16 March, 2017 22:49

OBSAH

Tři do počtu 6

Penny Jordanová

Jasná volba 128

Leigh Michaelsová

TŘI DO POČTU

Penny Jordanová

PRVNÍ KAPITOLA

Verity Maitlandová v elegantním BMW projížděla periferií města, kde kdysi žila.

Jak se tak rozhlížela kolem, zjišťovala, že za těch deset let, co odešla, se tu toho moc nezměnilo. A proč taky? Že se toho tolik událo v jejím životě, ještě neznamená…

Dobře si taky všimla, že její auto – a právem – budí na ulicích velké pozdvižení.

Sama by si ovšem nikdy tak drahý vůz nepořídila, kdyby tou koupí neprokázala službu přítelkyni. Charlotta se totiž nedávno rozhodla „změnit prostředí“, což v jejím případě znamenalo odstěhovat se i s manželem a dvěma dětmi kamsi na Skotskou vysočinu. Tam, jak zkroušeně prohlásila, by tohle BMW bylo zbytečným luxusem. Zároveň však nebyla schopna najít kupce, který by za zánovní vůz zaplatil odpovídající sumu, a tak se jí Verity hrdinně nabídla sama. Takových aut, a úplně nových, si koneckonců mohla dovolit třeba tucet.

Stejným způsobem získala i skříň plnou téměř nenošených luxusních oděvů.

„Tam v té horské díře Gucciho a Donnu Karan moc neužiju,“ povzdechla si tenkrát Charlotta, „a postavu máme přece skoro stejnou.“

Verity pochopila, že ačkoliv její přítelkyně jako vždy srší nezdolným optimismem, nebude „změna prostředí“ tak úplně dobrovolná a že jí bude každá libra dobrá. A tak se i v případě šatníku nabídla jako kupec.

Samozřejmě že mohla své nejlepší kamarádce prostě nabídnout peníze. Jako dočasná multimilionářka si to mohla bez problémů dovolit. Ale dobře věděla, že by tím Charlottu urazila, a to kvůli jejich vzácnému přátelství nechtěla riskovat.

„Koukám, že tahle transakce prospěje oběma stranám,“ pochvalovala si Charlotta, když spolu stály ve velké ložnici Veritina teď už bývalého londýnského domu a Verity si před zrcadlem zkoušela bílý kalhotový kostým od Gucciho.

„Teď, když jsi prodala firmu, budeš mít konečně trochu času na sebe. Musíš o sebe začít trochu dbát. Ovšem koukej si dát pozor na zlatokopy,“ varovala Charlotta. „Třicítku máš sice za sebou, ale pořád jsi ženská k světu.“

„Tím spíš, že momentálně stojím přes čtyřicet miliónů liber,“ podotkla Verity.

„Mně je to úplně jedno,“ objala ji vřele Charlotta. „Ale jsou mužští, co…“

„Prosím tě. Mluvíš úplně jako strýček,“ zarazila ji tehdy Verity.

Její strýček. Teď, když Verity projížděla ulicemi města a blížila se k cíli, na něho nemohla nemyslet. Neuvěřitelnou ironií osudu jí realitní agent mezi jinými nabídl k pronajmutí také dům, kde pod strýčkovým dohledem vyrůstala.

Když se jí lidé ptali, co hodlá dělat po prodeji firmy, k jejímuž vedení ji strýček vychovával vlastně už od smrti jejích rodičů, firmy, na kterou byla zvyklá pohlížet jako na svátost a jako na něco svou důležitostí dalece přesahujícího jakékoliv její osobní touhy či potřeby, odpovídala s klidem sobě vlastním, že neví. Že chce jen trochu času, aby se rozhodla, co si dál počít se životem. Ve třiatřiceti letech ještě nebyla stará, ale také už nebyla mladá a naivní, a byla dost moudrá na to, aby si některé věci nechala pro sebe. Samozřejmě že své plány měla, ale věděla, jak by se na ně její finanční poradci i osobní přátelé dívali.

Chtěla se totiž skoro všech peněz získaných prodejem zase zbavit. Tenhle krok by málokdo považoval za logický nebo promyšlený, ale Verity se chtěla alespoň jednou v životě spolehnout na svůj vlastní úsudek.

Spoustu úsilí ji stál už samotný prodej firmy. Vlastně to ani udělat nechtěla, ale věděla, že jednu z nabídek musí přijmout. Podle mínění svého i svých finančních poradců by byla k prodeji dříve či později stejně přinucena. Vymínila si alespoň, aby v názvu firmy bylo zachováno jejich rodinné jméno.

Mimoděk zpomalila. Blížila se totiž ke škole, do které sama kdysi chodila. Bylo odpoledne, doba, kdy se školáci vracejí domů.

Na svoje školní léta nevzpomínala ráda. Strýček byl přísný a přímo posedlý jejím prospěchem, a tak dlouhé letní večery, které ostatní děti prožívaly na hřišti, trávila Verity pod jeho dozorem nad učebnicí.

Původně měl rodinnou firmu převzít její otec, strýčkův mnohem mladší bratr. Záměr ale zmařila jeho předčasná smrt. Rodina tak zůstala bez mužských potomků.

Strýčkův vychovatelský talent byl mizivý. Verity si to uvědomila, až když zemřel. Možná také proto se nikdy sám neoženil.

Projela kolem školy. Domy tu byly mnohem větší, zahrady kolem nich mnohem rozlehlejší.

Před odbočením do vedlejší ulice naštěstí zpomalila. Za deset vteřin se jí to bohatě vyplatilo. Zpoza kiosku s novinami jí totiž do cesty zničehonic vjelo děvčátko na kolečkových bruslích, klopýtlo a upadlo přímo před auto.

Verity dupla na brzdu a strhla volant ke straně. Ozval se tlumený náraz.

Strhla si bezpečnostní pás a s bušícím srdcem vyskočila z auta.

Holčička na zemi byla stejně bledá jako Verity.

„Co se ti stalo? Je ti něco? Můžeš vstát?“

Pálila na ni jednu otázku za druhou a pokoušela se zhluboka dýchat. Děvčátko vstalo a opřelo se o bok vozu. Vypadalo, že je v pořádku, ale mohlo mít vnitřní zranění. Verity jí podala ruku.

Holčička byla až dojemně hubená a podle Veritina odhadu jí nebylo víc než deset. V bledé tvářičce jí zářily veliké šedé oči. Když zvedla ruku k čelu, aby si odhrnula pramen dlouhých tmavých vlasů, Verity si s hrůzou všimla, že jí po předloktí stéká krev.

„Jsem v pořádku,“ vypravilo ze sebe děvčátko. „Jenom jsem se škrábla. Fakt mi nic není… Můžu si za to sama. Nerozhlídla jsem se. A taťka mi přitom pořád říká…“

Zmlkla, oči se jí zalily slzami a začala prudce vzlykat.

„Neboj se,“ utišovala ji Verity a instinktivně ji k sobě přitiskla. „Posaď se do auta.“

Pohlédla směrem ke kiosku. „Jsi tu s maminkou?“ zeptala se laskavě. „Asi bych měla…“

„Já maminku nemám,“ řekla holčička, když jí Verity pomáhala nasednout do auta. Sklouzla na sedačku a dodala, „Umřela. Umřela, když jsem se narodila. A nemusíte mě litovat.“ Zavřela oči. „Mně to vůbec nevadí, protože jsem ji neznala a mám taťku a…“

„Já tě litovat nebudu,“ ujistila ji Verity. „Mně se oba rodiče zabili v autě, když mi bylo šest,“ dodala s otevřeností, omluvitelnou přestálým šokem.

Holčička na ni se zájmem pohlédla. Vypadala bystře, inteligentně a jakýmsi zvláštním způsobem povědomě.

„Že je hrůza, když vás lidi litujou?“ řekla holčička účastně.

„Oni to nemyslí nijak špatně,“ odpověděla Verity. „Ale přesně vím, co máš na mysli.“

„Taťka mi dovolil jezdit na bruslích jenom v zahradě.“ Děvčátko na Verity vrhlo zkoumavý pohled. „On má o mě děsnou starost.“ Verity vyčkávala. Tušila, co bude následovat.

„Myslím, že… No, nemusí o tom vědět, že ne? Já vám ten škrábanec na autě zaplatím z kapesného a…“

Co to je za člověka, když se ho jeho dcera takhle bojí? Druhý strýček Toby? Někdo, kdo dítě materiálně zabezpečí, ale o jeho city se vůbec nestará?

„Jestli v nemocnici řeknou, že jsi v pořádku, opravdu o tom vědět nemusí,“ souhlasila Verity.

„V nemocnici?“ vytřeštilo děvčátko oči.

„Přesně tak,“ potvrdila Verity, nastartovala a vyrazila.

„Tady doleva,“ spustilo děvčátko. Pak si ale všimlo, že Verity jede správným směrem i bez jeho rad. „Vy to tu znáte?“

„Znám,“ přitakala Verity.

Aby ne. Se strýčkem se tudy něco najezdila. Ještě než přestěhoval hlavní sídlo firmy do Londýna, zkoušely se nemocniční přístroje, které sám vynalezl a navrhl, právě v jednom z oddělení místní nemocnice, a Verity ho v zájmu svého budoucího zaměstnání při jeho návštěvách často doprovázela.

Právě tomuto oddělení nemocnice nesoucí strý

kovo jméno hodlala Verity věnovat část svých peněz. Se zbytkem chtěla naložit podobně. Proto se sem vlastně vrátila. Chtěla si v klidu rozmyslet, co si dál počít se životem a také komu by peníze jejího zesnulého strýčka mohly přinést největší užitek.

Na příjmu v nemocnici kromě nich nikdo nebyl.

Verity celou událost vylíčila sestře. Ta se zamračeně obrátila k její malé společnici.

„Jak se jmenuješ?“

„Honor. Honor Stevensová.“

Takže Stevensová. Verity se rozbušilo srdce. Samozřejmě bez důvodu. Stevens přece není nijak vzácné příjmení.

„Bydliště?“ zeptala se bezvýrazně sestra.

Honor ze sebe neochotně vysoukala adresu.

„Jak se jmenují rodiče?“

„Já mám jenom tátu,“ spustila Honor rozechvěle. „Jmenuje se Silas. Silas Stevens.“ Vzhlédla k Verity. „Stalo se něco?“ zeptala se.

Ale Verity ji nevnímala.

Honor je tedy opravdu Silasova dcera. Jak to, že ji to nenapadlo dřív? Tak proto jí holčička byla tak povědomá. Měla jeho husté tmavé a neuspořádané vlasy, šedé oči s dlouhými řasami, dokonce i ten jeho znepokojivě klidný pohled.

„Je vám dobře?“

Verity si uvědomila, že se na ni dívá Honor i sestra. Polilo ji horko. „Nic se neděje,“ řekla. „Jen nejsem zvyklá přejíždět děti.“

Taková neuvěřitelná náhoda. Co by si asi Honor pomyslela, kdyby věděla, že Verity by bývala mohla být ženou jejího otce a její matkou? Ale to bylo dávno. Ještě předtím, než jí strýček připomněl, kde je její pravé místo. A než jí Silas jasně vysvětlil, že má se svým životem vlastní záměry a nehodlá hrát druhé housle v cizím podniku.

„Ale já od něj nemůžu jen tak odejít. A od firmy taky ne,“ bránila se rozčileně Verity, když jí Silas tehdy předložil své ultimátum. „Potřebuje mě, Silasi.“

„A já snad ne?“ vyčítal jí Silas.

Tuhle hádku se jim podařilo se štěstím zažehnat. Jenže po šesti týdnech jí strýček oznámil, že jí zařídil stáž v Americe, v podniku, který vyrábí podobná lékařská zařízení, jako jejich firma. Měla chuť se mu vzepřít, ale přísnou výchovou byla vedena k zodpovědnosti a k vědomí svých povinností, a tak se nakonec na odpor nezmohla. Její otec, který byl o dvacet let mladší než strýc, k svému staršímu bratrovi vzhlížel s posvátnou úctou, a Verity do jeho ponuré, přísné domácnosti přišla jako plaché šestileté děvčátko, které osud krutě a náhle připravil o oba rodiče. Byla tehdy příliš nervózní, příliš nešťastná, příliš zakřiknutá a neměla ani pomyšlení na byť jen náznak vzpoury proti strýčkovu diktátorskému zacházení. Už tehdy na začátku ji začal vést k poslušnosti.

Když umřel, Verity konečně dospěla. Naučila se nést odpovědnost sama za sebe a za svá rozhodnutí, ale už bylo pozdě.

Sklopila oči, aby ani sestra, ani Honor náhodou nepoznaly, na co myslí.

„Vypadá, že je v pořádku,“ uklidnila sestra Verity. „Pro jistotu ji ale zrentgenujeme a pak se na ni podívá lékař.“ Pobídla děvčátko, aby ji následovalo.

„Počkejte tu na mě. Že neodjedete beze mě?“ žadonila Honor.

Verity zaváhala. Dobře věděla, jaké to je zůstat sama a cítit se opuštěná.

„Tvůj otec -“ spustila sestra, ale Honor zavrtěla hlavou. „To nejde,“ vyhrkla. „Je na služební cestě a vrací se až… až příští týden.“ Sestra stiskla rty.

„Já tu tedy počkám. Beru veškerou zodpovědnost na sebe,“ nabídla se Verity.

„Já nevím. Není to zrovna podle předpisů,“ podotkla sestra. „Jste její příbuzná?“

„Je to – bude to moje nová maminka,“ vyhrkla Honor, než Verity stačila cokoliv říct, a úpěnlivě se na ni zadívala.

„Tak… já počkám,“ řekla Verity. Ani se nepokusila tu strašlivou lež vyvrátit.

Jak můžou rodiče své dítě tak zanedbávat? Další věc, kterou by Verity ráda ze svých peněz financovala, měla přispět právě k tomu, aby se děti jako Honor nedostaly do podobně nebezpečné situace. Měl to být systém mimoškolní péče o děti, jejichž rodiče se o ně z jakéhokoliv důvodu právě nemohli postarat. Byla si vědoma náročnosti takového úkolu, ale už se rozhodla a po dlouhé době se na nějakou práci těšila.

Za necelou hodinu přivedla sestra Honor zpátky s ujištěním, že všechno je v pořádku.

„Odvezu tě domů,“ nabídla Verity, když vyšly ven. Byl začátek léta a sluníčko pěkně hřálo.

Honor začala špičkou boty čmárat do prachu.

„Copak se děje?“ zeptala se Verity.

„No… Táta o tom nemusí vědět, že ne?“ ošívala se Honor. „Já jenom, že…“

Verity ji naprosto chápala, ale řekla jen: „Já mu nic nepovím.“

Myslela to doopravdy? Při představě setkání se Silasem Stevensem ji poléval studený pot, ale na druhou stranu by mu s největší radostí vysvětlila, co to znamená starat se o dítě.

„Nepovíte? Tak to je bezva.“ Honor se se šťastným úsměvem rozeběhla k autu.

Vzápětí si všimla pomačkané a poškrábané karosérie. Koutky úst jí poklesly. „Bude oprava stát moc, když je to BMW?“

„Zřejmě ano,“ přisvědčila Verity.

„Já vám to samozřejmě zaplatím, ale bude to trvat strašně dlouho,“ spustila Honor. Verity se ze všech sil snažila potlačit úsměv. „Táta hrozně škrtí na kapesném,“ dodalo děvčátko. „Štve mě to. Občas je nesnesitelnej.“

Tak ty taky, pomyslela si soucitně Verity. Tyhle pocity důvěrně znala. Strýček ji odjakživa držel velice zkrátka, a proto dodnes neuměla utrácet bez výčitek svědomí. Proto nikdy nenosila značkové oblečení a jezdila v prastarých ojetinách – tedy do té doby, než prokázala Charlottě onu zmíněnou laskavost.

„Dává mi peníze jednou týdně. Chtěla bych mít svůj účet, ale taťka říká, že jsem na to moc malá… Odkud jste?“ zeptala se náhle Honor.

Verity jí odpověděla. Děvčátko si adresu pomalu opakovalo.

„Můžete mi zastavit tady?“ požádalo najednou. „Já jenom… nemusíte mě vozit až k nám, kdyby náhodou…“ dodalo, když na ně Verity udiveně pohlédla.

„Toho se neboj,“ ujistila ji Verity. „Chci jenom zastavit někde, odkud uvidím, že jsi se v pořádku dostala domů.“

K její úlevě se Honor nevzpouzela, a tak zaparkovala na dohled jejich příjezdové cesty.

„Je teď někdo doma?“ zeptala se pro jistotu.

„Jasně,“ přitakala rozzářeně Honor. „Anna. Pracuje v taťkově zahradnictví a občas se o mě stará… Na ty peníze nezapomenu,“ slíbila, když vystupovala.

„Já ti věřím,“ odpověděla se stejnou vážností Verity.

Takže Silas má ještě pořád zahradnictví.

Vzpomněla si, jak byl nadšený, když se tehdy rozhodl vložit peníze do svého vlastního podniku. Taky si pamatovala, jak málo nadšený byl z toho strýček.

„Zahradník?“ zeptal se, když mu o něm Verity poprvé řekla. „Ty chodíš se zahradníkem? Kdes k němu přišla?“

Přesně si pamatovala strach, který cítila, když tehdy musela přiznat, že Silase potkala, když pracoval na zahradě jejich domu. Se zahanbením a svěšenou hlavou pak poslouchala strýčkovo kázání o tom, že je naprosto nevhodné, aby se zapletla s někým, kdo se živí stříháním trávníků.

„Tak to vůbec není,“ snažila se ho zastavit. „Chodil na univerzitu, jenže…“

„Jenže co?“ zeptal se kousavě strýček.

„Zjistil, že to není přesně to, co by si představoval…“

„Na univerzitě jsem se naučil jednu důležitou věc,“ řekl jí Silas. „Poznal jsem sám sebe. Zjistil jsem, že bych nedokázal strávit život v kanceláři. Chci být venku, chci pěstovat květiny… Nakonec, máme to v rodině. Můj pradědeček byl šéfzahradník vévody z Hartbourne. Já bych ale rád pracoval pro sebe. Chci si koupit pozemek, obdělat ho, založit si zahradnictví…“

A pak dlouho a nadšeně vykládal Verity o svých záměrech. Byl o šest let starší a jeho zralost a mužnost ji střídavě děsily a přitahovaly. Představoval pro ni všechno, o co ona sama byla v životě ochuzena, a Verity se do něj z celého srdce a naprosto beznadějně zamilovala.

Bez přemýšlení zahnula do úzké uličky, vedoucí k domu, který kdysi patřil strýci. V tom domě vyrostla, poprvé tu potkala Silase. Tady mu také v slzách oznámila, že před jejich láskou musí dát přednost povinnosti. Pak se Silas oženil s jinou.

Ta jiná byla zřejmě matka Honor. A musel ji opravdu milovat, když pak zůstal sám. Asi víc, než miloval Verity.

Pomalu projela tepanou branou. Ta tu za starých časů nebyla. Jinak dům zvenčí vypadal stejně – veliká budova z přelomu století, nijak krásná nebo zajímavá.

I když tu dětství prožil jak strýček, tak její otec, Verity to tu nikdy nepřipadalo jako místo, kde by mohly vyrůstat děti. Strýček tu toho po smrti svých rodičů moc nezměnil a na Verity dům působil ponuře a prázdně. Tolik se lišil od matných vzpomínek na mnohem menší, ale mnohem veselejší dům jejích rodičů.

Když se vrátila z Ameriky, strýček dům prodal. Zatímco byla pryč, zhoršilo se mu zdraví, a tak se rozhodl přestěhovat výrobu do Londýna. Za firmou se přestěhovali i oni. Verity do domku u řeky a strýček do velikého, pohodlného bytu, kde o něj svědomitě pečovala hospodyně.

Verity zastavila, z kabelky vytáhla klíče, které dostala od realitního agenta, zhluboka se nadechla a zamířila ke vchodu.

Vlastně ani nevěděla, proč se vrací. V tomhle městě ani v tomhle domě na ni nic nečekalo.

Možná si mimo jiné chtěla dokázat, že je konečně svou vlastní paní a žije svůj vlastní život. Svou povinnost vůči strýčkovi a firmě splnila a teď, ve třiatřiceti, pro ni začala nová etapa, o jejíž podobě ještě musela rozhodnout.

„Potřebovala by ses zamilovat,“ oznámila jí Charlotta loni v létě, když s ní a s její rodinou Verity nechtěla jet na dovolenou. „Když se zamiluješ, ještě ráda si na dovolenou najdeš čas.“

„Já a zamilovat se? Nebuď směšná,“ opáčila tehdy Verity.

„A proč ne?“ nedala jí Charlotta pokoj. „Stává se to – dokonce i workholikům, jako jsi ty. Jsi krásná, přitažlivá osoba, Verity, a zasloužíš si trošku rozmazlování,“ přesvědčovala ji.

„Řekni to mým akcionářům,“ zavtipkovala Verity. „Já si nechci komplikovat život,“ dodala vážně. „Už takhle je dost zamotaný. Kromě toho muži, se kterými se bavím, se o mě nezajímají. Zajímá je Verity Maitlandová, ředitelka Maitland Medical…“

„A zkusilas to vůbec někdy?“ zeptala se tiše Charlotta. „Bylas někdy zamilovaná?“

„Ne. Nikdy,“ zalhala Verity, protože drásavé vzpomínky už dávno pohřbila hluboko v srdci.

Samozřejmě, že tu a tam měla rande, že byli muži, kteří ji chtěli poznat blíž, ale nikdy nedokázala odhadnout, jestli mají zájem o ni, nebo o firmu, a radši se o to ani nezajímala. Jednou už sladkým slovům uvěřila a nedopadlo to dobře. Podruhé se to nestane.

Narovnala se v ramenou, otočila klíčem v zámku a vzala za kliku.

DRUHÁ KAPITOLA

Vešla do dlouhé úzké předsíně a překvapeně se zastavila. Temné stěny a stejně tmavý koberec, na které se pamatovala z dob svého dětství a dospívání, byly pryč. Pryč byl ten starý a všudypřítomný dojem neútulnosti a stísněnosti. Teď tu převládaly přírodní pastelové tóny a oknem na schodišti sem svítilo slunce. Dům se od základu změnil.

Po zevrubné prohlídce musela uznat, že tu předchozí majitelé udělali kus pořádné práce. Nákladnost a nepraktičnost krémového koberce na chodbách by strýčka nepotěšila, zato Verity připadal výborně vybraný a lahodící oku. Vysoký měkký koberec v ložnici vypadal tak lákavě, že téměř podlehla pokušení zabořit do něj bosou nohu. A překrásná pseudoviktoriánská koupelna s obrovskou vanou, nablýskanými doplňky a samostatným sprchovým koutem – to byl hotový skvost.

„Je to náš nejlepší dům,“ řekl jí před několika dny realitní agent. „Manželé, kteří ho prodávají, ho celý zrenovovali. Musí pracovně do Kalifornie, jinak by se ho nevzdali.“

Aspoň mám spoustu místa ve skříních, napadlo Verity, když vynesla do schodů poslední kufr a začala vybalovat.

„Vyhoď je!“ prohlásila před časem Charlotta, když Verity dumala, co se všemi těmi střízlivými kostýmky, které nosila jako výkonná ředitelka.

Verity nevěřila vlastním uším. „Co se ti na nich nelíbí? Ten materiál…“

„… vydrží věčně, já vím. Tos říkala, když sis je kupovala. Před pěti lety.“

„Ano, to bylo, když umřel strýček Toby,“ potvrdila neochotně Verity.

„Už tenkrát mi připadaly příšerné, a teď už nemáš jediný důvod, abys je brala na sebe,“ připomněla jí Charlotta. „A když už jsme u toho,“ dodala, „ten strašlivý drdol už nechci vidět. Příroda je hrozně nespravedlivá,“ pokračovala. „Nejenže tě obdařila dokonalou pletí, překrásným profilem a tmavomodrýma očima, ale ještě ti musela nadělit tak nádherné medové vlasy. Když je máš rozpuštěné, vypadáš úplně jako Cindy Crawfordová.“

„Jaká Cindy, prosím tě?“ zeptala se Verity, a když Charlotta zbledla, rozesmála se. „No tak, nezlob se. Já přece vím, kdo to je.“

„Potřebuješ změnu. Musíš být přirozenější,“ radila jí Charlotta. „Co takhle džíny a bílé tričko, nebo tmavomodré sako a mokasíny, rozpuštěné vlasy a jenom maličko makeupu?“

„Charlie,“ řekla Verity varovně. „Já pracovala v obchodní branži dost dlouho, takže poznám, když někdo chystá zboží na prodej.“

„Sebe bys měla umět prodat,“ nevzdávala se Charlie. „Už nevím kolik chlapů jsem ti představila, a tys je všechny odradila. Jednoho krásného dne se probudíš, zjistíš, že ti je čtyřicet, a -“

„A co je na tom tak špatného?“

„Život není jen práce,“ připomněla jí Charlotta. „Nemysli si, já tě mockrát pozorovala, jak se bavíš s našimi ratolestmi. S dětmi to umíš.“

O tomhle se ale Verity nechtěla bavit ani se svojí nejlepší kamarádkou. Nikdo, ani Charlie, o jejím bolestném vztahu se Silasem neměl ani ponětí.

Prvně ho potkala v devatenácti. Bylo jí dvaadvacet, když se oženil. Jejich vztah trval, dokud chodila na univerzitu, a pak těch šest měsíců mezi promocí a odjezdem do Ameriky. Šest nádherných měsíců. Nádherných pro ni. Pro Silase – kdoví.

Tak si to přiznej, říkala si teď v duchu, když věšela své nové výstavní oděvy do skříně. Nikdy to s tebou nemyslel vážně, ať říkal, co chtěl. Kdyby myslel, dodržel by, co slíbil.

„Budu tě milovat navždycky,“ řekl jí po první společné noci. „Jsi všechno, co jsem kdy chtěl, jsi všechno, co kdy budu chtít…“

Ale nikdy ji doopravdy nemiloval. Proč jí to vlastně tvrdil? Nebyl z těch mužů, co sbírají ženy jako známky. Byl vysoký, šedooký, tmavovlasý, byly na něm poznat roky práce na čerstvém vzduchu. Když začal pečovat o strýčkovu zahradu, právě dokončila první ročník univerzity a přijela na prázdniny. Představil se a nezkušenou Verity, která ještě nedokázala skrýt své pocity, polila červeň od hlavy k patě.

Verity si jasně vzpomínala, jak na něj její mladé tělo tehdy okamžitě zareagovalo, jak se jí pod tenkým tričkem napjaly bradavky tak, že musela zkřížit ruce na prsou. Silas dělal, jako že si ničeho nevšiml, a taktně začal mluvit o květinách, které právě sázel. Zároveň se k ní ale nějakým zázrakem stačil přiblížit tak, že se v dalším okamžiku dotknul dlaní její paže.

Ještě teď si živě pamatovala, jak se při jeho doteku zachvěla. Podívala se na něj, nejdřív do očí a pak bezmocně sjela pohledem na jeho ústa.

Později jí řekl, že tehdy ji nepolíbil jen ze strachu, aby ji nevyděsil.

„Vypadalas tak mladě a nevinně, že… Bál jsem se, že když ti dám najevo, jak moc tě chci, polekám tě k smrti,“ řekl jí o pár týdnů později Silas, když ji držel v náručí a znovu a znovu ji líbal.

Ani teď, když se po letech ohlížela zpátky, si neuvědomovala nic, co by ji mohlo varovat, co by naznačovalo, jak špatně jejich románek dopadne.

Tehdy mu věřila každé slovo. Proč by taky ne? To on jí přece nadbíhal, on se jí dvořil, on ji svedl.

Jejich první léto bylo ohňostrojem vřelosti, lásky a smíchu, aspoň jí to tak zpětně připadalo. Hned první den se spolu na dlouhé hodiny zapovídali. Veritiny kufry zůstaly stát tam, kde je taxikář ráno vyložil. Že už je hodně pozdě, si Verity uvědomila, až když se vrátil strýček.

„Vy jste ještě tady?“ prohodil nepřívětivě k Silasovi. Pak se zamračil na Verity. „Myslím, že máš dost učení.“

„Sbohem,“ zamumlala Verity a vešla za strýčkem dovnitř. Ale když se za chvíli vrátila pro zavazadla, Silas tam ještě stál. Beze slova popadl dva nejtěžší kufry, jako by byly prázdné.

Verity jeho drsná, mužná síla podivně vzrušovala.

Během večeře si vyslechla strýčkovo kázání o tom, jak musí prázdniny plodně využít ku svému prospěchu. „Přes den budeš se mnou v továrně,“ prohlásil a Verity neměla sílu se vzepřít. Ostatně to nebylo nic nového, prázdniny takto trávila už od šestnácti.

Ale osud chtěl zřejmě jinak. Nazítří, když sešla dolů na snídani – strýček trval na tom, aby do továrny odjížděli před sedmou -, dozvěděla se, že ředitele prodeje odvezli do nemocnice se zánětem slepého střeva. Strýček jí oznámil, že bude místo něj muset letět na Střední východ, kde měli rozjednaný obchod, a zdrží se tam skoro měsíc.

„Musíš zůstat doma,“ řekl. „Bez mého dozoru do továrny nemůžeš. Kdyby to nepřišlo tak najednou, byl bych zařídil, abys mohla letět se mnou. Byla by to pro tebe neocenitelná zkušenost, ale teď už ti vízum neobstarám. Nepochybuji ovšem, že ti na univerzitě dali přes prázdniny práce dost.“

„To ano,“ přitakala slabým hlasem. Srdce jí začalo splašeně bít a náhle se cítila tak lehce.

Když strýček odjel, Verity napadlo, že pravým důvodem jejího nadšení a zvláštního vzrušení asi nebude jen náhle a nečekáme nabytá svoboda. Z náhlého popudu se rozhodla odnést si učení na verandu, odkud byl výhled na tu část zahrady, na které včera pracoval Silas, a oblékla si úzké bavlněné šortky, které štědře a lichotivě odhalovaly její dlouhé štíhlé nohy.

Hodinu po strýčkově odjezdu přišel Silas. Díky strategické pozici na verandě ho Verity mohla pozorovat při práci a sama zůstat nespatřena. Sluníčko připalovalo. Silas se napřímil, protáhl si záda a svlékl si tenkou košili.

Verity vyschlo v ústech. Dívala se na něj s pocitem zvláštního, zatím nepoznaného rozechvění.

„Chtíč,“ říkala si teď rozzlobeně a naskládala poslední hromádku spodního prádla do zásuvky.

Ano, chtíč. Tenkrát si ještě neuvědomovala, jak ošidnou sílu může mít tělesná touha. Věděla jen, že ať dělá co dělá, nemůže se soustředit na učení.

K polednímu vyšla ven a pozvala ho na sklenici vody a něco k jídlu. Vděčně přijal a vydal se za ní do kuchyně. Až dlouho potom jí prozradil, že si ten den jako vždycky jídlo i pití vzal s sebou, ale neodolal pokušení moci s ní strávit chvíli o samotě.

Než snědli salát, který pro něj spěšně a nervózně připravila -Verity nebyla v domácích pracích vůbec zběhlá, protože strýček předpokládal, že by to pro ni byla ztráta času, na to měli hospodyni, která si však naštěstí pro Verity přes léto brala dovolenou -, Silas jí vylíčil svou práci i své plány do budoucna.

„Ale přestaneme mluvit o mně,“ řekl, když dojedli. „Co ty? Co chceš jednou dělat?“

„Já? Převezmu po strýčkovi podnik,“ řekla vážně Verity. „Vede mě k tomu už dlouho. Jsem totiž jediná dědička. On ten podnik vybudoval a -“

„On ho vybudoval. Ty snad máš vlastní život a můžeš se rozhodnout podle sebe, ne?“ přerušil ji ostře Silas. „Naši ze mě chtěli mít doktora, jako je táta, ale nikdy by za mě tak důležitou věc nerozhodli. Já sám bych jim to ani nedovolil.“

„Já… Strýček… On se mě ujal, když se naši zabili,“ vysvětlovala Verity tiše. „A vždycky jsem věděla, že chce… že předpokládá… Já jsem hrozně šťastná, vážně, je to velká příležitost…“

„Byla by, kdybys opravdu chtěla,“ souhlasil Silas. „Ale – chceš to, Verity?“

„Čeká to ode mě,“ řekla maličko nejisté Verity. Když byl tak blízko, musela se na jeho slova úporně soustředit. Vypadal tak mužně, dokonce tak i voněl, i když košili si před obědem zase oblékl.

Pokaždé, když se na něj pokusila podívat, cítila, jak se jí do tváří žene červeň.

„Jak čeká? Poslyš,“ řekl Silas a vzal ji za ruku s takovou samozřejmostí, že se nezmohla na jakoukoliv námitku. „Od tebe nemá nikdo co čekat. Život si musíš zařídit podle sebe. Je tvůj, ne strýčkův.“

Verity se kousla do rtu. „Já vím,“ odpověděla nejistě, „jenže…“

„Zítra mám volno,“ změnil téma Silas. „Chtěl jsem se zajet podívat do zahrad asi dvacet mil odsud. Nejela bys se mnou?“

Zrůžovělá štěstím a s rozzářenýma očima Verity přikývla.

„Tak jo,“ řekl. „Stavím se pro tebe v devět.“

Znovu mlčky přikývla. Stále ještě ji držel za ruku. Musela vynaložit jisté úsilí, aby ji pustil. Široce se na ni usmál.

Ten den byl samozřejmě s učením konec. V noci nezamhouřila oka.

Než ráno přijel, třikrát se převlékla. Dělala, jako že nevidí, jak si prohlédl její malý pevný zadeček, těsně obepnutý látkou džínů, ale ruměnec ji prozradil.

Džíny. Jak dlouho už je neměla na sobě?

Několikerý značkové dostala od Charlotty. „Ty si nech,“ zaprotestovala, když jí je Charlotta přihodila k ostatním svrškům. „To tak. Nosit Laurena v té divočině. Já teď užiju tak leda roztrhané levisky,“ ušklíbla se Charlotta.

„Chudinko,“ řekla ironicky Verity.

„No dobře, tak jsou taky v módě, ale nezapomeň, že původně to byly pracovní kalhoty. A kromě toho tady ty od Laurena jsou příšerně těsné. Sotva se v nich hnu. Tobě budou přesně – jsi hubenější než já.“

Džíny. Verity přistoupila ke skříni, vytáhla jedny modré kalhoty a zamyšleně přejela jejich látku dlaní.

Ty, které měla na první schůzce se Silasem, si pořídila z kapesného. Před strýčkem je nenosila, věděla moc dobře, že by je neocenil. Byl ze staré školy a nesnášel, když ženy nosily kalhoty.

Silas jí dvorně otevřel dveře své malé dodávky. Verity si všimla jak čistého interiéru, tak Silasova řidičského umění.

Zahrady byly opravdu překrásné, ale Verity jim nevěnovala tolik pozornosti, kolik by si zasloužily. Vlastně moc nevnímala ani Silasův výklad o barevných kombinacích a sesazování jednotlivých druhů. Zaujala ji spíš jeho postava a napadlo ji, že v jeho případě splnila příroda svůj úkol nadmíru dobře. Dokonce i jeho chůze ji vzrušovala, a jakmile očima zabrousila na jeho rty, nemohla se zbavit představy, že ji líbá…

„Není ti nic?“ zeptal se najednou Silas.

„Ne, je mi dobře,“ vypravila ze sebe. Jen aby proboha neuhodl, na co doopravdy myslí!

Přivezl s sebou svačinu pro oba, a mnohem lepší než to, co uvařila včera Verity. Zeptala se, jestli ji připravila maminka.

„Máma? To určitě,“ vyvedl ji z omylu. „Máma věří, že se o sebe dokážeme postarat, a kromě toho pracuje. Je zdravotní sestra. Oba bráchové se oženili, takže jsem doma zbyl jenom já, ale máma pořád trvá na tom, abych si svačiny dělal sám.

Ovšem o správné výživě nás toho naučila spoustu. Třeba tyhle sendviče. Jsou z celozrnného chleba, namazané nízkotučným margarínem, pak je tady tuňák a salát – prostě zdraví samo.“

„Tohle taky?“ zamávala mu Verity škádlivě před nosem dvěma čokoládovými tyčinkami, které také přibalil.

Silas se rozesmál. „To je pro tebe,“ řekl obřadně. „Čokoláda je pokrm zamilovaných. Tos nevěděla?“

Verity zavrtěla hlavou. „Mám ti to dokázat?“ dobíral si ji Silas.

Později jí řekl, že ho od začátku bavilo ji škádlit, ale ještě větší radost měl, když pod jejím zdánlivě nesmělým zevnějškem objevil nejen inteligenci, ale také veliký smysl pro humor.

To léto se smáli skoro pořád.

Ještě dnes měla na rtech chuť jeho prvního polibku. Ten den ve vzduchu visela bouřka a brzy odpoledne se náhle dalo do deště. Těžké kapky je ze zahrady zahnaly do dřevěné kůlny.

Silas ji popadl za ruku a táhl ji za sebou. Konečně stáli ve stísněné místnůstce, zalykali se smíchem a ztěžka popadali dech.

Dveře se za nimi zavřely a ti dva v potemnělém prostoru osaměli. Silas jí odhrnul vlasy z čela. Ruce měl studené a vlhké. Z náhlého popudu, bez uvažování, se k němu naklonila a setřela mu z tváře dešťovou kapku. Bylo to téměř dětské gesto, ale byl v něm znát také konec dětství – jako by se tu náhle během odpoledne z děvčátka stala žena.

I s otevřenýma očima si dodnes vybavovala, jak se jeho tvář náhle téměř neznatelně změnila. Celý se napjal, a i když se ani nepohnul, Verity věděla, že to neviditelné kolem nich se v jednom okamžiku od základu proměnilo.

Pohlédla mu do očí a začala se chvět. Nebylo to zimou, ani strachy ne.

„Verity.“

První slabiku jejího jména vyslovil Silas několik centimetrů od její tváře, tu poslední už jí zašeptal přímo do kůže. Celý se k ní přitiskl a Verity se přitiskla k němu. V jejích pohybech, jak si teď vybavovala, nebylo ani stopy po dětské neobratnosti. Pootevřela ústa a nabídla mu je k prozkoumání. Začali se horečně líbat, šeptali nesrozumitelná vyznání. Verity sténala, Silas ji tisíckrát ujišťoval, jak ji miluje, jak ji chce. Líbali se znovu a znovu, znovu a znovu se dotýkali, až Verity šílela náhlou závratí a vědomím, že ji Silas miluje tak, jako ona miluje jeho.

Ten den se ještě milenci nestali. Verity si to přála, ale Silas jen zavrtěl hlavou. „Nejde to. Mohla bys otěhotnět,“ vysvětlil. „Vlastně – doopravdy je to tak, že bych možná chtěl, abys otěhotněla. Strašně tě miluju, a jakmile bych se dostal tak blízko, nejspíš bych se neudržel,“ dodal upřímně. A když viděl v jejích očích nejistotu, připojil: „Je to ten nejzákladnější pud, který je každému muži vlastní – plodit, obnovovat, zvlášť se ženou, kterou miluje tolik, jako já tebe.“

„Já… Můžu si obstarat tabletky…“ navrhla Verity.

Silas zavrtěl hlavou. „To ne,“ řekl něžně. „To nech na mně. Je to moje starost. A k tomu,“ rozhlédl se po stísněném prostoru besídky, „nechci to dělat tady. Chci, aby to poprvé bylo krásné… aby sis to tak pamatovala.“

Verity si olízla rty. „Strýček je pořád ještě pryč,“ navrhla nesměle.

„Ne. V cizím domě ne. Já vím, že je to i tvůj dům, ale tam ne,“ řekl klidně Silas.

„A kde tedy?“ nadechla se Verity.

„Nech to na mně,“ řekl Silas. „Jen nech všechno na mně…“

Verity zcela v duchu své výchovy přikývla.

TŘETÍ KAPITOLA

Sotva byla Verity hotová s vybalováním, ozval se zvonek. Překvapeně sešla dolů. Kdo to může být? V tuhle chvíli žádnou návštěvu rozhodně nečekala.

Otevřela dveře a zalapala po dechu. Návštěvníka poznala v okamžiku.

„Silasi!“

Instinktivně si rukou sáhla na hrdlo.

„Dobrý den, Verity,“ odpověděl příchozí nepřívětivě. „Můžu dál?“

Nečekal, odstrčil ji ramenem a vešel do předsíně.

„Jak víš, že tu jsem?“ vypravila ze sebe Verity. Je možné, že za tu dobu, co ho neviděla, ještě vyrostl? Je o deset let starší, ale na přitažlivosti ani mužnosti neztratil. Naopak.

Tehdy ovšem svou drsnou sílu tlumil něhou a pozorností.

Dneska… Zhluboka se nadechla. Dneska v jeho zevnějšku nic něžného nebylo.

„Nevěděl jsem to, dokud jsem se nezeptal v nemocnici. Řekli mi, žes tam s Honor byla ty! Co si o sobě vlastně myslíš? Nejdřív mi skoro přejedeš dítě, a pak se ani neobtěžuješ mi sdělit, že měla nehodu. Ale já vím, co jsi zač. Vlastně by mě to nemělo překvapovat.“

Verity nevěřila vlastním uším. Co to říká? Z čeho ji obviňuje? V jeho podání to skoro zní tak, jako by Honor porazila schválně. A přitom…

„Podle mého názoru jsem udělala to nejlepší,“ oznámila mu chladně. Rozhodla se, že mu ani v nejmenším nedá najevo, jak nepřipravená se cítí na slovní souboj s ním.

Když o něm před chvilkou přemýšlela, vybavovala si ho takového, jak si ho pamatovala, jako pětadvacetiletého mladíka.

Teď před ní stál zralý muž, kterému táhlo na čtyřicet.

„Tak podle tvého názoru?“ zuřil. „A nenapadlo tě, že jako její otec bych měl vědět, co se stalo? Ten tvůj slepičí mozeček zřejmě neosvítila myšlenka, že bys mi to měla oznámit. Přitom, pokud si pamatuju, jsi bývala zodpovědná až hrůza. Ale promiň, já zapomněl, tenkrát šlo o něco důležitějšího…“

„Že jsi její otec, to jsem se dozvěděla až v nemocnici. Jinak bych se s tebou okamžitě spojila,“ přerušila ho břitce Verity, „a pak…“

Pak ji Honor uprosila, aby tátovi neříkala, co se stalo. Navíc sestře i jí zalhala o tom, že táta je pryč. Ale to se Silas nedozví. Ač to znělo legračně, bylo v tom cosi jako ženské spiklenectví.

Tak pozor. Ženské spiklenectví – s desetiletou dívenkou? A to se o mně tvrdí, bůhvíjak nejsem inteligentní! Charlotta měla pravdu. Bude to co nejdřív chtít radikální změnu.

„Ale to, že tě Honor označila za svoji nastávající nevlastní matku, ti doufám neušlo,“ poznamenal s notnou dávkou ironie Silas.

Na červenání už byla dost stará. Přesto teď jako před lety ucítila, jak jí do tváří stoupá horko, a musela před jeho zlobným pohledem uhnout očima. „To nevím… Nevšimla jsem si… na příjmu byl děsný zmatek…“ lhala, jako když tiskne. „Chtěla jsem jenom, aby ji prohlídli co nejrychleji -“

„Ty lhářko,“ uťal její zajíkavé vysvětlování Silas tak rázně, až zamžikala. „A nemysli si, že mi není jasné, proč sis tak zakládala na našem neexistujícím vztahu.“

Tak. Tohle bylo horší, než nejhorší noční můra. Najednou měla pocit, jako by její nejtajnější myšlenky a city byly vystaveny na odiv celému světu. Ještě nikdy se jí to nestalo, ani na zasedání správní rady, a tam jí bývalo zatraceně horko.

Tou jedinou větou Silas rozmetal obranný systém, který tak dlouho a pečlivě budovala. Celá léta trpělivě, se zaťatými zuby stavěla kolem své duše val, sestávající z úsměvů a dobré nálady. Nikdo nesměl vědět, jakou prázdnotu Verity doopravdy cítí. Soucit a lítost nepotřebovala. Chyběl jí muž, chybělo jí dítě – ale s tím se nikomu svěřovat nechtěla. A rozhodně se kvůli tomu nehodlala trápit. Koneckonců žila – do jisté míry byla spokojená, měla přátele a byla zdravá. Co mohla chtít víc?

A teď Silas její pracně získanou vyrovnanost bez milosti smetl několika slůvky. Nějak uhádl její malé tajemství, které hodlala navždycky skrýt před zvědavými zraky, a vytáhl ho na světlo boží.

Verity statečně zvedla bradu. Nemůže ho přece nechat úplně vyhrát. Z téhle porážky si musí něco odnést, i kdyby to měla být jen její hrdost.

„Kdežto ty si zase myslíš -“ spustila, ale Silas ji nenechal domluvit.

„Já si nic nemyslím. Já to vím. Tys té sestře nakukala, že máš právo podepsat ty papíry, protože jsi to chtěla mít z krku a nechtěla jsi z toho mít žádné problémy. Panebože, to jsi ženská? Jak můžeš ve vilové čtvrti jet tak neopatrně, navíc když víš, že se zrovna děti vracejí ze školy? Ale na tuhle otázku ti dokážu odpovědět sám. Něco tak obyčejného, nezajímavého, jako jsou životy a bezpečí dětí, to ti nic neříká. Ty máš důležitější problémy. Na kolik miliónů se dneska ceníš, Verity? Ten bourák venku bude asi taky jedna z tvých momentálních závažných starostí. I když to bych do tebe býval neřekl – ověřil jsem si sice, že pro tebe je práce vždycky na prvním místě, ale nikdy mě nenapadlo, že se za svoje peníze budeš obklopovat zbytečným luxusem.“

Verity na něj vrhla skelný pohled. Co to povídá? Něco o autě? O penězích? Bylo jí to jedno. Cítila jen ohromnou úlevu, že si jeho předchozí poznámku vyložila špatně. Že Silase v nejmenším nenapadlo, že by se jí ještě mohlo stýskat… že by mohla chtít…

„Ale že jsi se změnila, to ti povím,“ vydechl vztekle. „To auto… barák… oblečení…“

Oblečení? „Mám na sobě džíny,“ pokusila se o obranu.

„Značka,“ řekl úsečně a prstem ukázal na našité logo výrobce.

Značkové džíny? Jak to poznal? Toho Silase, na kterého se pamatovala, mnohem víc zajímalo, co má pod šaty, než jaký módní dům je vytvořil.

Bleskurychle zapřemýšlela a pak využila to, čeho si stačila všimnout zase ona.

„Ty se taky zřejmě neoblékáš v obchoďáku.“

Copak se to stalo? Že by se teď červenal pro změnu Silas? pomyslela si vítězoslavně.

„Já si to oblečení nevybral,“ řekl suše.

Když ho nevybral on, tak kdo? Nějaká žena? Kupodivu cítila značné rozčarování.

„Asi si myslíš, že jsi bůhvíjak chytrá. Že mi můžeš skoro zabít dítě a že ti to projde,“ zaútočil znovu Silas. „Ale bohužel mám pro tebe špatnou zprávu. Moje… moje kamarádka šla zrovna okolo, všechno viděla a stihla si poznamenat značku auta.“

„Fakt? To je od ní velice pozorné,“ opáčila Verity. „Nenapadlo ji třeba, že místo aby si hrála na detektiva, mohla by se pokusit pomoct Honor?“

„Myra spěchala na velice důležitou schůzku. Předsedá několika místním dobročinným spolkům a jak správně říká – když se ti podnikatel rozhodne věnovat svůj drahocenný čas a k tomu i finanční dar, není zrovna nejvhodnější dorazit na schůzku pozdě.“

Ať je tahle Myra kdokoliv, vypadá to, že na ni Silas nějak moc myslí, napadlo Verity. V jeho podání vypadala málem jako anděl.

„Takže netvrdíš, že nejsi zodpovědná za to, co se Honor stalo?“ vrátil se Silas k tématu.

Verity přemáhal vztek.

Jak s ní může takhle mluvit? Copak ji nezná? Copak jsou dva úplně cizí lidé? Ne, zřejmě to bude naopak, napadlo ji. Je k ní tak přehnaně nespravedlivý právě proto, že ho kdysi bláznivě milovala a on ji také – Ale dost. Už na to nechtěla myslet.

A co se její zodpovědnosti za nehodu týče – samozřejmě že za nic nemůže. Bylo to přece… Už už otvírala ústa, aby mu všechno vysvětlila, ale pak si vzpomněla, co slíbila jeho dceři.

„Byla to nehoda,“ řekla jen.

„Nehoda to byla, ale zavinila jsi ji ty. Jela jsi jak blázen. Chápu, že to tvoje auto patří spíš na dálnici než mezi rodinné domky, ale pokud se chceš předvádět před svými bývalými spolužáky, pokus se, aby to neodnášely děti!“

Verity zalapala po dechu.

„Jen pro tvou informaci,“ začala, „tohle auto jsem si koupila…“ Ale než dořekla větu, rozmyslela se.

Dluží mu snad něco? Je mu povinna cokoliv vysvětlovat? Ne.

„Tohle auto jsem si koupila, protože se mi líbilo. Nepochybuji o tom, že ta tvá pozorná přítelkyně zvolila něco ekologičtějšího, skromnějšího a praktičtějšího. Pravděpodobně má Brouka, nebo snad po tetičce zdědila takové to maličké autíčko – jak se to jmenuje – Minor?“

„Nic ti do toho sice není, ale prosím. Myra má jaguára. Dostala ho jako součást vyrovnání po rozvodu. Nicméně – nepřišel jsem se s tebou vybavovat o svém soukromí. Je ti jasné, že se za to, cos udělala, můžeš dočkat předvolání na policii?“

Verity ztuhla.

„Nadšená nejsi,“ konstatoval Silas. „To přece nemůžeš udělat,“ ohradila se Verity a myslela na Honor.

„Že ne? Upozorňuju tě, že o tom silně uvažuju. I když s tvým volným vztahem k pravdě a vezmeme-li v úvahu fakt, že se to celé obešlo beze svědků, nepochybuju, že by ses z toho dokázala dostat.“

„Jaký můj volný vztah k pravdě? To bych měla říkat já o tobě,“ podotkla Verity hořce.

„Co tím sakra myslíš?“ vyjel na ni Silas.

Ve Verity se začínala vařit krev. Ale ani teď mu nechtěla připomínat, jak jí kdysi říkával, že miluje jen ji. Že ji bude milovat navždy, že pro něj nikdy nebude existovat žádná jiná.

„Proč ses vrátila?“ zeptal se náhle.

Verity odvrátila tvář. Nepřipustila by za žádnou cenu, aby viděl, jak se v té chvíli zatvářila.

„Vyrostla jsem tu. Jsem tu doma,“ připomněla mu tiše.

„Ty jsi mi najednou nějak sentimentální. Začínám toho mít dost.“

„Mám tu kořeny,“ pokračovala Verity a modlila se, aby ani z jejího tónu, ani z jejího výrazu nepoznal, jak moc ji jeho krutost bolí.

„Kořeny,“ řekl kousavě Silas. „Mně se spíš zdá, jako bys chtěla křísit minulost nebo -“

„To tedy ne!“ skočila mu Verity vzrušeně do řeči. „Co bylo, bylo, a já to měnit nehodlám. V minulosti se nestalo nic, co bych teď postrádala.“

„Nic, co bys postrádala, a taky zřejmě nic, čeho by sis cenila,“ přikývl Silas.

A pak, k jejímu úžasu, k ní přistoupil.

„Silasi,“ vypravila ze sebe omámeně, ale neustoupila, jak původně chtěla.

Naopak. Proti zdravému rozumu udělala krůček směrem k němu. Ten krok stačil, aby se mu ocitla na dosah, aby mu byla tak blízko, že jasně viděla, jak mu na bradě raší strnisko, a kdyby chtěla, kdyby jen trošku natáhla ruku, mohla by se ho dotknout, pohladit ho po drsné čelisti, tak, jako před lety, když spolu poprvé sdíleli lůžko a když se za úsvitu probudila s vědomím, že vedle ní klidně spí on, že stačí jen pootočit hlavu a uvidí ho, a že je její, stejně jako ona je jeho. Že je už nikdy nikdo nerozdělí.

Silas.

Pevně semkla víčka.

Cítila, jak jí v hrudi temně, hlasitě buší srdce. Pocítila náhlou slabost. Copak to znamená, že… Ale to není možné.

„Varuju tě, Verity. Nepleť se mi do cesty. A nepleť se mi do života.“

Zlá slova ji zasáhla ve chvíli, kdy byla nejzranitelnější. Instinktivně v obranném pohybu zkřížila ruce kolem těla, ale Silas ji už neviděl. Otočil se k odchodu, jen ve dveřích na okamžik zůstal stát. „Myslím to vážně,“ ujistil ji ještě jednou s rukou na klice. „Nepleť se mi do života.“

Jako náměsíčná stoupala Verity nahoru po schodech.

Že se mu nemá plést do života? On opravdu neví, že Verity je tohle už dávno jasné? Že pochopila, že v jeho životě pro ni není ani kousek místa, ani kousek lásky? Myslí si, že se nepoučila, že je stejně naivní jako byla před jedenácti lety?

Zahleděla se z okna ložnice do zahrady. Dohlédla odsud až ke kůlně, kde se tehdy schovali před deštěm. V téhle místnosti a možná i ve stejné posteli kdysi snila své žhavé, láskyplné a bláhové sny.

Tady také ležela po tom, co se poprvé milovali, a nevěřícně si uvědomovala, že to, co se mezi nimi odehrálo, zdaleka překračovalo i její nejodvážnější představy.

A sem se také uchýlila po jejich divoké hádce, kdy ji postavil před rozhodnutí – buď on, nebo její povinnosti vůči strýčkovi. Tady plakala úlevou, když se jí pak omluvil a když jí řekl, že by jí nikdy nechtěl ublížit. Že když ubližuje jí, je to, jako by ubližoval sám sobě, a že plně chápe, proč Verity musí strýčka poslechnout.

„Nebude to nadlouho,“ slíbila mu. Držel její tvář v dlaních a po prstech mu stékaly její slzy. „Amerika není tak strašně daleko, a až se vrátím…“

„Až se vrátíš, už tě nikdy nespustím z očí,“ řekl vášnivě. „A kdybys nebyla tak strašlivě tvrdohlavá, nenechal bych tě ani teď odejít.“

„Já musím,“ vzlykala. „Dlužím to strýčkovi.“ Nechtěla, zoufale ho nechtěla opustit, ale vytrvala.

„Mohl bys jet se mnou,“ navrhla mu pak. „Mohl bys tam pracovat…“

„A jak by sis to představovala?“ zavrhl bez váhání její nápad. „Jsem zvyklý starat se sám o sebe, Verity. Nemohl bych tam žít na tvůj účet. A kromě toho, pamatuješ na to malé zahradnictví, co jsme minulý týden viděli? Říkal jsem přece, že bych ho chtěl koupit.“

O deset let starší Verity se čelem opřela o chladné sklo.

„Počkám na tebe,“ slíbil jí tenkrát. „Počkám, jak dlouho bude potřeba.“

Ale nepočkal. Nemiloval ji. Nenavlékl jí prstýnek, nemohla mu dát dítě, nic z toho, o čem ji tak vášnivě ujišťoval.

Bože. Napadlo ho teď, když ji tak nespravedlivě obviňoval, co se v ní odehrává, jak těžké by pro ni bylo… Napadlo ho, že si na okamžik bláhově přála, aby ji políbil, že si myslela, že ji chce políbit? Že si v tu chvíli vybavila, jak k ní kdysi takhle přistoupil a –

„Ne,“ zaprosila tiše a zoufale. „Prosím, ne.“ Ale už bylo pozdě. Kolotoč vzpomínek se dal do pohybu. Vybavovala si všechno tak jasně, jako by se to odehrálo včera.

Celý den byli tehdy na výletě, v dalších slavných zahradách. To už věděla, že Silas je vášnivým zastáncem promyšlené zahradní architektury.

„Zahrada bez kompozice, to je jako… no, představ si třeba člověka, co se obléká, ale jednotlivé kusy si navlékne, kam ho zrovna napadne. Nebo spíš – představ si dům, který by se stavěl tak, že by se prostě jen jedna místnost přidávala k druhé.“

Ukazoval jí knížky a obrázky, aby líp pochopila, co tím doopravdy myslí. Verity, zamilovaná až po uši, se sice koukala spíš na to, jak se mu kroutí vlasy na krku, než na ilustrativní fotografie, ale zároveň vnímala všechno, co říkal, a jednoduchou elegancí zahrad byla okouzlená stejně jako on.

„Každá zahrada si zaslouží, aby si s ní někdo dal práci,“ říkal Silas vzrušeně. „Stačí si přečíst kteroukoliv knížku od sira Roye Stronga a uvidíš, že i ten nejmenší městský dvorek se dá proměnit ve skvost zahradní architektury.“

Zrovna seděli na trávě a jedli sendviče.

„Hm…“ přitakala Verity a zamilovaně se na něj usmála.

Odložil svůj sendvič, pak jí vzal z ruky ten její, objal ji a políbil, a pak tiše řekl: „Ani nevíš, co bych teď dal za to, být s tebou někde sám…“

Pomalu zvedl ruku a obkroužil jí prstem rty.

„Jsi dokonalá,“ zašeptal něžně.

„Architektonický skvost,“ poškádlila ho.

„Ten nejkrásnější,“ řekl. Pak mu oči zvážněly. Dotkl se prstem jejího spodního rtu a Verity náhle ucítila, jak se začal chvět touhou.

„Chtěla bych… být s tebou,“ zašeptala udýchaně.

Plánovali to už od té chvíle v besídce, ale Silas nespěchal – chtěl si být jist, že Verity opravdu chce.

„Mohli bychom ke mně…“ navrhla Verity opět. Strýček byl už zase na služební cestě. Ředitel prodeje se po operaci zotavoval jen pomalu a strýček musel znovu převzít jeho povinnosti.

„Tam ne,“ trval na svém Silas, „ale jestli vážně chceš -“

Objal jí dlaněmi hlavu a prsty se začal probírat jejími vlasy. Verity se usmála. Chvěla se vzrušením a láskou. Díval se na ni tak, že se neubránila ruměnci. A tentokrát se nečervenala studem.

„Jestli chci?“ zeptala se. „Ach, Silasi, chci, tolik to chci…“

„Tak si to musíš opravdu užít,“ řekl. „Díval jsem se tady v okolí po hotelech. Mohl bych na dnešek zamluvit pokoj.“

„Ano, prosím, ano,“ vydechla Verity.

Vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Kůže mu pod jejími prsty žhnula, cítila napjaté svaly a tvrdé kosti. Nebyla ve věcech fyzické lásky zkušená, ale neměla ani trošičku strach. Věděla, že to, co chtějí udělat, je správné. Věděla, že Silas je ten pravý.

Našel pro ně soukromý hotýlek pár mil odsud. Dům obklopovala překrásná zahrada, ale Silas o ni kupodivu neprojevil nejmenší zájem.

„Já myslela, že by ses třeba chtěl podívat do zahrady…“ upozornila ho Verity nesměle, když se za nimi zavřely dveře pokoje.

Silas zavrtěl hlavou a zamkl. Pak se k ní znovu obrátil.

„Zrovna teď mě zajímá úplně jiná zahrada,“ řekl tiše. Z jeho pohledu Verity vyčetla, co přesně tím myslí.

„Co… co mám teď dělat?“ zeptala se. Zrudla a rozesmála se. „Teda… já to tuším, jenže…“

„Pojď ke mně,“ vybídl ji Silas a Verity mu na nejistých nohou pomalu vkročila do náruče.

Už předtím se samozřejmě mnohokrát líbali a mazlili, ale nikdy ne takhle. Teď ji Silas dlouze políbil a pak jí znovu přitiskl palec doprostřed spodního rtu. Zvolna ji pohladil po jemné růžové kůži a pak ji pevně objal. Verity se k němu dychtivě přitiskla. Jazykem pomalu prozkoumával vnitřek jejích úst, jemně sál a učil ji opětovat jeho pohyby.

Opakovala to, co jí beze slov ukazoval, tiskla se k němu a cítila jeho rostoucí vzrušení. Zavřela oči a začala tiše sténat.

„Verity,“ šeptal Silas. Položil jí ruce na boky, jako by ji od sebe chtěl zlehka odstrčit. Pak si to zřejmě rozmyslel, objal jí dlaněmi zadeček a přitiskl se k ní boky.

Projela jí vlna rozkoše. Silas jí jednou rukou přejel po zadečku vzhůru a pohladil ji po zádech tak něžně, že k němu Verity jen beze slova omámeně vzhlédla.

„Nechci nic uspěchat,“ odpověděl na otázku, kterou ani nemusela vyslovit. „Bude to pro tebe poprvé a já si přeju, aby se ti to líbilo. Aby se ti na tom líbilo úplně všechno.“

„Vím, že bude,“ ujistila ho. Jakýsi odvěký ženský instinkt jí napovídal, že má pravdu.

Pomalu, láskyplně ji svlékl, a každý kousíček kůže, který vystavil dennímu světlu, zlíbal. Když došel k ňadrům, Verity ztratila poslední zbytky zábran. Pomalu obkroužil prstem jednu ztuhlou bradavku. Ruce se mu třásly.

„Jsi krásná. Jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl,“ zašeptal chraptivě. Vzal ji do náručí a přenesl na velikou manželskou postel.

„Krásnější než zahrady sira Roye Stronga?“ zeptala se škádlivě.

Veselé jiskřičky smíchu mu v očích na okamžik potlačily vzrušením temné tóny. „Kdo je to sir Roy Strong?“ zeptal se místo odpovědi.

Osvobozující smích pomohl Verity nalézt sebevědomí, o kterém ani nedoufala, že by se v ní mohlo skrývat. Najednou měly její prsty stejně napilno jako ty Silasovy, a rozhodně nehodlaly být tak trpělivé. Prudce mu rozepnula košili a když pod tenkou látkou objevila opálenou mužnou hruď, vzrušením musela zavřít oči.

Zabořila do něj tvář. Chvilku jen vdechovala jeho vůni. Potom začala jazykem ochutnávat slanou mužnou chuť jeho těla. Teď patřil jen a jen jí.

„Verity,“ zasténal.

„Vím, co dělám,“ ujistila ho. „Chci tě znát úplně celého, Silasi, každý kousek. Chci tě hladit, dotýkat se tě, vědět, jak chutnáš. Chci…“

„Nevíš, co říkáš,“ varoval ji Silas.

Ale Verity během těch několika minut dospěla v ženu.

„Ale ano, vím to moc dobře,“ ohradila se. „Chci tě.“ Vzala ho za ruku a položila si jeho dlaň na srdce, na klín a potom k čelu. „Tady všude,“ zašeptala.

„Miluji tě celým srdcem,“ odpověděl jí také šeptem Silas a políbil ji do dlaně. „Celým tělem tě vzývám.“

S pohledem upřeným do jejích očí si její ruku položil na své nejtajnější místo. Verity se prudce nadechla. Ucítila, jak v něm pulsuje krev. Instinktivně sevřela prsty a jemně ho prozkoumávala. Silas ji vzal za druhou ruku, pozvedl si ji k čelu a udýchaně šeptal další verše. „Celou duší tě ctím, celý se ti odevzdávám. Nic naše pouto nikdy nepřetrhne. Nic…“

„Nic,“ opakovala tiše Verity.

Když do ní poprvé vnikl, nevykřikla Verity bolestí, ale rozkoší. Vášnivě se k němu přitiskla a přijala ho se srdcem plným lásky a radosti. Ze všech těch nových, překrásných pocitů jí do očí vhrkly slzy štěstí.

Silas si jich všiml a polekal se, protože si myslel, že jí způsobuje bolest. Verity ho přiškrceným hlasem vyvedla z omylu.

O chvíli později jí řekl, že tohle byl jen začátek. Že jí toho chce dát tisíckrát víc.

„Jsi moje zahrada, Verity,“ šeptal a něžně ji hladil. „Moje nejtajnější zahrada, kde kvete kvítí jen pro nás dva.“

„A která jednoho krásného dne snad ponese plody,“ navázala Verity a s potěšením mu přejížděla prsty po zádech. „Ale teď na to ještě dlouho nebude čas,“ dodala ospale. „A kromě toho myslím, že strýčkovi Tobymu by se moc nezamlouvalo, kdybych dala přednost mateřským povinnostem před prací.“

„Strýčkovi Tobymu?“ pohlédl na ni Silas. Zamračil se. „Já vím, že jis měla v plánu u něj pracovat, až skončíš školu. Ale to, co se mezi námi děje, snad celou věc mění. Nebo ne? Já ti nechci zakazovat pracovat, ale…“

„Na mém názoru vůbec nezáleží,“ řekla pomalu Verity. „Strýček předpokládá, že u něj budu pracovat a jednou od něj firmu převezmu. Pro něj to znamená všechno.“

„Jo. Víc než ty. Víc než tvoje štěstí,“ dráždil ji Silas. „Nebo mi chceš tvrdit, že pro tebe jeho firma taky znamená víc, než já a naše děti?“

„Jistěže ne… Ale tolik mu toho dlužím, a on přece…“

„Dlužíš mu víc, než dlužíš naší lásce?“ zeptal se Silas.

Ve vzduchu visela hádka. Verity měla na krajíčku, tentokrát doopravdy. Copak Silas nedokáže pochopit, jak je to všechno pro ni těžké? Samozřejmě, že s ním chce být. Jak by ne.

„Nezkaz nám to,“ zaprosila. Očividně se mu nechtělo měnit téma, ale pak si povzdechl a řekl: „Máš pravdu. Nebudeme se hádat.“

„Chci se ještě milovat,“ pobídla ho. Až o mnoho a mnoho měsíců později si uvědomila, jak nebezpečný zvyk touhle větičkou nastolila. Od té doby odváděla Silasovu pozornost k milování pokaždé, když se chtěl bavit o budoucnosti. Napadlo ji to vlastně až ve chvíli, kdy ji Silas obvinil, že to dělá úmyslně. Ale to už bylo pozdě…

„Miluju tě. Navždycky. Jsi všechno, co jsem, kdy chtěl, všechno, co kdy budu chtít,“ šeptal jí druhý den ráno, když se probudila po krátkém spánku.

Ale slib nedodržel. Porušil ho, zničil jejich lásku a zničil téměř i Verity samotnou.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Na první pohled se jí zdálo, že se město od jejího odchodu vůbec nezměnilo, ale nebylo to tak. Uvědomila si to, když po odpoledni stráveném v centru s úlevou konečně postavila plné tašky ze supermarketu na kuchyňský stůl.

Spousta obchůdků, na které se pamatovala z dětství, z centra města zmizela. Nahradily je banky, realitní kanceláře a stavební firmy. Musela uznat, že proměna náměstí v pěší zónu městu rozhodně prospěla. Šuměly tu stromy, voněly pestré záhony, lavička na každém kroku – najednou to tu vypadalo uvolněněji, útulněji než před lety. Navíc bylo teplo, a tak příjemný dojem ještě umocňovaly přeplněné zahrádky kaváren a restaurací i lidé, posedávající na lavičkách se sendvičem v ruce. Bronzová tabulka na jednom rohovém domu hlásala, že architektonické řešení náměstí provedl Silas Stevens jako dar městu.

I tváře lidí se změnily. Verity si tu díky strýčkově tvrdému režimu vlastně nikdy opravdové kamarády nenašla. Přesto ze školy znala několik děvčat, se kterými jí bývalo dobře.

Večer zavolám Charlottě, umiňovala si, když se dala do vybalování nákupu. Těšila se, až uslyší známý hlas. Jediný dospělý, se kterým tu mluvila, byl její bývalý milenec a ten nebyl zrovna přívětivý.

Tak on má „přítelkyni“, pomyslela si. Co to přesně znamená? Může to být cokoliv. Ale proč si s tím lámat hlavu.

Svlékla si sako od Gucciho a otevřela ledničku.

Jít v Gucciho kostýmku do supermarketu zřejmě nebyl nejlepší nápad. Tím spíš, že kostýmek byl oslnivě bílý a začátkem sezóny hojně inzerovaný v těch nejdražších módních časopisech. Ale když už si ho od Charlotty koupila, nemůže ho přece nechat na ramínku. I když… Moc dobře postřehla, jak si ji ostatní nakupující ženy vesměs oblečené v téměř povinných džínách, bílé košili a tmavomodrém saku podezíravě prohlížejí.

A účes jí taky moc sympatií nezískal, napadlo ji. Přehodila si vlasy na záda a sepjala si je sponkou, kterou vytáhla z kapsy. Dlouhé vlasy nosila, co se pamatovala. Někdy kolem dvaceti se chtěla nechat ostříhat, ale strýček i Silas jí to důrazně zakázali, i když každého z nich k tomu vedl jiný důvod. Strýček odjakživa trval na tom, aby vlasy nosila učesané do způsobného uzlu jako jeho maminka. Zato Silas – Silas jí už v jejich první společnou noc šeptal do ucha, jak od prvního setkání snil o tom, že si její hedvábe vlasy omotá kolem těla, že si představoval, jak ho budou měkce hladit…

Tenhle sen mu ráda splnila, i když se přitom poprvé trochu červenala.

Od té chvíle uplynula spousta let, ale Verity se ostříhat nedala. Čas od času si vlasy nechala zkrátit, ale vždycky jen o kousek. A celá ta léta, co pracovala, nosila je svázané do hladkého, elegantního uzlu – přesně tak, jak to chtěl strýček.

Charlotta ji v jednom kuse přesvědčovala, ať si je rozpustí.

„Na to jsem moc stará,“ bránila se Verity.

„Ty jsi blázínek,“ nedala se Charlotta. „Viděla jsi tu novou reklamu na džíny? No tu, jak je tam zezadu vyfocená žena s vlasy po pás? Je jí sedmdesát. Zářný příklad toho, že máme právo dělat si se sebou co chceme, ať se to někomu líbí, nebo ne. Kdybych měla vlasy tak krásně husté a vlnité jako ty, nikdo by mě nedonutil, abych je schovávala.“

„Ale v těch sférách, kde se pohybuju já, považují muži dlouhé vlasy u žen za známku slabosti,“ poznamenala Verity. „Vidí dlouhé vlasy a řeknou si -aha, s tou lehce zametu. Ta stráví víc času před zrcadlem než promýšlením obchodní strategie. A mnou si ruce, protože vědí, že mají navrch.“

„Aha. Tak já ti něco povím,“ poopravila ji Charlotta. „Víš, proč si mnou ruce? Protože si říkají – to je kus, tu bych chtěl dostat do postele.“

„Jinými slovy – dlouhé vlasy rovná se oběť. Prostě slabost, vždyť to říkám.“

„Proč mám pořád dojem, že ti nějaký chlap musel někdy strašlivě ublížit?“ zeptala se Charlotta. Verity však jen zavrtěla hlavou. O své minulosti se nehodlala bavit, ani se svojí nejlepší přítelkyní.

Ještě něčeho si dnes při nákupu všimla, a k její vyrovnanosti a duševní pohodě to rozhodně nepřispělo. Překvapilo ji, kolik šťastně vypadajících párů za tak krátkou dobu potkala. Jednou se dokonce začervenala a musela uhnout pohledem – to když jakýsi muž sahal do horního regálu a jeho partnerka ho přitom letmo pohladila po stehně. V tu chvíli na Verity její citová prázdnota tíživě dolehla. Takhle to dál nejde, umínila si. Jakmile vymyslí, co přesně podnikne se strýčkovými penězi, bude mít zase spoustu práce a na sebelítost nebude čas.

To Silas ji tak vyvedl z míry, uvědomila si rozčileně. To ta jeho nesmyslná obvinění.

Když se ozval zvonek, ztuhla. Nebyl důvod očekávat, že by se Silas přišel omluvit, ale kdyby náhodou… Nasadila svůj nejupjatější výraz, ten, který si šetřívala výhradně pro zasedání správní rady, a statečně zamířila ke dveřím.

„Honor,“ vydechla překvapeně, když otevřela. „Co tu probůh děláš?“

„Dneska jsem dostala kapesné, tak jsem vám přinesla první splátku. Za to auto,“ vysypala ze sebe Honor, než Verity stačila cokoliv říct. „Mohla bych na chvilku dovnitř? Venku je strašně horko…“

„Samozřejmě. Udělám ti něco k pití,“ řekla Verity a zavedla ji do kuchyně. „Ty jsi šla pěšky?“

„Hm…“ přitakala Honor a zároveň se napila studeného džusu, který jí Verity nalila.

„Jé… opravdickej džus!“ vykřikla nadšeně. „To je dobrota. Jenže hrozně drahá,“ prohlásila vážně. „Taťka ho nekupuje. On říká, že to nemá cenu, protože já ho piju jako nezavřená. Že je to prý vyhazování peněz. Kupuje ho, jenom když má přijít Myra.“ Udělala obličej. „Zřejmě ho ráda k snídani – teda ne že by u náš někdy přespala. To by se jí tak líbilo. Ona si myslí, že nevím, o co jí jde, jenže to žena vždycky pozná,“ řekla moudře. „Chce se znova vdát. Za taťku. Jenomže to by byla hrůza – ona je příšerná.“ Honor svá slova zdůraznila novou grimasou. „Dokonce se jí ani nelíbí to oblečení, co taťkovi vybírám, a já vím proč – ona totiž nechce, aby se po něm ženské otáčely.“

Tak to Honor vybírá Silasovi šaty! Ale na strávení téhle potěšující informace nebyl čas. Honor ještě neskončila. „Já ho zkoušela varovat, ale taťkovi je to úplně jedno. Myslím, že ji přes ty vrstvy makeupu prostě nemůže prokouknout. A taky nesnáší děti. Tedy Myra. Kvůli tomu odešla od svého prvního muže. Já to vím… Ale taťka si myslí, že se rozvedla, protože její muž nechtěl mít děti…“

Verity se na ni zkoumavě zahleděla.

„Ale ne, to nevím od táty. On je bezva, fakt, nejlepší táta na světě, ale takhle dobré vztahy zase nemáme. Dospělácké věci si nechává pro sebe. Ale já už nejsem malá, a vím, co se povídá. Prostě pro něj není ta pravá.“

„Kolik ti vlastně je, Honor?“ zeptala se Verity a bez rozmýšlení dolila prázdnou sklenici.

„Deset,“ informovala ji Honor.

Přemýšlel Silas vůbec někdy o tom, co si Honor o své potenciální maceše myslí? napadlo Verity. Aspoň teď přesně věděla, co znamená pro Silase slovo „přítelkyně“.

„Mám strašnej hlad,“ poznamenala Honor, „a taťka dneska večer není doma. Asi bych nemohla…“

Její bezprostřednost byla ohromující. Verity jí nejspíš měla připomenout, jaký je mezi nimi věkový rozdíl a jak je neslušné vtírat se někomu do soukromí – ale děvčátko se jí moc líbilo.

„Myslím, že tady se navečeřet nemůžeš,“ řekla. Chtěla Honor vysvětlit, že jejího otce by sotva potěšilo, kdyby zjistil, že se viděly – a to nejen díky cennému svědectví jeho přítelkyně, kvůli níž se domníval, že Verity jeho dceru přejela div ne schválně. Ale pak si své myšlenky nechala pro sebe a řekla jen: „Chtěla jsem se najíst ve městě.“

„Jé, to nevadí,“ ušklíbla se Honor. „Já taky děsně nerada vařím.“

Verity překvapeně zamžikala.

„Mně vaření nevadí,“ bránila se. „Já jen…“

„Ve městě je nová italská restaurace. Je to tam bezva. Já mám italské jídlo strašně ráda, nejradši mám zmrzlinu,“ chrlila ze sebe nadšeně Honor.

Verity cítila, že jí docházejí síly.

„Hm, to jsme na tom stejně,“ řekla přemýšlivě.

Malá a velká žena na sebe upřely pohled.

„Vlastně máš pravdu,“ řekla ke svému překvapení Verity. „Proč vařit doma, když jinde za nás uvaří někdo jiný?“

Co to dělám? ptala se Verity sama sebe, když parkovala v centru města. Jestli na tohle Silas přijde, bude to peklo, pomyslela si odevzdaně, počkala, až Honor vystoupí, a zamkla.

A hlavně proč to dělá? Aby oklikou pronikla k Silasovi? Na intriky nikdy nebyla. Že by se s ní něco stalo?

„Tudy,“ pobídla ji Honor a šťastně se do ní zavěsila.

„Měla byste nosit rozpuštěné vlasy,“ poradila jí, když pozorovaly své odrazy ve výkladní skříni. „Mužům se to líbí.“

Bože, co to má znamenat? Z nich dvou by se sebevědoměji měla chovat ta starší, napadlo Verity.

„Smysl ženství není jen v tom, dělat dojem na muže,“ poučila děvčátko.

„To asi ne, ale rozhodně to usnadňuje život,“ odpověděla Honor prakticky.

Verity se zatvářila škrobeně. „Byl za mnou tvůj tatínek,“ řekla klidně. „Ta jeho přítelkyně – Myra – nás viděla a všechno mu řekla.“

Honor se ušklíbla. „Jo, já vím. Nic mi neřekl, ale pěkně ho to rozzuřilo. Jenže já vím proč. Cítí se provinile, protože nemá čas se o mě tolik starat,“ řekla se zralostí, která vzala Verity za srdce. „Má o mě starost a já mám starost o něj,“ řekla náhle Honor. „Ona to není legrace, být bez mámy. Někdy to strašně bolí.“

„Já vím,“ odpověděla Verity tiše.

Na okamžik se na sebe zadívaly. „Tady to je,“ ukázala pak Honor na dům, ke kterému došly. „A dej pozor, aby nám nedali ten nejhorší stůl jenom proto, že jsme dvě ženy,“ zašeptala, když vcházely dovnitř.

„Dvě co?“ chtěla se zeptat Verity, ale to už se k nim hrnul číšník. Verity ve snaze jednak děvčátku vyhovět, jednak jí být dobrým příkladem, mu pohlédla zpříma do očí. „Chtěly bychom stůl pro dva. Tamhle, prosím,“ ukázala na stůl, který byl podle jejího mínění úplně nejlepší.

„Jistě, madam. Pojďte prosím za mnou,“ řekl číšník bez mrknutí oka.

„Dobrý,“ ocenila její výkon Honor, když se usadily.

„To není moje zásluha,“ opravila ji Verity s úsměvem. „Za to může Gucci.“ Přejela si dlaní po saku. „Muže nezajímají jenom tvoje vlasy, víš?“ vysvětlila a chopila se jídelního lístku.

„Máš vybráno?“ zeptala se za chvíli.

„Jo,“ přisvědčilo děvčátko.

Verity přivolala číšníka. Počkala, až si objedná Honor, pak si objednala sama.

„A taky bych si dala skleničku červeného,“ dodala nakonec Honor.

Na číšníka to očividně udělalo velký dojem. Verity se na ni pochybovačně podívala.

„Vlastně střik,“ opravila se spěšně Honor, když si uvědomila, co jí asi Verity chce říct.

„To je v pořádku,“ ujišťovala ji, když číšník zmizel. „Mám to od táty dovoleno. Říká, že když se naučím včas zacházet s alkoholem, nebudu s ním mít takové problémy, až budu velká.“

Při předkrmu poznamenala: „Taťka povídal, že jste bydlela tady ve městě.“

„Ano. Ano, žila jsem tu,“ přitakala Verity.

„A znala jste ho?“ zeptala se Honor.

Verity zaváhala. Lákavě vonící jídlo jako by najednou ztratilo chuť.

„Ne. Myslím, že ne,“ zalhala. Co asi Silas své dceři řekl? Pravdu určitě ne. Proč taky?

„A znala jste moji maminku?“ vyzvídala Honor. Tuhle otázku Verity nečekala.

„Neznala jsem ji,“ odpověděla tentokrát podle pravdy. Chudák dítě, pomyslela si. Přes všechnu svoji předčasnou zralost a nezávislost Honor je přece jen pořád malá holčička. A přitom vůbec nezná ženu, která ji porodila.

„Potkali se s tátou v Londýně,“ poznamenala rozumně Honor, „takže ji ani nemůžete znát. Já jí nejsem podobná.“

„Ne. Jsi podobná tatínkovi,“ přisvědčila Verity. Najednou sebou trhla.

Dveře se rozlétly a dovnitř vstoupil předmět jejich rozhovoru osobně. Ta dáma po jeho boku nemohl být nikdo jiný než Myra.

„Co se děje?“ zeptala se nevinně Honor.

„Zrovna přišel tvůj otec,“ upozornila ji Verity. Ale k jejímu překvapení se děvčátko nikterak nevzrušovalo. Jen se zářivě usmálo, a v tu chvíli to Verity došlo.

„Ty jsi věděla, že sem přijdou,“ vydechla.

„Teď je to hrozně módní podnik. Myru určitě nepotěší, že jsme jim zabraly nejlepší stůl,“ řekla radostně Honor.

To vskutku ne, napadlo Verity, když si všimla Myřina rozčileného výrazu. A navíc jí zřejmě ani tak nevadil samotný fakt, že je stůl obsazený, ale to, kým je obsazený.

Za jiných okolností by ji Silasův nepříčetný pohled zahnal na úprk, uvědomila s Verity, ale nemohla tu s ním Honor nechat samotnou. I když by si to zasloužila.

Silas své dámě cosi pošeptal. Zůstala stát stranou a probodávala je pohledem – vlastně ani ne tak Verity, jako spíš Honor. Verity pocítila náhlou touhu děvčátko ochránit. Silas zamířil k jejich stolu.

„Ňam, to je dobrůtka,“ pochvalovala si Honor. „Jé, ahoj tati,“ obrátila se rozzářeně k otci.

„Můžeš mi to laskavě vysvětlit?“ otázal se Silas Verity nebezpečně klidným tónem. Svou dcerku jako by neviděl.

„Riccardo nám dal nejlepší stůl, tati,“ spustila Honor, jako by si nevšimla napjaté atmosféry. „Verity říká, že je to kvůli jejímu kostýmu. Je od Gucciho, víš? Ale já bych řekla, že se Riccardovi spíš líbí ona. Má rád blondýnky do zrzava,“ dodala vřele směrem k Verity. „Asi proto tu Myra nikdy takhle dobré místo nedostane.“ Verity zavřela oči a začala se v duchu modlit – za sebe i za Honor. „Na brunetky on není… jo, tati…“ Odmlčela se a nabrala si pořádné sousto. Pak pokračovala. „Myslíš, že si Myra barví vlasy? Já bych řekla, že jo, protože ta její hnědá je strašlivě tvrdá. Co myslíte vy, Verity?“

Verity polkla naprázdno a jen němě zavrtěla hlavou. Nejradši by se rozesmála, jak mistrovsky Honor podráží nohy ženě, se kterou soupeří o pozornost svého otce, ale zároveň si jako dospělá zodpovědná osoba uvědomovala nebezpečnost celé situace. Silas určitě není rád, že právě ona je svědkem dokonalého rétorického výkonu jeho dcery.

„Co tu děláš, Honor?“ obrátil se Silas s ledovým klidem k děvčátku.

„Já… Já ji pozvala na večeři,“ přispěchala na její obranu Verity. Ale Honor žádného zastánce nepotřebovala. Spíš se zdálo, že jí dělá radost dívat se, jak se v jejím otci zvolna začíná vařit krev.

„To já pozvala Verity na večeři,“ řekla útočně. „Bylo to to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat, když -“

„To nejmenší?“ Silas nevěřícně zavrtěl hlavou. Obrátil se k Verity. „Tak ty mi nejdřív skoro zabiješ dítě a pak ji bůhvíproč donutíš, aby s tebou šla na večeři. Co to má znamenat? Chceš ji podplatit, aby lhala policii, kdybych to náhodou chtěl hlásit? Porazíš ji a pak -“

„Ale tati… takhle to vůbec nebylo…“ odstrčila Honor svůj talíř a těkala pohledem mezi Verity, bledou jako stěna, a svým otcem. „To nebyla její chyba… to já…“ Polkla a statečně pokračovala. „Já to zavinila.“

„Ty? Ale Myra říkala -“

„Udělala jsem přesně to, co jsi mi vždycky zakazoval,“ nedala se Honor přerušit. „Jela jsem na bruslích a nerozhlídla jsem se a pak jsem upadla a pak -“

„Je to tak?“ zeptal se Silas chladně.

Verity už už zalhala, ale Honor ji předběhla. Položila otci ruku na paži a znovu spustila.

„Je to tak, tati,“ řekla tiše. „Já… strašně se omlouvám. Nezlob se, prosím. Já za Verity šla, protože jsem jí chtěla zaplatit opravu auta. A že půjdeme sem, to byl můj nápad…“

„Znáš naše pravidla, Honor. Měla jsi rovnou ze školy jít ke Katce a tam počkat, až tě večer vyzvednu.“

„To jo, jenže Katka mi dneska řekla, že jim přijede strejda s tetou a mně se nechtělo míchat se jim do rodiny… Já nechtěla…“ Svěsila hlavu a zachmuřeně dodala: „Mně by tam prostě nebylo dobře.“

Tím si nadobro získala Veritino srdce. Pod tou předčasně dospělou slupkou bylo přece jen malé, citlivé a zranitelné děvčátko. Holčička, která nikdy nepoznala mateřskou lásku, která si úzkostlivě a žárlivě střežila místečko v srdci svého otce, a která neměla ráda ženu, jež se zřejmě měla stát její novou maminkou.

„Asi bychom měly jít, Honor,“ dotkla se Verity zlehka její ruky a pokoušela se sesbírat zbytky silné vůle, které jí zůstaly ze schůzí správní rady. Nikdy se neuměla hádat. Byly i jiné přesvědčovací metody.

„Já jsem chtěla zmrzlinu,“ připomněla jí Honor. Verity jí z očí četla vděk.

„Nějaká se snad u mě doma najde,“ odpověděla a pak se obrátila k Silasovi. „Máš pravdu. Udělala jsem chybu. Měla jsem ti říct, že jdu s Honor ven. Ale tys taky…“ Odmlčela se. Uvědomila si, že uši špicuje nejen Honor, ale také vrchní a hlavně očividně zuřící Myra. Tady mu nebude vysvětlovat, že ona není jediná chybující.

„Ráda Honor odvezu, kamkoliv si budeš přát, ale napadlo mě, že by se přece jen mohla navečeřet se mnou.“

„Ano, tati, prosím. A až pojedeš domů, vyzvedneš mě od Verity, viď?“ přerušila ji Honor. „Šla bych k ní radši než ke Katce.“

„Jestli máš objednanou zmrzlinu, domluvím se s vrchním a přisedneš si k nám,“ řekl Silas. „Předpokládám, že ty už jsi dojedla,“ šlehl pohledem k Verity.

„Ne. Nedojedla. Neměla zmrzlinu,“ trvala si na svém Honor. „Kromě toho s vámi nechci zůstat. Myra mě nemá ráda, a ty to víš.“

„Honor,“ začal Silas a po tvářích se mu rozlily rudé skvrny. Verity si uvědomila, že ona sama se jeho hněvu bojí mnohem víc než Honor.

„Tak co se tu děje? Kde budeme jíst?“

Všichni tři vzhlédli. Myru už omrzelo čekat stranou a vložila se do rozhovoru.

„Omlouvám se,“ usmál se na ni Silas. Ale Myra se na něj nedívala. Místo toho vysílala varovné pohledy směrem k Verity. Když si všimla jejího kostýmu, zlostně přimhouřila oči.

„Vysvětloval jsem Honor, že se může v klidu navečeřet s námi,“ řekl jí Silas.

„Cože? Ale tys mi slíbil, že pak půjdeme ke mně a koukneme se na videu na svatbu mojí sestřenice…“ protestovala Myra a probodávala Honor očima.

„A můžu si dát cappuccino, když tu zůstanu?“ zeptala se Honor.

„No…“ Silas těkal očima ze své dcery na svou přítelkyni. Kdyby šlo o někoho jiného, Verity by s ním z celého srdce soucítila. Za těchto okolností musela násilím potlačit úsměv.

„Pamatuješ si z bible příběh o Šalamounovi?“ zeptala se děvčátka tiše.

„O Šalamounovi?“ ptala se šeptem Honor. Silas s Myrou poodstoupili a začali živě diskutovat. „Vy myslíte, jak ty dvě paní chtěly to dítě a on jim pohrozil, že ho přeřízne napůl a každé dá kus?“

„To je ono,“ přikývla Verity. Honor nakrabatila čelo a pak vyprskla smíchy. „No jo, jenže taťka není dítě,“ ohradila se.

„To ne, ale je to tvůj otec a mít někoho rád občas znamená i nechat ho o sobě rozhodovat,“ řekla tiše Verity.

„Ale ona si ho nezaslouží,“ zkusila to ještě jednou Honor. Pak pokrčila rameny. „No tak jo.“

„Tati…“ „Honor…“

Oba dva naráz spustili a hned se zarazili.

„Kdyby ti tedy nevadilo, že by se u tebe Honor najedla a já ji pak vyzvedl…“ řekl Silas jakoby nepřítomně.

„Mně to rozhodně vadit nebude,“ odpověděla popravdě Verity a usmála se na Honor. „Vlastně mi bude velkým potěšením.“

„Tak to teda Myra vymyslela moc hezky,“ vyprskla Honor, když se za nimi o chvíli později zavřely dveře restaurace. „Chce mu předvést krásy manželství skrz svatební video svojí sestřenice.“ V ruce třímala krabici s dvojitou porcí zmrzliny obloženou ledem. Vrchní trval na tom, že bez zmrzliny ji domů nepustí.

„Myslím, že tak jednoduché to nebude,“ upozornila ji Verity. „Na to mi Myra připadá dost cílevědomá.“

„To ať si klidně je. Jenže jí to bude málo platný. Taťka je totiž v něčem strašně staromódní – třeba chce, abych ve všední den chodila brzo spát. Takže to k Myře domů dneska zaručeně nestihne.“

Verity se zastavila a nevěřícně se na děvčátko zahleděla. „Tys to všechno měla předem naplánované?“ zeptala se překvapeně.

Honor se zatvářila ublíženě. „Je mi deset,“ připomněla Verity.

„To ano, ale občas mi připadáš o dost starší,“ odpověděla Verity.

Jak tak v přátelské shodě kráčely k autu, Honor si řekla, že si dá na chvilku oddech. Její plán běžel jako po másle. Co by tomu Verity asi řekla, kdyby věděla, že ji Honor poznala hned ten první den podle fotografie v tátově psacím stole? Je nejvyšší čas, aby se taťka zbavil Myry. Maminka je potřeba – o tom byla Honor pevně přesvědčená. Ale chtěla si ji vybrat sama.

Po očku se na Verity dívala. Proč říká, že tátu nezná? Měla sto chutí se jí zeptat, ale nic se nesmí uspěchat. Proč dospělým vždycky všechno tak strašně trvá? Dneska o tom mluvily s Katkou – to byla její nejlepší kamarádka -, když jí Honor vítězoslavně vyprávěla o svých úmyslech s Verity. Dospělí prostě někdy nevědí, co je pro ně nejlepší, a někdo jim musí ukázat správnou cestu.

Teď jen musí zařídit, aby se taťka rozešel s Myrou. Ale jestli všechno půjde podle plánu, nemělo by to být nijak těžké. Katka ví, co má dělat.

Pak Honor popadla Verity malou ulepenou dlaní za ruku a zeširoka se na ni usmála. Verity sebou překvapeně trhla.

„Mimochodem, cappuccino vařit neumím,“ upozornila.

„Myra zaručeně jo,“ podotkla Honor. „Ale bublala, co?“

„Honor…“ řekla výchovným tónem Verity. Nedokončila větu a rozesmála se na celé kolo.

„Verity… ještě okamžik, prosím…“

Verity leknutím nadskočila. Přímo za nimi stál Silas. Verity právě odemkla auto, aby Honor mohla nastoupit. Když děvčátko uvidělo otce, otevřelo dveře a začalo vystupovat.

„Zůstaň tam,“ řekl Silas úsečně. „Chci si promluvit s Verity. O samotě.“

Verity přemýšlela, která z nich je víc vyděšená. Jednu věc věděla jistě – že v tu ránu zrudla stejně jako Honor, které stačil jediný pohled na otcův výraz, aby za sebou poslušně zaklapla dveře.

Poodešla za Silasem pár metrů od auta, dost daleko na to, aby je Honor neslyšela.

„Ale stručně, prosím. Ještě mě čeká zmrzlina,“ řekla chladně, jen aby mu dala najevo, že jí nemůže říkat, co má nebo nemá dělat.

„Zmrzlina?“ Rty se mu zvlnily. „Bývala jsi spíš na sýr, co se pamatuju.“

Oči se jí bojovně zaleskly. Jak se opovažuje připomínat jí jejich vztah? Zrovna teď, když…

„Proto jsi za námi běžel? Chtěl jsi mi připomenout, že jsem si vybrala špatný dezert? I mně se změnily chutě, Silasi. Jako tobě…“

Ale i když její slova zněla ostře, Verity se přistihla, jak se dívá na jeho rty a vzpomíná. Když si uvědomila, na co vzpomíná, zachvěla se.

Pamatuje se Silas ještě na tu zmrzlinu, o kterou se kdysi dávno dělili? Pamatuje si, jak jí nechal poslední sousto a když si ho vzala, políbil ji ledovými rty, ale tak žhavě, že se jí zmrzlina v ústech rozpustila?

Tvář jí jen hořela. O krok ustoupila, ale k jejímu zděšení ji Silas vzal za paži a držel ji tak pevně, že se z jeho sevření nedokázala vyprostit.

„Verity,“ začal. Znělo to nezvykle měkce. Vrhla na něj zpod sklopených řas zkoumavý pohled. Byl stejně zrudlý jako ona.

Proč? Zlobí se tolik? Vzrušením to nejspíš nebude.

Potřásl hlavou a znovu spustil, tentokrát břitce a úsečně. „Honor je dítě. Nechci, aby se jí něco stalo.“

To Verity urazilo. On si myslí, že snad chce Honor ublížit?

„Jestli se domníváš, že bych jí mohla něco provést, jsi na omylu,“ ohradila se. „Ostatně jestli se domníváš, že se Honor děje něco špatného, tak si laskavě nejdřív zameť před vlastním prahem.“

Překvapením zalapal po dechu. „Ty chceš říct, že já jí ubližuju?“

Verity využila jeho chvilkové nesoustředěnosti, vyprostila se z jeho stisku a vydala se k vozu.

„Ještě jsem neskončil -“ vykřikl za ní, ale Verity měla všeho dost.

„Já myslela, že už dávno,“ odsekla se zaťatými zuby a pak se zarazila. Uvědomila si, že se veškerá jeho pozornost z nějakého důvodu soustředí na její ústa. Instinktivně si je přikryla prsty a celá se roztřásla.

„Verity,“ řekl drsně. Zavrtěla hlavou. Nechtěla ho dál poslouchat, jeho obvinění a výčitky ji nezajímaly. Její srdce na něj nebylo připravené.

„Jdi pryč, Silasi,“ požádala ho nejistým hlasem. „Jdi za Myrou.“ Nečekala na odpověď, rozběhla se k autu a otevřela dveře.

„Co chtěl?“ vyzvídala rozechvěle Honor, když vyjížděly z parkoviště.

„Říkal… že se nemáš přejíst zmrzliny,“ vymyslela si rychle Verity.

„To teda vážně nehrozí. Než dojedeme domů, tak stejně roztaje. Už teď je skoro pryč,“ řekla lítostivě Honor.

Pryč. Jako jejich láska. Verity se kousla do rtu. Zmrzlina a líbání. Je zvláštní, jak i ty nejsladší věci časem zhořknou.

PÁTÁ KAPITOLA

„Je deset pryč,“ řekla ustaraně Verity. „Myslela jsem, že touhle dobou už budeš dávno doma. Říkalas, že táta chce, abys chodila brzo spát.“

„Já vím.“

Honor otcovo zpoždění vůbec nevzrušovalo. Verity to překvapilo. Spíš by vzhledem k dívčině vztahu k Myře očekávala aspoň nějaké známky znepokojení. Vždyť Silas je s ní mnohem déle, než to původně vypadalo.

Možná ho Myra nakonec přece jen donutila odvézt ji domů. A když už ho tam dostala, určitě ho pozvala na skleničku a zapnula video. A odtud už zbývá jen krůček – u žen jejího druhu velice malý – k tlumenému osvětlení, další sklence, přemlouvání, aby zůstal…

Verity si živě představovala, jaké důvody mu Myra přede do ucha, usazená těsně vedle něj na pohovce a s dlaní na jeho saku – nějaké to neexistující smítko se vždycky najde a pak jen stačí rukou přejet na rameno, na krk, na vlasy, které se mu na šíji kroutí, tmavé a husté… Verity zavřela oči. Přímo je cítila – přesně tohle kdysi dělávala a jen z prostého doteku se jí tenkrát podlamovala kolena, celá tála a cítila rostoucí touhu…

„Co se děje, Verity?“

„Co? No…“ otevřela provinile oči. „Aha…“ Rychle vymýšlela výmluvu, která by obstála před nevinným pohledem děvčátka.

„Napadlo mě, že můžeme zavolat do restaurace,“ vychrlila spásnou myšlenku.

„To ne… To není dobrý nápad,“ zarazila ji Honor. „Taťka byl strašně naštvanej. Já nevím, jestli…“ Ale i ona se ustaraně zahleděla na tichý telefon.

„Třeba se prostě jenom zpozdil… píchnul, nebo tak,“ řekla konejšivě Verity.

„Jak máte dlouhé vlasy?“ změnila Honor zcela neočekávaně téma.

„Cože?“

„Rozpusťte si je,“ nutila ji Honor a rovnou jí z hlavy vytáhla několik sponek, kterými Veritin způsobný účes držel pohromadě.

Verity napadlo, že dívenka má o otce možná větší starost, než je ochotna si přiznat. Jen proto se jí podvolila.

„To je krása,“ řekla Honor s neskrývaným nadšením, když byly všechny sponky pryč a Verity si pročísla měkké vlny kartáčem, který vytáhla z kabelky.

„Už jsou moc dlouhé. Asi bych se vážně měla nechat ostříhat,“ řekla Verity.

„Ne, to nesmíte,“ polekala se Honor a projela prsty její hřívu.

Verity poskočilo srdce. Kdysi, už velice dávno, jí Silas říkal něco podobného.

„Nesmíš se nechat ostříhat,“ šeptal tenkrát. „Nikdy. Jsou tak krásné – ty jsi tak krásná.“

Zase musela semknout víčka.

„Co se děje? Vypadáte smutně,“ řekla Honor.

Verity se stáhlo hrdlo. „Já -“ začala, ale v tom zazvonil telefon. Honor vztáhla ruku ke sluchátku, ale pak zaváhala a počkala, až ho zvedne Verity.

„Haló? To je Verity?“ ozvalo se ze sluchátka břitce. „Ano. Silasi…“

„Hele, já teď nemůžu mluvit. Jsem v zahradnictví, volala mi policie. Někdo jim hlásil vloupání. Zatím jsme nic neobjevili, ale budu tu muset ještě chvíli zůstat. Honor…“

„Honor tu klidně může přespat, jestli ovšem nechceš, abych ji odvezla k té její kamarádce,“ ujistila ho Verity nejklidnějším tónem, který dokázala vyloudit. Proč jí najednou srdce bilo jako na poplach, proč jí vyschlo v ústech?

„To ne. Asi bude lepší, když zůstane u tebe. Nevím, kdy to tady skončí…“

„Neboj,“ řekla Verity. „My to tu zvládneme. Chceš s ní mluvit?“

Nečekala na odpověď a podala sluchátko Honor. Pak přešla k oknu a zakryla si rozpálenou tvář dlaněmi.

Co se to s ní proboha děje? Chová se, jako kdyby… jako kdyby byla zamilovaná. Zachvěla se. Ne. To není možné. V žádném případě. Už ne. Podruhé tu chybu neudělá.

„Jakou chybu?“ ptala se zvědavě Honor.

Verity se na ni vytřeštěně otočila. Neslyšela ji pokládat telefon a ani si neuvědomila, že mluví nahlas.

„Ale žádnou… Koukni, tvému otci to sem může chvíli trvat. Jestli chceš jít spát…“

„Nechci. Teda vlastně jo, půjdu,“ rozhodla se Honor. „Ale nemám tu nic na spaní.“

„Tak dneska budeš spát ve spodním prádle,“ řekla Verity.

„Bojím se tmy,“ oznámila jí Honor, když stoupaly po schodech do patra. „Zůstanete se mnou, než usnu?“

V tu chvíli si Verity opět uvědomila, že Honor je ještě malá. A že nemá maminku. Verity sama moc dobře věděla, kolik slziček tajně vyplakaných v noci do polštáře to obnáší. Honor má svoji hrdost, ale zároveň je velice citlivá. Potřebuje oporu. Potřebuje matku.

„To víš, že zůstanu,“ ujistila ji Verity a stiskla její malou ručku. „Já taky tmu zrovna nemiluju,“ dodala.

Nakonec to trvalo ještě hodinu, než se Honor dostala do postele – do Veritiny postele, která byla jediná odestlaná, a taky se Honor Veritina ložnice líbila ze všech pokojů nejvíc. „Protože voní jako vy,“ prohlásila nevinně.

Kdo by takovému přesvědčování odolal? Už podruhé ten večer si Verity vzpomněla, jak jí kdysi otec Honor řekl něco velice podobného. Ovšem v tak odlišné souvislosti, že se styděla už jen na to pomyslet.

„Proč nechceš? Proč mi to nedovolíš?“ ptal se jí tehdy Silas. Odstrkovala ho od sebe, když poprvé sklonil hlavu nad nejtajnějším místečkem jejího těla.

„Protože… protože…“ Zajíkavě se mu snažila vysvětlit, jak ji ta představa vzrušuje, ale zároveň děsí.

„Připadá mi to divné,“ vypravila ze sebe nakonec. „Silasi, prosím, nedělej to…“ zvedla k němu prosebně oči.

„Je to jenom jeden z mnoha způsobů, jak ti ukázat, že tě strašně miluju,“ řekl tiše Silas. „Jestli nechceš, nechám toho, ale moc rád bych tě cítil a ochutnal – doopravdy ochutnal. Vím přesně, jak ti je, co si o tom myslíš, ale slibuju ti, že se ti to bude líbit.“

„Je to tak zvláštní – bojím se, ale taky mě to vzrušuje,“ přiznala se.

„Mě ještě mnohem víc,“ řekl Silas udýchaně.

„Dovolíš mi to, Verity? Slibuju ti, že přestanu, když se ti to nebude líbit. Já bych jenom chtěl…“ Odmlčel se a zahleděl se jí do očí.

„Chtěl bych, abys byla moje tak, jak to jen jde. Vyzkoušet úplně všechno. Znát tě celou, milovat tě celou.“

Pak se nad ní sklonil a jazykem se dotkl jejího nejcitlivějšího místa. A pak už Verity nechtěla, aby přestal, naopak, křičela rozkoší a nechápala, jak někdy mohla po Silasovi chtít, aby jí takovou nádheru odřekl…

„Verity?“

Verity se duchem bleskurychle přenesla do přítomnosti.

„To je hrozně velká postel,“ řekla Honor tiše. „Vždycky spíte v tak velké posteli?“

„Většinou,“ přisvědčila Verity.

„To vám musí být smutno. Nechtěla jste se nikdy vdát a mít děti?“ zeptala se Honor.

„Už je jedenáct pryč,“ upozornila ji Verity. Na její otázku existovala jen jedna pravdivá odpověď, ale ne pro uši desetileté dcerky jediného muže na světě, který kdy mohl být jejím manželem.

„Zůstaňte tu se mnou,“ zašeptala ospale Honor. Z peřin se vynořila malá ručka a vsunula se Verity do dlaně.

Verity se dívala, jak děvčátko usíná, a najednou ucítila v srdci nápor lásky.

Nech toho, napomenula se v duchu. Opovaž se na to jen pomyslet!

Opatrně vyprostila svou ruku z dívenčina sevření. Začínalo jí mravenčit v paži. Ale když tiše vstala z postele, najednou měla pocit, že jí něco chybí.

Už to bylo pár let, co se dobrovolně smířila s faktem, že se zřejmě nikdy nevdá, a tedy nebude mít děti. Stát se svobodnou matkou pro ni nepřipadalo v úvahu. Z vlastní tvrdé zkušenosti věděla, kolik lásky a bezpečí dítě potřebuje. A pro ni samotnou byla tahle láska a bezpečí odjakživa spojena s představou úplné rodiny.

V letech, která následovala po rozchodu se Silasem, jí stačilo potkat šťastně vypadající mladý pár s dítětem, a ucítila osten smutku a závisti.

Jiná žena na jejím místě by se snad dokázala se svými pocity vypořádat a začít nový život s novým mužem, ale Verity to nedokázala. Jednak pro samou práci na nový vztah neměla čas, a jednak… ze samé bolesti a pocitu křivdy, z přesvědčení, že Silas byl ten jediný pravý, to nikdy ani nezkusila.

Ale ten pocit, že něco ztratila, ten ji stále pronásledoval. Záviděla ostatním mladým ženám, že mají něco, co ona ne – milujícího muže a vlastní dítě.

Ale teď už byla na takové pocity příliš stará.

„To je hloupost,“ řekla jí nedávno Charlotta, když jí Verity část svých pocitů odhalila.

„Za prvé ti je jen něco málo přes třicet, a za druhé, dneska ženy mají první dítě klidně i ve čtyřiceti. A teď už se na práci vymlouvat nemůžeš. Firmu už nemáš.“

„Ale taky nemám mužského,“ upozornila ji Verity. „To se dá lehce zařídit. Ty to dobře víš.“ „Asi nejsem mateřský typ,“ pokrčila rameny Verity.

„Ale prosím tě,“ okřikla ji Charlotta. „Víš, jak tě naše děti zbožňujou.“

A ona zbožňovala je, uvědomila si teď, když se po špičkách kradla ke dveřím. Ale k Honor kupodivu cítila něco mnohem víc.

To proto, že je to Silasova dcera?

Ale to přece není důvod k náklonnosti, alespoň soudě podle Myry, která k děvčátku zjevně žádné mateřské city nechová. Nemá ráda Honor jako člověka, nebo jí vadí, že je živým důkazem Silasovy lásky k jiné ženě?

Když Verity otevřela dveře pokoje, Honor se ve spánku zavrtěla a cosi zamumlala. Verity počkala, ujistila se, že se děvčátko neprobudilo, a pak seběhla po schodech dolů. Dveře do ložnice nechala otevřené a světlo na chodbě zapnuté.

Bylo dvanáct pryč. Jak dlouho to Silasovi bude ještě trvat?

Bílé sako leželo na židli, kam ho předtím odložila. Automaticky ho zvedla a pečlivě ho složila. Strýček by byl s takovou koupí velice nespokojen. Bílá barva a luxusní materiály jsou přece nepraktické. A praktičnost byla podle něj u oblečení rozhodující. Verity si jako dnes pamatovala, jak šli jednou se Silasem po městě. Zastavil se před výlohou, ukázal na jedny šaty a řekl: „Ty by ti slušely.“

Šaty hedvábné, květované, na míle vzdálené jejímu obvyklému oblečení. Nosila džíny, jednoduché sukně, prosté šaty zakoupené pod ostřížím dohledem a podle vkusu strýčkovy šedesátileté skotské hospodyně.

„To je krása, Silasi,“ vydechla. „Ale myslím, že pro mě sou… moc hezké…“

„Pro tebe není nic dost hezké,“ opravil ji Silas.

„Ale Silasi,“ začervenala se.

„Ale Verity,“ napodobil ji škádlivě, ale ještě ten týden jí přinesl dárek – květované hedvábné šaty. Tenkrát se taky červenala, ale z úplně jiného důvodu.

Samozřejmě se bránila, vysvětlovala mu, že jí neměl kupovat nic tak osobního a tak drahého.

„Proč ne?“ ohradil se. „Já tě miluju a chci si tě vzít.“

Byla tak naivní. Představovala si, že i jako jeho žena bude moci strýčkovi splatit to, co pro ni udělal, že ho jednou bude moci nahradit ve vedení firmy. Věděla sice, že Silas by si o tom rád promluvil, ale připadalo jí to zbytečné. Brala jako samozřejmost, že i bez toho bude Silas respektovat její názor. Byli tak mladí, tak zamilovaní – proč si kazit vztah něčím tak všedním, jako je povinnost? Samou láskou ji vůbec nenapadlo, že Silas může mít o jejich společné budoucnosti úplně jinou představu.

Oknem obývacího pokoje dovnitř zasvitly reflektory auta. To musí být Silas.

Otevřela dveře a položila si prst na ústa. „Honor usnula.“

Vypadal unaveně, od úst se mu táhly dvě hluboké vrásky a když za ní šel do pokoje, všimla si jeho zjevného napětí. Bůhvíproč se jí zdálo, že tyhle očividné známky stárnutí ho dělají ještě mužnějším, než byl. Znovu se jí rozbušilo srdce.

„V zahradnictví všechno v pořádku?“ zeptala se nejistě, když byli v kuchyni.

Raději se na něj nebude dívat. Ještě ne. Ještě se úplně neovládá. Ne že by ten zvláštně povědomý pocit, který jí probíhal celým tělem, něco znamenal. Prostě jen nechtěla, aby při pohledu do její tváře objevil něco, co by mu připomnělo…

„Zdálo se, že ano,“ řekl unaveně Silas. „Dvakrát jsem to tam obešel, zkontroloval jsem alarmy, všechno bylo v pořádku, ale dvakrát klidný nejsem. Znáš to – vyvolá se falešný poplach a pak, když všechno utichne… Momentálně tam máme spoustu dost drahých rostlin a k tomu ještě pár starožitných zahradních plastik, co si objednal jeden klient. Je to pojištěné, ale stejně…“ Obrátil list. „Díky, žes dohlídla na Honor.“ Hlasitě mu zakručelo v břiše. Ušklíbl se.

„Ty máš hlad,“ podívala se na něj Verity. „Chceš něco?“

Měl na jazyku odmítnutí, ale jeho žaludek znovu zaprotestoval.

„Moc toho nebude,“ upozornila ho Verity. „Můžu ti nabídnout chleba, paštiku…“

Zatímco zkoumala obsah lednice, zaslechla za sebou významné zamručení.

„To zní nádherně,“ řekl Silas. „Nejedl jsem od snídaně.“

„Ale snad jsi večeřel,“ namítla Verity, když vytahovala paštiku a salát. „Italskou kuchyni jsi, pokud vím, zbožňoval.“

„Však ty taky… Pamatuješ, jak jsem za tebou letěl do New Yorku a tys mě tam vodila po všech italských podnicích, cos objevila?“

Verity se na něj zahleděla. „Ano, pamatuju,“ řekla zastřeným hlasem.

Byla to krátká, příliš krátká návštěva – mohl si dovolit jen levnou letenku – jeden den tam, druhý den v New Yorku a třetí den zase zpátky. Bylo to překvapení – dárek k jejím narozeninám. Když přiletěl, plakala radostí, když odlétal, zoufale vzlykala. Ale nebylo to nic proti tomu, jak naříkala v den, kdy se dočetla o jeho svatbě.

„Myra si na italské jídlo nepotrpí – bohužel – a kromě toho… Vlastně jsme z restaurace odešli chvilku po vás. Policie mi volala na mobil, než jsme si stačili objednat.“

„Moc toho není,“ řekla omluvně Verity, když před něj na stůl položila talíř. Pustila se do krájení chleba.

„Cože? Je to báječné. Přímo mana nebeská,“ rozplýval se Silas.

„Dáš si cappuccino?“ zeptala se Verity a podala mu košík s chlebem. Vždycky si z něj dělávala legraci pro jeho zálibu v kávě posypané čokoládou. Po kom je asi Honor tak mlsná?

„Ta paštika je vynikající. Kdes ji koupila?“

Odvrátila se. Navzdory závěru, ke kterému dospěla Honor, byla Verity velice zdatná kuchařka.

„Tu jsem dělala já,“ řekla. Když ze svého talíře přejel očima na její drahé a nepraktické kalhoty, bylo jí jasné, na co myslí.

„Tohle jsem přitom na sobě neměla,“ poznamenala kousavě.

Měl skoro dojedeno a už zase se mračil. „Skočím pro Honor,“ řekl. „Promiň, že jsem ti ji takhle hodil na krk. To už je úděl osamělých rodičů…“

„Muselo to být pro tebe těžké, když jsi ztratil ženu,“ přinutila se říci Verity.

„Rozhodně ne tak těžké, jako to měla ona, když umírala. A zdaleka ne tak těžké jako Honor. Ta přišla o matku,“ odpověděl zachmuřeně. Pak se jí zadíval na ruku bez prstýnku. „Ale ty ses zřejmě nevdala.“

„Ne,“ přisvědčila chladně Verity. „Firma -“

„Mně to nevykládej. Já to přece znám… copak si to nepamatuješ?“ přerušil ji.

Začal vstávat, a když Verity sáhla pro prázdný talíř, pohladily ho její vlasy po tváři.

Verity se napjala a zvedla ruku, aby si odhrnula vlasy z obličeje. Silas, který mezitím vstal, byl rychlejší. Jeho dotek prstů byl tak důvěrně známý, že musela zavřít oči.

„Verity…“ slyšela ho sténat, a v příští vteřině ji už držel v náručí a líbal, hladově, vášnivě, tak, že vůbec nepomyslela na obranu a oddala se mu, jako by se vrátil čas a ona byla zase mladičká dívka, jako by zase patřili k sobě, jako by pro ni na celém světě nebylo přirozenější místo než jeho náruč.

V jeho objetí ztratila zábrany. Byl zase její a ona jeho. Vklouzla prsty do mezírky, kterou zázrakem objevila mezi knoflíky jeho košile, a ucítila jeho teplou, povědomou kůži. Bez rozmýšlení jeden knoflík rozepnula, aby se ho mohla dotýkat ještě víc, tak, jak si to přála.

Zasténala pod dotekem jeho úst a dychtivě přejížděla dlaní po jeho nahé hrudi.

Bylo to tak příjemné, tak důvěrně známé, dokonce i jeho chuť byla taková, jakou si ji pamatovala. Bezmyšlenkovitě se k němu přitiskla a zachvěla se, protože jí dlaněmi sevřel zadeček a pak ji nadzdvihl a přitiskl ještě blíž.

V jeho dotecích, ve způsobu, jakým jí rukama klouzal po celém těle, cítila jeho hladovou, naléhavou touhu, a přitom ji stále vášnivěji líbal.

Kuchyní se rozléhalo jejich těžké oddechování. „Trvalo to tak strašně dlouho…“ šeptala Verity mezi polibky. „Tolik…“

Tolik jsem po tobě toužila, chtěla říci, ale vtom ztuhla. Nahoře se otevřely dveře do koupelny. Silas to určitě slyšel taky, protože ji okamžitě pustil. „Tohle se nemělo stát,“ řekl udýchaně. „Tenhle večer se nějak nevyvedl, tím to je.“

Nevyvedl? Verity musela schovat ruce za záda, tolik se jí třásly. Náhlý návrat zpět na zem byl tvrdý.

Co to Silas povídá? Tím chce říct, že ho Myra nestačila uspokojit a ona mu měla sloužit jako náhražka?

Na okamžik se jí udělalo špatně. Všechno ji svíravě bolelo. Tak Silas při tom nemyslel na ni. Ta vášeň a touha, která z něho čišela, nepatřila jí. A ona se mu málem vyznala, málem mu všechno prozradila – málem se úplně znemožnila.

Odvrátila se, aby jí neviděl do očí. „Honor je vzhůru,“ řekla klidným hlasem.

„Zajdu pro ni,“ odpověděl Silas stručně. „Díky ještě jednou.“

„Já to neudělala kvůli tobě,“ řekla Verity. „To kvůli ní.“

Pořád ještě se na něj nedokázala podívat. Neodvažovala se. Proč? Aby snad Silase nenapadlo, aby neuhodl, na co myslí? O jeho lítost nestála. Její žaludek jen tak tak snesl jeho předchozí reakci a vědomí, že už podruhé dává přednost jiné ženě, dává jí najevo, že o ni prostě nestojí. Ale kdyby se teď otočila a uviděla v jeho očích lítost…

Rychle zamířila ke dveřím. „Ukážu ti, kde jsem Honor uložila,“ řekla, aniž by se otočila.

Když Verity otevřela dveře do ložnice, Honor byla zpátky v posteli. Uviděla otce a zatvářila se prosebně. „Mohla bych dneska zůstat u Verity?“ zeptala se.

„Ne, nemohla,“ odpověděl ostře Silas, ale dodal mírněji: „Myslím, že Verity má svých starostí dost..“

„Že ne?“ obrátilo se děvčátko k Verity. Verity zaváhala. Co má na to říci? „Tak někdy jindy,“ navrhla nakonec. Silas mezitím posbíral dcerčino oblečení a čekal.

Když odešli, dům vypadal prázdnější než předtím.

Jak jen mohla být tak hloupá? Proč se k tomu nechala strhnout? Není divu, že si Silas pospíšil s vysvětlením, aby si nemyslela, že v jeho polibku snad bylo něco osobního. Cítila, jak jí tváře hoří ponížením a bolestí. Dala se do uklízení kuchyně. Vtom cosi na zemi upoutalo její pozornost. Shýbla se. Knoflík. Pánský košilový knoflík. Zčervenala ještě víc.

Zřejmě ho utrhla… Spěšně polkla. Nikdy se svým vzrušením nenechávala nadměrně unášet, při milování se Silasem byla ona ta pasivnější. A teď… V návalu vzteku si zakryla rukama obličej. Zjistit, že přes to, jak jí ublížil, ho stále ještě chce – to byla ta poslední věc, kterou potřebovala.

Až ho zase potká – jestli ho potká -, dá mu jasně najevo, že tohle malé dobrodružství chtěla právě tak málo jako on.

ŠESTÁ KAPITOLA

„Tati?“

„Ano?“ obrátil se Silas ke své dcerce, která nasedala do auta.

„Kamarádili jste s Verity, když tu předtím bydlela?“

„Co tě to napadlo?“ trhl sebou Silas.

„To jenom tak,“ vzhlédla k němu s úsměvem Honor. „Tak kamarádili, nebo ne?“

„Ne,“ řekl stručně Silas.

„Hm. To mi taky říkala.“

Silas se zachmuřil.

„Ale že je moc hezká?“ pokračovala sladce Honor. „Riccardovi se určitě líbí.“

„Hezká je,“ procedil Silas skrz zuby. Jako dívka oplývala Verity svěžím, přirozeným půvabem, který teď dozrál v cosi mnohem, mnohem krásnějšího.

Odjakživa měl nejradši takové květiny, jejichž půvaby musel člověk nejdřív objevit. Na Verity také nikdy neobdivoval její zevnějšek. Když ji dnes líbal, vkradla se mu na mysl vzpomínka na dávnou noc, kdy se žhavě milovali v jejím malém newyorském bytě. Verity mu tehdy ovinula nohy kolem těla a…

Dnes večer měla na sobě bílou košili z jemného hedvábí a on si vzpomněl na stejně hedvábné doteky jejích nohou…

„Verity je bezva. Já se s ní kamarádit budu,“ oznámila Honor. „Můžu ji zítra odpoledne pozvat k nám?“

„Co? To nejde. Musíš do školy a pak si budeš psát úkoly.“

„Zítra přece školu nemáme – říkala jsem ti to už minulý týden.“

„Cože?“ zaúpěl Silas. „Proč jsi mi to probůh nepřipomněla dřív? Mám ráno nějaké jednání a odříct to nemůžu.“

„Tak mě nech u Verity,“ řekla Honor.

„To tedy v žádném případě. U Katky být nemůžeš?“

„Má tady tetu a strejdu, vždyť jsem ti to říkala.“ Silas znovu zaúpěl.

Když byla Honor ještě malá, vystřídalo se u nich několik chův, které se o ni staraly. Občas ji také bral s sebou do práce. Teď, když povyrostla, už to nebylo tak jednoduché. Honor byla velice samostatná a dokázala mistrně prosazovat svou, takže najít někoho na hlídání – někoho, kdo by získal její respekt a zároveň dokázal respektovat i ji – bylo čím dál tím těžší. Starávala se o ni Anna ze zahradnictví, jenže teď měli spoustu práce a Silas potřeboval každou ruku.

Poslední hospodyně od nich odešla poté, co jí Silas důrazně vysvětlil, že je placená za to, aby se starala o Honor, nikoliv o svoje osobní záležitosti. Od té doby musel všelijak improvizovat a spoléhat se na dobrou vůli přátel.

Kdyby jen neměl zrovna tolik práce! Dal by si inzerát a sehnal by někoho nastálo. Ale takhle…

„Byla Myra naštvaná, že jsi musel do práce?“ vyzvídala Honor.

Silas se na ni nevraživě otočil. „Jenom trošku.“

Popravdě řečeno řádila jako tajfun. Myra nebyla zrovna mateřský typ. Její dva synové z předchozího manželství bydleli se svým otcem a jeho novou přítelkyní. Silas moc dobře věděl, že by ho Myra velice ráda dotlačila před oltář, ale taky věděl, že starat se o Honor je poslední věc, po které Myra touží.

Bez obalu mu na sebe prozradila, že je velmi sexuálně založená. Přesto – nebo možná právě proto – udržoval Silas jejich vztah na ryze platonické rovině. Možná byl staromódní, ale sex pro sex ho nelákal. Nikdy. A proto taky…

Silas pohlédl na svou tmavovlasou dcerku. A pak zase pocítil směs lítosti a výčitek svědomí, jako vždycky, když si vzpomněl na její matku.

Nenapadlo je tenkrát, že za Honor Sarah zaplatí vlastním životem. Kdyby to bývali tušili…

Sarah sama mu navrhla, že půjde na potrat. Rozmluvil jí to.

„Já si dítě nemůžu dovolit,“ upozorňovala ho. „Já ano,“ odpověděl jí.

Za týden nato se vzali. Po sedmi měsících přišla na svět Honor.

A za osmačtyřicet hodin, přes všechnu snahu lékařů, Sarah umřela. Zabilo ji silné krvácení, které se nedalo zastavit – transfúze nepomáhaly a šok znemožnil jakoukoliv operaci.

Umřela a ani neviděla svoji dceru.

První roky nebyly lehké. Byl na všechno sám, protože jeho rodiče trávili důchod v Portugalsku. Rozhodl se však, že se dceři bude věnovat, jak to jen půjde. Naučil se ji přebalovat, naučil se ji krmit, dokonce za čas neomylně poznal, proč zrovna pláče. A pokaždé, když měl pocit, že si konečně osvojil všechny rodičovské dovednosti, našla si Honor nějaký způsob, jak ho vyvést z omylu. Tak je to pořád, povzdechl si v duchu, když ji vedl po schodech do jejího pokoje. Loni před jejími narozeninami ho nechal předělat. Honor mu totiž vysvětlila, že výzdoba v panenkovském stylu je pro dívku jejího věku zcela nevhodná.

„Verity je vážně bezva,“ opakovala Honor ospale, když ji přikrýval. „Já bych chtěla…“

„Spi,“ řekl Silas.

Už byl na chodbě a chystal se zhasnout. „Taťko!“ ozvalo se z postele. „Ano?“

Honor se posadila a vážně se na něj zahleděla. „Víš, že se dostávám do věku, kdy bych si občas potřebovala promluvit s někým jiným než s tebou? Víš, co chci říct,“ upřesňovala nejistě. „Takový ty holčičí věci… co bych měla vědět…“

Silas na ni vrhl podezíravý pohled. Odjakživa měli velice otevřený vztah, žádné téma u nich doma nebylo tabu, a tak se domníval, že ve vhodnou dobu se bez problémů vyrovnají i s tématem sexuality a dospívání. Jenže Honor měla, jak bylo vidno, jiné plány.

„Spi,“ poradil jí znovu. Pak zhasnul a sešel do přízemí.

Nejraději by zalezl do postele, ale čekala ho ještě spousta papírování. Jeho zahradnictví a ateliér zahradní architektury, firma, kterou doslova vydupal ze země, si vedla velice dobře. Už druhý rok po sobě získal cenu kritiků na výstavě květin v Chelsea, a tak byl momentálně zavalen objednávkami zahradních úprav na osm měsíců dopředu.

Ale zrovna teď se mu na práci soustředilo jen těžko.

Zranila ho tehdy víc, než si myslel. I teď mu bylo těžko pomyslet, že kdysi dala přednost strýčkově firmě před ním. Zranila ho – ne, skoro ho zničila. Ne, že by jí býval nechtěl dovolit, aby si zvolila svoji vlastní životní dráhu, tak sobecký nebyl, to jen…

Jen si tenkrát myslel, že jejich vztah, jejich láska, znamená pro ni totéž co pro něj. Spletl se.

„Dej mi čas,“ prosila ho. Miloval ji, a tak poslechl.

„Musím sice do New Yorku, ale zase se vrátím,“ řekla. „Nebudu tam věčně a kromě toho sem budu jezdit na prázdniny.“ Ale měsíce běžely, Verity nepřijížděla a nakonec to byl Silas, kdo ji navštívil. Na pouhých osmačtyřicet hodin – víc si nemohl dovolit.

„Nenech mě čekat,“ prosil ji tentokrát zase on.

„Pochop mě, prosím,“ odpovídala.

A nakonec ji postavil před ultimátum. Jeho hrdost i jeho láska měly své hranice.

„Přijeď, musíme si promluvit,“ napsal jí. Neodepsala. Když jí volal, ze sluchátka se ozval mužský hlas.

Už nezavolal. Za měsíc potkal Sarah a všechno bylo jinak.

Před pěti lety místní noviny otiskly nekrolog Veritina strýčka. Z místních rodáků se dopracoval nejdál. Ale ani ve snu by Silase nenapadlo, že se sem Verity vrátí.

Nebýt té nehody, zřejmě by se už nikdy nepotkali. Kéž by. Dneškem se mu vrátilo příliš mnoho bolestných vzpomínek. Zachmuřeně se v myšlenkách vrátil do přítomnosti.

Na zítřek bude muset obstarat hlídání pro Honor. Ale koho? Z obvyklých „chův“ nikdo nepřipadal v úvahu. Kdyby bylo nejhůř, vezme ji zítra s sebou do práce.

Povzdechl si. Občas si před ní připadal starý jako Metuzalém, někdy měl zase z její zralosti skoro strach.

Když ji dneska večer uviděl sedět u jednoho stolu s Verity, byl najednou svými podivně smíšenými pocity zmaten. Když se na něj obě dvě zároveň podívaly s tím lehce povýšeným, typicky ženským výrazem, napadlo ho… Nervózně si prohrábl vlasy rukou.

Strašně jim to spolu slušelo.

Tak to tedy ne. Tohle rozhodně nepůjde. Rozhodně ne…

Když Silas ráno vcházel do kuchyně, Honor právě pokládala telefon. Na to, jak pozdě šla včera spát, vypadala překvapivě čerstvě.

„Zrovna jsem mluvila s Verity,“ řekla, nasypala si do misky kukuřičné vločky a zatvářila se obzvlášť dospěle. „Říkala, že u ní klidně můžu být. V deset si pro mě přijede.“

Silas otevřel ústa. Pak je zase zavřel a šel si uvařit kávu. Teprve když byla hotová, vzpamatoval se natolik, že byl schopen řeči.

„Oprav mě, jestli se mýlím, Honor,“ spustil laskavým tónem. „Ale domníval jsem se, že dospělý jsem tu já a tudíž já rozhoduju.“

„Já věděla, že nebudeš mít čas mě k ní odvézt,“ kličkovala zkušeně Honor. „Takže jsem řekla jí a ona mě odveze.“

„Honor!“ řekl výhružně Silas. Pak zazvonil telefon a Silas tlumeně zaklel.

Než vyřídil hovor, Honor takticky ustoupila do svého pokoje.

Silas se napil studené kávy. Zase mu někdo volal. Brzy si s Honor bude muset skutečně vážně promluvit, napadlo ho.

Než odešel, svěřil Honor do dočasné péče paní, která jim chodila uklízet. Jen zmizel za dveřmi, Honor se hnala k telefonu.

„To jsem já,“ řekla, když se na druhém konci drátu ozvala Katka. „Hádej, co se stalo?“

„Ono to zabralo!“ vykřikla vzrušeně Katka. „Fakt tvůj táta… oni se…“

„Pořád ještě dělají, že se neznají,“ vykládala Honor. „Já jim o té fotce neřekla. S tou večeří to včera vyšlo, přesně tak, jak jsme to plánovaly. Měla jsi ji vidět…“

„Co? Verity? Bylo vidět, že ho má ráda?“

„Ale ne Verity, Myru. Mohla puknout vzteky.“

„To vloupání do zahradnictví jí určitě na náladě nepřidalo,“ hihňala se Katka.

„Vyšlo to dokonale. Vyřiď bratranci, že peníze dostane, až budu mít kapesné. Nemůžu moc dlouho mluvit. Verity si pro mě v deset má přijet, a pak s ní musím utužovat vztah.“

„Co to je?“

„Úplně přesně to nevím, četla jsem o tom v jednom časopise. Myslím, že se přitom sedí u stolu a mluví se o dětech a tak,“ vysvětlovala Honor.

„Aha. No, já bych radši mluvila o klukách,“ mínila Katka. „Fakt myslíš, že ji tvůj táta pořád ještě miluje?“

„Jasně. Včera se líbali,“ ujistila ji Honor. „Cože? Ty jsi je viděla?“ „Ne, ale taťka měl pusu od rtěnky.“ „To mohl mít od Myry…“

„Ne. Myra má červenou. Tahle byla růžová…“

„Ale jestli se vážně mají tak rádi, proč si tvůj táta bral tvoji mámu?“

„To nevím. Asi se rozešli. Představ si, že bych bývala nenašla tu fotku. Vůbec bych nezjistila, že se už znali. Nemůžu se dočkat, až bude svatba.“

„Půjdeš za družičku?“ ptala se Katka se stopou závisti v hlase.

„A kdo by asi jiný šel?“ řekla Honor.

„Ale pak pojedou na svatební cestu a tebe nechají tady,“ upozornila ji Katka, která předtím tak trochu počítala s tím, že druhou družičkou bude ona. „Když se můj strejda podruhé oženil, Charlie taky seděl doma.“

„Tak to teda ne,“ prohlásila přesvědčeně Honor. „To by Verity nikdy nedopustila. Je hrozně prima.“ Šťastně se usmála. „Já to věděla, hned jak jsem ji poprvé uviděla.“

Katka se rozhodla obrátit list.

„Mám novou videokazetu. Můžeme se na ni v sobotu kouknout,“ navrhla.

„Uvidíme,“ řekla Honor. „Ale myslím, že mi nebude moc dobře.“

„Cože?“ nerozuměla Katka.

„Počkej, uvidíš,“ odpověděla tajemně Honor. „Musím jít, Verity je tady,“ dodala spěšně.

„Ahoj Verity!“ vykřikla Honor důvěrně, když otevřela dveře. „Táta je ti strašně vděčný. Prý mě nikomu nesvěřuje tak rád, jako tobě,“ dodala. Ani se nezačervenala.

Verity od chvíle, kdy jí Honor zavolala, nevycházela z úžasu.

Po tom, co se včera v noci přihodilo, by čekala, že bude ta poslední osoba, po které bude Silas chtít hlídání. Že se s ní rozhodně nebude chtít v nejbližší době vidět.

Jaký je vlastně Silas jako otec? Je zvláštní, že svou dceru bez váhání svěří někomu, koho sám zjevně nemá v lásce, přemýšlela, když si Honor běžela pro kabát.

„Ví táta vůbec, že tě budu dneska hlídat?“ zeptala se maličko podezíravě.

„Jasně že ví,“ urazila se Honor. „Jestli nevěříš, zavolej mu na mobil.“

„Ale ne,“ řeka Verity. „Já jen nejsem zvyklá starat se o mladé dámy… Co bys ráda dělala?“

„Co kdybys mě vzala nakupovat?“ navrhla Honor. „Já nemám nic pořádného na sebe,“ svěřila se. „Taťka se v oblečení moc nevyzná,“ pohlédla na svoje tričko a džíny. „Občas zapomene, že jsem holka.“

S tím Verity nemohla než vřele souhlasit. Ji taky kdysi často napadalo, jak zoufale nepoučený je Silas co se týče dívčího odívání.

I když…

„Tvůj táta…“ spustila váhavě, ale Honor zavrtěla hlavou.

„Taťkovi to vadit nebude,“ řekla rozhodně. „On se mnou nakupuje děsně nerad. Teda…“ Chviličku přemýšlela, jak daleko může zajít. „Vlastně jednou říkal, že na to bude jednou muset najít nějakou ženskou.“ Vrhla na Verity prosebný pohled.

„A co Myra?“ zeptala se Verity.

Honor prudce zavrtěla hlavou a zašklebila se. „Myra mě nemá ráda. Myslím, že jestli… jestli si ji táta jednou vezme, že všeho nejdřív mě vystrnadí z domova.“

Veritino očividné zděšení Honor uklidnilo. Jde to jako po másle. Verity bude perfektnímaminka.

Původně chtěla Verity dneska pracovat. Po několika hodinách strávených s Honor ji napadlo, jestli práce přece jen nebyla ta jednodušší varianta.

Čekala před zkušební kabinkou v dětském oddělení obchodu s oděvy, než si Honor vyzkouší všechno, co si vybrala.

„Já myslela, že nejhorší to je až v pubertě,“ zaúpěla paní, která stála vedle Verity. „Moje nejmladší,“ kývla směrem k jedné kabince, „se nebaví se svým otcem, jelikož jí zakázal nechat si propíchnout pupík. A to jí příští týden bude jedenáct. Prohlásila doslova, že bude chodit oblečená tak, aby z toho tátu klepla pepka. Obávám se, že to dokáže.“

„Co myslíš, Verity?“ Honor vylezla z kabinky, na sobě kraťoučké tričko, které pěkně přiléhalo k jejímu ještě plochému hrudníčku, a leginy, z jejichž barev Verity rozbolely oči.

„No… tátovi se to asi moc líbit nebude,“ řekla opatrně.

„To asi ne,“ souhlasila s úsměvem Honor, „ale ty mu určitě vysvětlíš.“

Já mu to vysvětlím? vyděsila se v duchu Verity. Otevřela ústa. „Honor,“ začala, ale děvčátko už zase zmizelo v kabince.

Za další tři hodiny byla Honor konečně spokojená. Prohlásila, že má hlad, a tak zamířily k nejbližšímu McDonaldu.

Posadily se ke stolku. „Byla jsi někdy zamilovaná?“ vyzvídala Honor.

Verity položila pohárek s kávou. „Jednou,“ řekla po chvíli. „Ale už je to hezky dlouho.“

„Co se stalo?“ ptala se zvědavě Honor.

Verity se na ni zahleděla. Co má tohle probůh znamenat? O tom se přece malé holčičky normálně nebaví. A navíc je to dcera muže, kterého milovala. Desetiletá dcera, opravila se. A pak, ke svému úžasu bez rozmýšlení řekla: „Oženil se s jinou.“

„Možná si myslel, že už ho nemáš ráda,“ vpadla jí do řeči Honor. „Možná že on tě pořád ještě rád má.“

Verity se zamračila. Je načase změnit téma.

„Bude půl čtvrté,“ řekla. „V kolik se táta vrací?“

Poslední schůzka skončila dřív, než Silas čekal. Cestou domů zajel k benzínové pumpě supermarketu. Když projížděl kolem parkoviště, potkal Katčinu maminku s plným košíkem. Usmála se na něj. „Jak se má tetička? Katce bylo moc líto, že k nám Honor nemůže přijít.“

Silas se zamračil. „Prosím?“ zeptal se. Pak začal usilovně přemýšlet. Co to má znamenat?

„Teď jsem si vzpomněla, moc děkujeme za to pozvání na večeři. Rádi přijdeme.“

Pozvání na večeři… tetička… Silas se nezmohl ani na slovo. Jen byl zvědavý, jak mu tohle Honor vysvětlí.

V pět Verity zaparkovala před Silasovým domem. S úlevou zaznamenala, že jeho auto tu není, ale stejně musela počkat, dokud se nevrátí. Honor kromě toho nebylo moc dobře.

„Bolí mě břicho,“ řekla.

„To mě nepřekvapuje. Po těch dvou velkých koktejlech…“

„Ale takhle mě nebolí,“ opáčila Honor. „Je to jako… jako kdyby mi bylo smutno. Jako kdybych byla úplně opuštěná.“

Vešly dovnitř. Vtom si Honor vzpomněla, že musí ještě jednou ven. „Počkej tu,“ otevřela dveře do kuchyně. „Hned se vrátím.“

Kuchyně byla veliká a útulná. Vedly z ní dveře do malé prádelny. Verity si všimla koše s prádlem, které zřejmě někdo vytáhl z pračky a pak neměl čas ho pověsit.

Bez přemýšlení vešla dovnitř a začala roztřepávat zmuchlané kousky oblečení. Tohle patří Honor, její spodní prádlo, školní uniforma, a tohle…

Zaváhala a pak zvedla vkusné bílé slipy. Ruce se jí roztřásly tak, že je málem upustila. Rychle je zase položila zpátky. Honor se vracela.

„Ty jsem taťkovi koupila já. K Vánocům,“ řekla Honor a znovu je zvedla.

„Ve škole se učíme vařit. Víš, aby pak člověk mohl zvát spoustu lidí na večeře,“ změnila najednou téma.

Verity se na ni podívala. „Večeře?“ zeptala se nechápavě.

„Jo. Katčina maminka je pořádá v jednom kuse. Minulý týden taťka říkal, že je mu hrozně hanba, protože by je strašně rád pozval, jenže sám na to nestačí. Teda – vaří dobře, ale to není všechno. Kytky, zasedací pořádek a tak… Myra říkala, že zasedací pořádek je hrozně důležitý.“

Zasedací pořádek. Verity se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Rozhodně nechtěla Honor ranit, ale naposledy se se zasedacím pořádkem u stolu setkala na jedné diplomatické večeři ve Washingtonu.

„To měla pravdu,“ přisvědčila nakonec. „A jsem si jistá, že by se role hostitelky ujala s největší radostí a že by to dokonale zvládla.“

„To nejde,“ opáčila Honor. „Ona ji totiž Katčina maminka nemá ráda… Ale ty bys mohla, ne?“

Verity vytřeštila oči.

„Já? Ale…“

„Jestli umíš vařit, to nevím. Já bych ti klidně pomohla.“

Verity celou dobu rovnala prádlo. Teprve teď se zarazila a obrátila se.

„Honor,“ začala klidným hlasem. „Já myslím, že to není…“

„Taťka je tu,“ přerušila ji Honor. „A o té večeři mu nic neříkej. On nemá rád, když lidi vědí, že něco nezvládá.“

Před kuchyňskými dveřmi Silas zaváhal. Pouhý pohled na Veritino BMW mu zvýšil tep. Co se to s ním děje? Copak se napoprvé nepoučil? Před jedenácti lety dala Verity přednost firmě. Byl by blázen, kdyby na to zapomněl.

I přesto na něj první pohled do kuchyně udělal překvapivě hluboký dojem. Obě dvě stály v prádelně zabrané do hovoru. Honor právě Verity pomáhala pověsit prostěradlo. „Taťka říká, že je zbytečné je žehlit. Že je stejně nikdy nikdo nevidí.“

Nikdo? Verity poskočilo srdce. Takže Myra a on… Nebo to jen znamená, že je ohleduplný k Honor a nevodí si milenku domů?

„Taťko!“ vykřikla Honor, pustila cíp prostěradla a vrhla se k otci s tak očividnou radostí a láskou, že Verity píchlo v hrudi.

Teď, když je viděla pohromadě, bylo zřejmé, jak se ti dva mají rádi. Ve způsobu, jakým Silas svou dceru objal, nebylo nic falešného.

„Díky za pomoc,“ řekl Verity s chladnou zdvořilostí. „Já -“

„My jsme s Verity nakupovaly, tati. Počkej, až ti ukážu, co mám. Řekla jsem jí, že jí to zaplatíš,“ chrlila ze sebe Honor. „Ale stejně mi nekoupila to, co jsem chtěla. Teda ne všechno. To tričko s leginama…“ Dala se do nadšeného líčení oslnivé soupravy. „Verity tvrdí, že to nejsou moje barvy,“ uzavřela.

Nad její hlavou se Silasův pohled setkal s Veritiným.

Jeho rty zřetelně vyslovily němé ,děkuju’. Pak se otočil zpět k dceři.

„Určitě se v tom vyzná,“ prohlásil.

„Proto chodí tak pěkně oblečená,“ souhlasila Honor. „V tom kostýmu vypadá dokonale, co myslíš, taťko?“

Dokonale…

Dva stejné páry očí utkvěly na jejím těle.

„Ano… je to… elegantní… Vypadá úspěšně,“ souhlasil Silas. Veritiným uším to spíš než jako kompliment znělo jako odsouzení.

„Zrovna jsem říkala, jak rád bys uspořádal veceři,“ žvatlala Honor vesele dál, jako by nepostřehla, jak mezi oběma dospělými houstne napětí. „Verity se nabídla, že by klidně přišla a pomohla. Aspoň by se dostala mezi lidi, že jo?“

„Honor…“ řekli oba naráz. Podívali se na sebe.

„Teď od vás dostanu vynadáno…“ Honor začala nabírat. Spodní ret se jí roztřásl. Otočila se k nim zády.

Verity se cítila provinile. Nechtěla, aby si Silas myslel, že se mu míchá do života, ale přitom se jí podařilo nechtěně urazit Honor.

Silasovi to očividně tak líto nebylo, ale netvářil se nijak vesele.

„Ta večeře,“ začal bez ohledu na dceřiny slzy, „ta večeře, to je ta samá, o které mě informovala Katčina matka, když jsem ji před chvílí potkal před supermarketem?“

Honor se na něj zářivě usmála.

„Ty myslíš, že by k nám neměli chodit? Tak dobře… Katčina maminka strašně dobře vaří,“ otočila se k Verity, „a -“

„Honor!“ okřikl ji Silas.

Verity si vzala kabelku.

„Radši půjdu,“ řekla tiše.

„Ne, ne, ještě ne. Zůstaň tu na večeři,“ žadonila Honor.

„To asi nepůjde… Já… mám na večer program…“ vymlouvala se Verity.

Honor se na ni udiveně podívala. „Ale odpoledne jsi říkala, že budeš večer doma… sama,“ připomněla jí.

„Doprovodím tě,“ řekl Silas a vyslal k Honor varovný pohled.

„Ještě jednou děkuju za Honor,“ řekl zdvořile, když k ní šel k autu.

Verity se na něj neodvážila pohlédnout. Jenže Silas najednou zrychlil a sklonil se k přednímu kolu.

„Píchla jsi,“ oznámil stručně.

Verity se nevěřícně podívala na pneumatiku.

„Mám rezervu,“ řekla. Silas potřásl hlavou a obešel auto zezadu. „To ti moc nepomůže. Tahle je taky prázdná. Jsou v nich hřebíky. Musela jsi je někde přejet.“

„Nejspíš,“ udiveně vrtěla hlavou. „Můžu si od tebe zavolat do servisu?“

„Klidně, ale pochybuju, že ti to opraví dřív než zítra,“ řekl suše. „Tady kolem bude už všude zavřeno.“

Verity bezradně obcházela nepojízdné auto. Jak a kde se jí podařilo najet na dva hřebíky najednou?

„Pojď dovnitř. Zavolám místnímu majiteli servisu, je to můj kamarád.“

Verity ho tiše následovala zpátky do domu.

Honor je pozorovala oknem. Jde to jako na drátkách. Nikdy by neřekla, jak bude těžké vrazit hřebík do pneumatiky.

„To neuděláš,“ zděsila se Katka, když jí Honor prozradila svůj záměr.

„Jen počkej,“ opáčila Honor. Pravda je, že se maličko zastyděla.

Silas šel telefonovat a Verity čekala s Honor v kuchyni. Za chvíli se Silas vrátil a hned bylo poznat, že nenese dobrou zprávu.

„Dřív než zítra to nepůjde. Což znamená, že budeš muset přespat u nás.“

Verity otevřela ústa k protestu. Proč ji nemůže odvézt sám? Nebo proč jí nezavolá taxíka? Ale ke svému údivu ze sebe nevypravila ani hlásek.

„To je bezva. Zahrajeme si scrabble a budeš spát u mě v pokoji,“ zajásala Honor.

„Verity bude spát v pokoji pro hosty,“ prohlásil Silas. „A co se scrabblu týče…“

Verity se usmála. Odpoledne jí Honor vyprávěla, jak moc tuhle hru miluje.

„Já si s ní ráda zahraju,“ přerušila ho. „Odjakživa jsem ho hrála strašně ráda,“ dodala podle pravdy.

„Já… já vlastně taky,“ řekl Silas.

Srdce jí bušilo jako kladivo. Skutečně na okamžik zaváhal, nebo se jí to jen zdálo? Skutečně si vzpomněl, kolikrát spolu tuhle hru hráli?

Cítila se šťastně. Byla sama sobě k smíchu.

„Kde jsem jen mohla přijít k těm hřebíkům? Vážně to nechápu,“ vrtěla hlavou Verity. Právě sklidili nádobí po večeři a Honor se vydala do svého pokoje pro scrabble.

„O to teď nejde,“ řekl Silas. „Už se stalo. Dáš si ještě víno?“ Zvedl láhev, ještě zpoloviny plnou.

Už už odmítla, ale pak si to rozmyslela. Proč vlastně ne? Řídit nemusí…

K večeři měli kuře se zeleninou. Vařil Silas za přispění své dcery, která popravdě řečeno nadělala víc škody než užitku.

Na Verity mocně zapůsobilo, když ji Honor před večeří vytáhla do zahrady, aby se podívaly po květinách na stůl.

„Tu večeři musíme uspořádat v jídelně, tati,“ vymiňovala si Honor při jídle. „Pak ti ukážu naši jídelnu,“ obrátila se k Verity. „To aby ses tam potom vyznala.“

„Honor, prosím tě -“ ozval se Silas.

Neposlouchala. Místo toho se vzrušeně zeptala: „Uděláš to pro nás, Verity? Viď že jo?“ Teprve pak se otočila k otci. „Ty tomu nemůžeš rozumět… Ve škole pořád někdo mluví o tom, jak jeho máma pozvala spoustu lidí… Strašně mě to štve. Všichni mě litujou. Verity možná neumí vařit, ale nechápu, proč by i tak u nás nešla uspořádat stejně dobrá večeře jako jinde.“

Co mohla po takovém výlevu Verity dělat? Vzdala to. Podle toho, jak se tvářil Silas, bylo to pro něj ještě horší.

„Každopádně si nemůžeš jen tak pozvat Katčiny rodiče. Za žádných okolností…“ Silas se odmlčel a potřásl hlavou. Pak pokračoval: „To prostě nejde. Ale když už jsi to provedla, nemůžeme jim jen tak odříct. Tebe do toho ovšem míchat nemůžeme,“ obrátil se k Verity.

„Já pomůžu moc ráda,“ přerušila ho Verity a zadívala se mu přímo do očí. „Tedy pokud bys tu jako hostitelku raději neviděl někoho jiného…“

Vyčkávala. Jestlipak jí – zcela oprávněně – řekne, že tohle místo náleží Myře? A co kdyby? Proč by se jí to vůbec mělo dotknout?

„Nikdo mě nenapadá,“ řekl. „Koneckonců tenhle večírek, pokud vím, pořádá Honor, ne já,“ dodal po chvíli.

„Ty můžeš koupit víno,“ oznámila mu milým hlasem Honor. „To je mužská práce. A co uděláme k jídlu?“ otočila se na Verity.

„Něco vymyslíme,“ ujistila ji Verity a v duchu už vybírala ze svých nejoblíbenějších jídel.

V Londýně neměla k pořádání večeří zrovna moc příležitostí, ale když už se jí to podařilo, dělala to s největším potěšením a vždycky to stálo za to.

Dobré jídlo, dobré víno, dobří přátelé – ti hlavně -, to byl její recept na dobrou zábavu. Silasovy přátele ovšem neznala. Mohlo to dopadnout všelijak. Celý večer k ní byl zdvořilý, ale oba dobře věděli, co si o ní doopravdy myslí.

Sáhla po sklence a zhluboka se napila. Když ji víno zastudilo na patře, stáhla obličej.

„Pokud vím, alkohol jsi dvakrát dobře nesnášela,“ upozornil ji Silas.

Pohlédli si do očí. Ani jeden z nich neuhnul.

„To bylo před deseti lety,“ vypravila ze sebe konečně Verity. „Od té doby se mi změnily chutě.“

„Tady je to…“

Do pokoje vplula Honor s krabicí pod paží.

SEDMÁ KAPITOLA

„Tak, a teď šup do postele.“

„Ještě jednou, taťko,“ žadonila Honor.

„To už jsi říkala minule,“ připomněl jí Silas. Verity diplomaticky sklidila písmenka i plán. Honor je oba dvakrát nemilosrdně rozdrtila. Ke cti Verity je ovšem nutno poznamenat, že se na hru nedokázala příliš soustředit – zaujala ji spíš slova, která Honor na plánu skládala.

Láska… Hádky… Máma… Asi je přecitlivělá. Honor přece o jejich společné minulosti nic neví.

„Přijdeš mi dát nahoru dobrou noc?“ prosila Honor. Pak se opravila. „Přijďte oba. Spolu.“

Verity se na Silase neodvážila pohlédnout. Zatímco Silas vedl Honor nahoru, pustila se do nádobí. „Nech to,“ zarazil ji, když sešel dolů. „Nebo nech aspoň skleničky. Musíme dopít tu láhev.“

„Skočím jen dát Honor dobrou noc,“ řekla tiše.

Za tu chvilku o samotě jí hlavou proběhla spousta neveselých myšlenek. Kdyby bylo všechno jinak, Honor mohla být její dítě… Kdyby ji Silas nenechal… Kdyby, samá kdyby. K čemu to je? Jejímu rozbolavělému, opuštěnému srdci stejně žádné ,kdyby’ nepomůže.

Honor byla až po bradu přikrytá peřinou a její tmavé vlasy ostře kontrastovaly s bílým polštářem.

Verity jí je automaticky odhrnula z tváře a shýbla se, aby ji políbila.

„Mám tě ráda, Verity,“ řekla tiše Honor. „Chtěla bych, abys tu s námi zůstala napořád…“

Verity vhrkly do očí slzy. Už dávno pochopila, jaká je Honor intrikánka, ale nebylo pochyb, že tohle myslela úplně vážně.

Honor hledá matku – nebo alespoň starší vzor, učitelku, ženu, se kterou by si mohla vytvořit vztah. Verity sama věděla naprosto přesně, jaké to je, ocitnout se na prahu dospívání bez někoho, kdo vám poradí, kdo vás tím složitým věkem provede. Strýček, který ji po materiální stránce zabezpečil dokonale, se na její emocionální potřeby neohlížel. Verity si vzpomněla, jak se kdysi upnula na matku jedné své spolužačky. Když jí potom dotyčná dala jemně najevo, co si o tom myslí, přenesla svou pozornost k jedné z učitelek. Obě ženy, jakkoliv byly laskavé a pozorné, měly svoje rodiny a své životy. Verity si jasně uvědomovala odstup, který se snažily udržet, a byla ještě bezradnější než předtím.

Na první pohled to vypadá, že Honor je úplně jiná, než tenkrát bývala ona. Ale ve skutečnosti děvčátko prochází tím samým. Silas ji bezpochyby miluje, o tom není pochyb. Verity si dobře všimla, jak se o svou dceru zajímá, ale Honor dávala zcela jasně najevo, že kromě otcovské péče potřebuje pomocnou ruku ženy.

„Zůstaneš tu přes noc, viď?“ zašeptala teď a žmoulala Veritinu dlaň. „Chtěla bych, abys tu byla, až ráno vstanu.“

„Budu tady,“ slíbila Verity.

„Když máš rozpuštěné vlasy, moc ti to sluší,“ řekla ospale Honor. „Vypadáš… jako princezna. Katka má dva brášky a fůru bratranců a sestřenic…“ Oči se jí zavřely. Verity se pomaloučku sehnula a políbila ji.

Přes všechnu zdánlivou zralost a samostatnost je to jen malá holčička. Silasova holčička. Verity tiše vstala a zamířila ke dveřím.

Silas zůstal v kuchyni sám. Konečně, za celý večer poprvé, se trochu uvolnil. Nechápal, k čemu má Honor být ten zatracený večírek. Jediný důvod, proč jí nedal kapky hned a bez otálení, byl fakt, že jeho dcera prochází složitým věkem, kdy je velice jednoduché zranit její rodící se hrdost a sebevědomí. Bude si s ní o tom muset promluvit a vysvětlit jí, že svým jednáním Verity dostala do velmi trapné situace.

Ovšem co si o tom všem myslí Verity, to uhodnout nedokázal. Ale předem věděl, jak mu bude, až se usadí k prostřenému stolu a naproti němu bude sedět ona v roli hostitelky. Bude to peklo. Navíc plné všech těch ,co by bylo, kdyby’… A to jen aby se jeho milovaná dceruška vyrovnala svým spolužačkám.

Vyčítat jí to ovšem nemůže. Takové věci jsou součástí dospívání. Z Honor se pomalu stává žena a jen se mu snaží naznačit, že kromě svého otce potřebuje taky nějaký ženský vzor.

Byly doby, kdy přemýšlel, že by Myra… Ale ne. Ty dvě dohromady, to by nešlo.

Být Verity kdokoliv jiný, děkoval by osudu, že mu ji seslal. Honor dávala jasně najevo, co k ní cítí. A on sám – upřímně řečeno, kdyby se s Verity skutečně seznámil před necelým týdnem, rád by se nechal unést.

I přes svůj životní styl stále vyzařovala onu jemnou ženskost, přirozenou sílu, laskavost a lásku. Jen těžko si ji dokázal představit v čele proslulého podniku. Ne proto, že by snad pochyboval o jejích schopnostech a zkušenostech, ale i teď po letech v sobě měla cosi, co v něm vzbuzovalo touhu dávat na ni pozor a chránit ji.

Chránit? Copak se zbláznil? Vždyť ji chrání majetek, kterému dala přednost před jeho láskou.

„Je to má povinnost. Dlužím mu to,“ říkala smutně, když tehdy dovolila strýci, aby je rozdělil a poslal ji do Ameriky. Přesně to, co od ní nechtěl slyšet.

Včera, když ji držel v náručí a líbal… Vždyť je tu teprve pár dní… Ne. Nebude opakovat staré chyby.

Bylo mu jasné, že ji její strýc využívá. Proto se taky jako čerstvý vdovec a otec dítěte rozhodl, že nikdy nezneužije citů své dcery a nebude v ní vyvolávat pocity falešného vděku.

Tehdy dávno se naivně domníval, že je čeká jedině společná budoucnost a že Verity jeho názor sdílí.

„Miluješ mě?“ ptal se, a ona plaše přikývla.

Milovala ho doopravdy? Nebo snad…

„Brzo se z New Yorku vrátím, a pak… Pak budeme pořád spolu,“ řekla.

Pochopil to tak, že se za něj chce vdát a společně s ním budovat jeho sen – vlastní zahradnictví.

Jako dnes si pamatoval, s jakou hrdostí jí poprvé ukazoval malou, zanedbanou zahradu, kterou se chystal koupit.

„Pro zahradníka je tu spousta příležitostí, ale jednoduché to nebude,“ varoval ji. „Prvních pár let budeme muset každou vydělanou pencí splácet úvěr v bance. Nebudeme si moct dovolit velký dům ani nové auto.“

„Na tom mi přece vůbec nezáleží,“ ujišťovala ho. Její proměna z naivní dívenky v ženu ho nepřestávala ohromovat. Byl fascinovaný, nadšený, hrdý. Měla v sobě něhu i lásku, všechno to, co od ženy chtěl…

„Je mi jedno, kde budeme žít, hlavně že budeme spolu…“

„Určitě vydělám tolik, abych uživil ženu a dítě… děti…“ zašeptal. Nic víc si tenkrát nepřál. Jeho rodiče odjeli na dovolenou, a tak vzal Verity domů. Milovali se v teplém světle letního podvečera. Bylo mu tehdy sedmadvacet a považoval se za hotového muže. Jí bylo dvacet jedna.

„Zítra mám schůzku s ředitelem banky,“ šeptal a přitom jí líbal růžové konečky prstů. „Pak hned půjdu podepsat smlouvu. Jakmile bude ta zahrada naše, můžeme začít plánovat svatbu.“

Oči se jí zalily slzami. Myslel, že pláče štěstím a láskou – po milování často tiše, vděčně vzlykala. Až později si uvědomil pravý důvod. V tu chvíli už věděla, že až se Silas stane majitelem svého vytouženého kousíčku půdy, bude je dva dělit Atlantik.

Silas se jí nesčíslněkrát snažil vysvětlit, že její strýček jim dvěma nepřeje, že ze sobeckých důvodů chce jejich svatbě zabránit, ale Verity ho nechtěla poslouchat.

Tvrdila, že strýček takový není, a on jí raději neodporoval, protože věděl, jak je citlivá.

Nenapadlo ji, jak Silasovi ubližuje, když mu neodpověděla na dopis, ve kterém ji prosil, aby se proboha vrátila? Ani se neobtěžovala mu napsat, že je konec.

A pak mu zavolal její strýc. Tvrdil, že má zájem o nějaké sazenice, ale ve skutečnosti mu chtěl říct, že Verity se rozhodla zůstat v New Yorku ještě rok.

Obchody v té době nešly tak, jak by si Silas představoval. Měl co dělat, aby splatil bance půjčku, a když mu jeho bankéř o týden později zavolal, že o jeho zahradnictví projevil zájem anonymní kupec, cítil pokušení nabídku přijmout, odstěhovat se a začít znovu, jinde. Co ho tu vlastně ještě drželo? Jeho rodiče odjeli strávit podzim života v Portugalsku a Silas věděl, že sám tu žít nedokáže – až se jednou Verity vrátí a převezme firmu. A pak osud pořádně zamíchal karty.

Silas dostal dvě vstupenky na prestižní zahradnickou výstavu v Chelsea. Původně je zamluvil pro sebe a pro Verity, která tou dobou už měla být zpátky.

Neměl náladu jezdit do Londýna sám. Přišel o svou životní lásku a zdálo se, že přijde i o svůj podnik. Ale lístky byly zaplacené, a tak nakonec vyrazil.

V hotelu, kde se ubytoval, bydlela Sarah, útlá, bledá dívka, která v něm vzbuzovala spíš sympatie než něhu. Verity se nepodobala ani v nejmenším. Vyprávěla mu, že pochází z Austrálie, kde žila s adoptivními rodiči. Do Anglie se vydala, aby našla svou vlastní matku. V Londýně se zamilovala do jednoho Australana. Ten se před několika dny rozhodl pokračovat ve své cestě kolem světa a nechal ji tady.

„Myslela, jsem, že mě miluje,“ vyprávěla Silasovi smutně. „Jen mě využíval.“

Silas jí chtěl zvednout náladu, a tak jí nabídl druhý lístek na výstavu. Přijala.

Strávili spolu dva dny, ale k ničemu mezi nimi nedošlo. Jediná žena, kterou Silas chtěl, byla Verity. Věděl, že by ji měl spíš nenávidět, ale každou noc, kterou strávil bez ní, po ní bolestně toužil.

Ještě dnes přesně nevěděl, co ho vedlo k tomu, aby druhou noc zaklepal u Sarah. Z pokoje se nic neozvalo, ale když veden jakýmsi šestým smyslem vzal za kliku a otevřel dveře, uviděl, jak sedí v posteli, v jedné ruce sklenici vody a v té druhé – lahvičku prášků na spaní.

Zatřásl s ní tak silně, že jí div nezlomil vaz. „Kolik sis jich vzala?“ křičel.

„Ani jeden,“ podívala se na něj otupěle. „Ještě ne.“

„A taky už si nevezmeš!“ řekl ostře Silas, vytrhl jí lahvičku s tabletkami z ruky a odešel je vysypat do záchodové mísy.

Když se vrátil, vzlykala s hlavou v dlaních.

„Nechoď pryč,“ prosila ho. „Sama to nezvládnu.“

A tak zůstal, a dopadlo to tak, jak muselo – milovali se spolu, on z lítosti, ona z opuštěnosti. Ráno šli každý svou cestou, ale předtím jí Silas dal svůj telefon a od Sarah si vyžádal její adresu.

Od té doby jí dvakrát týdně volal. V skrytu duše doufal, že jí dodá odvahu začít znovu. V Londýně mu řekla, že když její přítel odcestoval, měla pocit, že jí v životě už nic nezbylo. A Silas ji přesně chápal. Poradil jí, aby se vrátila do Austrálie, kde měla své pěstouny a kamarády. Slíbila, že o tom bude uvažovat.

A pak mu jednou volala a plakala. Ten telefonát změnil jeho život – a její taky.

Oznámila mu, že je těhotná. Byla to náhoda – zapomněla si tenkrát vzít antikoncepci. Ubezpečovala ho, že si nemá dělat starosti. Byla rozhodnutá jít na potrat.

Silas bez váhání sedl na vlak a rozjel se do Yorku, kde V té době bydlela.

„Nedokážu se postarat o dítě,“ protestovala, když jí řekl svůj názor.

„Bude taky moje,“ připomněl jí. „Můžeme se vzít a pak na to budeme dva.“

„Vzít se? My? Ale ty mě… Byl to jen sex,“ bránila se rozechvěle. Ano, možná na začátku byl jen sex, ale vznikl z něj nový život. Nakonec souhlasila. Svatba se konala ve vší tichosti.

Honor byla od začátku veselé a samostatné dítě. Než začala chodit do školy, Silas ji často bral s sebou do práce. Byli si nesmírně blízcí. Samozřejmě se ptávala na maminku a Silas jí řekl to málo, co věděl, ale Honor vypadala spokojeně, i když byli jen sami dva.

Honor znamená čest. Tohle jméno pro ni vybral na znamení toho, že bude věčně ctít dohodu, kterou spolu se Sarah pro dobro svého dítěte uzavřeli.

Slyšel, jak Verity schází po schodech dolů.

„Omlouvám se… za to auto,“ řekla rozpačitě, když vcházela do kuchyně.

„Ty za to nemůžeš,“ poznamenal Silas.

„Chystáš se tu usadit nadlouho?“ zeptal se a podal jí sklenku.

„Ještě nevím.“

Silas se zamračil. „Chápu. Firma si jistě žádá svoje,“ prohodil.

„To ne. Stahovala se nad ní mračna, tak jsem ji radši prodala. Peníze bych chtěla vložit do nadace, která by nesla strýčkovo jméno,“ řekla Verity.

Silas jen stěží skryl svůj údiv. Co se to stalo s ženou, která dala podnikání přednost před jeho láskou? Verity se musela strašně změnit. Nebo je to slabost? Vzpamatoval se. Takhle nemůže uvažovat. Nemůže doufat, přát si – a co vlastně? Že ho tehdy nezavrhla, že jejich láska… že by ještě mohli… Nech toho, okřikl se v duchu.

„Prodat firmu pro tebe určitě nebylo lehké,“ řekl zdánlivě nezúčastněně. „Byl to celý tvůj život…“

Její život. Uvědomuje si vůbec, jak je tahle jeho poznámka krutá? přemýšlela Verity. Narovnala se a položila sklenku na stůl.

„Práce pro mě neznamenala víc než ta tvoje pro tebe,“ upozornila ho tiše.

Jistěže to nebyla tak úplně pravda. On svou práci miloval, vybral si ji dobrovolně, kdežto ona… Ani jemu by neřekla, jaké to bylo, konečně se zbavit toho břímě, kterým pro ni firma vždycky byla, jak si v tu chvíli poprvé připadala svobodná a samostatná.

Zhluboka se nadechla a píchlo ji u srdce.

„Asi si půjdu lehnout,“ řekla. „Už je pozdě.“

Což znamená, že jednoduše nechce být s ním, napadlo Silase.

„Dovedu tě do pokoje,“ řekl.

Pokoj pro hosty byl spíš malý samostatný byt v podkroví. Pěkná, veliká ložnice se zkosenou střechou, malý pokojík a koupelna.

„Nechal jsem to tu předělat pro Honor,“ vysvětloval Silas. „Pomalu se dostává do věku, kdy bude potřebovat víc prostoru a soukromí.“

Když se obrátil a odcházel ke dveřím, Verity náhle pocítila touhu rozběhnout se za ním a zastavit ho.

„Silasi…“

Obrátil se a čekal.

„Dobrou noc,“ řekla třesoucím se hlasem.

Verity se osprchovala, vyčistila si zuby a vklouzla do postele. Byl to zvláštní pocit usínat v Silasově domě. Celá ta léta odolávala pokušení přemýšlet o něm a o tom, co mohlo být. Myslela si, že se naučila svou bolest snášet, ale když ho znovu uviděla, stará rána se otevřela. Cítila bolest, ale i spoustu jiných věcí. Přece ho nemůže pořád milovat. Copak se tenkrát nepoučila? Hrdlo se jí stáhlo a rozbolelo potlačovanými slzami. Zavřela oči a pokusila se usnout.

OSMÁ KAPITOLA

Silas sebou prudce trhnul a probral se. V ústech měl po víně kyselou pachuť a bolela ho hlava. Vstal a sáhl po županu. Dodnes si udržel stejnou váhu, jako měl před deseti lety, ale byl mnohem svalnatější. Potřásl hlavou a bos se vydal do koupelny. Potřeboval se napít vody.

Když sahal do lékárničky pro aspirin, zarazil se. Ten tichý, povědomý zvuk… Položil sklenici vody, kterou si natočil z kohoutku, a rychle se vydal ke dveřím dceřiny ložnice. Když byla menší, často se v noci budívala s pláčem, když ji ve snu vyděsilo strašidlo. Ale Honor klidně a nerušeně oddechovala.

Zamyšleně pohlédl ke schodům. Zvuk byl teď zřetelnější. Tiché, srdceryvné vzlyky. Pláče snad Verity?

Rozběhl se nahoru. Doběhl až ke dveřím a otevřel je.

Spala, ale na rozdíl od Honor rozhodně ne klidně. Prostěradlo měla shrnuté, deka se jí svezla na zem a odhalila mléčně bílou hebkou kůži. Silas si uvědomil, že stejně jako on spí Verity nahá, ale přinutil se na to nemyslet. Odolal pokušení kochat se jejím tělem a zadíval se jí do bledé, uslzené tváře.

Nenalíčená a s rozpuštěnými vlasy vypadala úplně stejně jako v devatenácti. Na chviličku zatoužil přistoupit k ní, vzít ji do náručí a pevně ji k sobě přitisknout. Raději o krok ustoupil.

Verity ve spánku tiše, srdceryvně štkala a po tváři se jí zpod zavřených víček řinuly veliké slzy.

Silaz vzpomínal, jak málokdy Verity plakala, jak se odjakživa snažila budit dojem statečné a sebevědomé bytosti. Jednou se kvůli něčemu pohádali – už zapomněl, proč, nebylo to nic důležitého. Seděli v autě a Verity se od něj odvrátila. Myslel si, že trucuje, ale pak se podíval do zpětného zrcátka a zjistil, že se jí po tváři koulí veliké slzy.

„Nechtěla jsem, abys mě viděl plakat,“ řekla mu, když zastavil a objal ji. „Tolik to bolí.“

„Já ti nechci ubližovat,“ řekl jí tehdy Silas. A myslel to vážně.

V tomhle snu Verity znovu prožívala události svého posledního léta se Silasem. Po dvou dnech, které spolu strávili v New Yorku, se jí město zdálo ještě cizejší. Pracovala tu u jednoho strýčkova známého. Její zaměstnání bylo fyzicky i duševně nesmírně náročné, ale zároveň ji z nějakého důvodu vůbec neuspokojovalo. Nejsem na takové věci dost silná, uvědomovala si Verity. Srdcem byla stále u Silase. Jak jen byl její život najednou prázdný, když ho tu na krátké dva dny měla a hned jí zase zmizel. Ty dva dny si připadala… celá. Od chvíle, kdy odjel a ještě na letišti ji úpěnlivě prosil, aby strýčkovi oznámila, že si to rozmyslela a že chce být se Silasem, neuplynul ještě ani týden.

„To nejde,“ bránila se.

„Tohle je podnikání, Verity,“ nenechal ji domluvit Silas. „Ale my jsme lidé, cítíme, vnímáme, máme svoje touhy… Chybíš mi a chci s tebou být.“

„Mně se přece po tobě taky strašně stýská,“ ujišťovala ho Verity.

Původně do New Yorku odjela na čtyři měsíce, ale ty se protáhly na osm a pak na dvanáct, a pokaždé, když se zmínila, že by se ráda vrátila domů, strýček jí to zakázal. Prý si promluvil s Veritiným zaměstnavatelem, a podle toho se Verity zdaleka nenaučila všechno. Občas měla silné pokušení mu říct, že prostě nemůže dělat pořád jen to, co si přeje on, ale nakonec se vždycky ovládla.

Přestože o tom nikdy nemluvili, měla Verity pocit, že ji strýček viní ze smrti svého bratra. Když se stala osudná nehoda, která oba její rodiče připravila o život, jeli ji zrovna vyzvednout na oslavu narozenin jedné její kamarádky. Na oslavu, na kterou původně neměla jít, ale vynutila si to.

A proto měla zřejmě Verity zaujmout otcovo místo. Měla tím alespoň částečně odčinit svou vinu.

Snažila se to Silasovi mnohokrát vysvětlit, ale jakmile se začali bavit o strýčkovi, pokaždé se tak rozčilil, že to vzdala. Strýček Silase zřejmě nenáviděl úplně stejně jako Silas strýčka.

„Uvědomuješ si vůbec, jak bohatá jednou budeš?“ ptal se, když ho Verity zase prosila, aby se směla vrátit. „Musíš být velice opatrná, Verity,“ varoval ji. „Vždycky se kolem tebe budou točit ctižádostiví chamtivci, kteří se tě budou snažit přesvědčit o svojí lásce. Nesmíš je poslouchat.“

„Silas takový není,“ bránila se.

„Není?“ opáčil strýček. „A co tedy je? Mladý muž se spoustou dluhů, který si sotva může dovolit živit ženu.“

„Vrať se,“ prosil Silas.

„Ne. Dokud nesplatím strýčkovi dluh, tak ne.“ Krátce poté, co se Silas vrátil do Anglie, stala se v jejím bloku vražda. Kdosi zabil jednu z nájemnic a strýček trval na tom, aby se přestěhovala na bezpečnější místo.

Verity se snažila Silasovi dovolat a říct mu o stěhování, ale nemohla ho zastihnout – ani doma, ani v zahradnictví. A tak poprosila strýčka, aby mu předal její novou adresu a telefon.

Uplynul měsíc a Verity neměla od Silase pořád ještě žádnou zprávu. Konečně se rozhodla přiznat si pravdu. Milovala ho a strašlivě se jí po něm stýskalo. Byl pro ni tím nejdůležitějším v životě a své city, svou lásku už nehodlala déle potlačovat, i kdyby tím strýčka stokrát urazila. Pojede domů.

Volala strýčkovi, který ji ujistil, že její číslo i adresu Silasovi samozřejmě předal.

Uvědomila si, že se na ni Silas nejspíš hodně rozzlobil. Nebyl zvyklý prosit o cokoliv, ale ji prosil – aby se vrátila. A ona odmítla. Dovedla si představit, jak tím musela zranit jeho hrdost.

Stejně tak si dovedla představit, jakou práci mu muselo dát, aby si vyšetřil čas i peníze na svou bleskovou návštěvu. Kéž by mu byla dokázala říct, jak moc ho miluje, jak netouží po ničem jiném, než být s ním.

Ale pak uběhly další dva měsíce a od Silase neměla pořád žádnou zprávu. Zhubla, nemohla jíst ani spát. Milovala ho tolik, že už to v sobě nedokázala dál zapírat, i když by to znamenalo zradit strýčka. Kdyby existoval způsob, jak být se Silasem a zároveň splnit strýčkovo přání, určitě by ho volila. Ale kdyby si musela vybrat…

Kdyby si musela vybrat – a už se rozhodla, jakkoli sobecké to od ní bylo -, volila by Silase. Život s ním je pro ni mnohem důležitější než strýčkova vůle.

Chtěla se vrátit domů, chtěla se za ním rozběhnout, chtěla, aby ji sevřel do náruče a přitiskl si ji k srdci, chtěla, aby jí zase tím udýchaným, chraptivým hlasem, který měl vždycky po milování, říkal, že ji chce, že ji potřebuje, že ji už nikdy nenechá odejít. Chtěla od něj slyšet, že ji chce za ženu, že s ní chce prožít celý život.

Pospíšila si, aby si to náhodou nerozmyslela. Zamluvila si letenku na nejbližší let a nikomu o tom neřekla. Chtěla Silase překvapit, těšila se na jeho překvapený výraz, až se mu vrhne do náruče, až mu tím dokáže, že nad něj pro ni nic důležitějšího neexistuje.

Se strýčkem to bude horší, to jí bylo jasné, ale koneckonců jí bylo dvaadvacet a byla tedy dost stará na to, aby o svém životě rozhodovala sama.

Na nádraží si zavolala taxíka, aby ji odvezl do zahradnictví. Mezitím si ve stánku koupila noviny. Kdyby to bývala neudělala, kdyby si nevšimla prostého svatebního oznámení ve společenské rubrice, rovnýma nohama by skočila do situace, na kterou nebyla ani v nejmenším připravená.

Když ve voze noviny otevřela, zbledla tak, že se řidič zeptal, jestli je jí dobře.

Vytřeštěně na něj pohlédla a pak se očima vrátila zpět k novinám, které držela v ruce. Silas se oženil. Jak je to možné? Měl si přece brát ji. Copak se zbláznila? Má halucinace? Nebo se jí to všechno jenom zdá? Jak se Silas mohl oženit s jinou! To bude nějaký omyl. Ale zároveň věděla, že to žádný omyl není, že to jen vysvětluje jeho dlouhé mlčení.

Ta bolest se nepodobala ničemu, co do té doby poznala. Byl to srdcervoucí, pustošivý žal, měla chuť křičet, řvát, roztrhat si šaty, jakkoli zmírnit smutek, kterému nedokázala ani čelit, ani ho v sobě uzavřít.

Požádala řidiče, aby ji odvezl zpět na nádraží. Celou cestu na letiště a pak v letadle do New Yorku ji zábly nohy a ruce. Pohybovala se pomalu, jako velmi, velmi stará žena.

V New Yorku se s úporným soustředěním vrhla do práce a tehdy kolem sebe začala stavět pomyslnou zeď, za kterou nehodlala nikoho pustit.

Silas ji tedy nemiloval. Celou tu dobu jí lhal. Strýček měl pravdu. Odteď se bude plně věnovat jen a jen práci. Ostatně, co jí teď na světě zbylo jiného?

Po tvářích se jí koulely velikánské slzy, nashromážděné za celou tu dlouhou dobu, slzy bolesti nad ztrátou Silase, které ve dne dokázala ovládnout, ale které teď, když to všechno prožila znovu, ve spánku, potlačit nedokázala.

Silas. Ani doma, v soukromí svého bytu, si nedovolila být tak slabá a jen jedinkrát zašeptat jeho jméno.

„Silasi…“

Když jí jeho jméno splynulo ze rtů, zavřel oči. Cit v jejím hlase ho zabolel snad ještě víc než žal, který četl z jejího slzami zmáčeného obličeje.

Pomaloučku se natáhl a jemně se dotkl její mokré tváře. Na prstech ucítil chlad její kůže a všiml si, že má pořád ještě ty nepravděpodobně dlouhé řasy. Hlavou spočívala jen napůl na polštáři. Automaticky jí zajel rukou pod krk, aby polštář upravil pohodlněji – tak, jak to častokrát dělal Honor. Ale Verity přece není Honor, není to dítě… jeho dítě…

Verity je žena. Jeho žena…

Zachvěl se. Mělo ho to varovat, ale bylo příliš pozdě.

Verity otevřela oči a Silas strnul. „Silasi…“

Znělo to tak roztouženě, že se nezmohl ani na slovo. „Silasi.“

Znovu chraptivě zašeptala jeho jméno a začala přerývaně dýchat, jako plavec, který si pozdě uvědomil, že neodhadl své síly. Prudce se posadila. Deka z ní sklouzla a Verity před ním seděla nahá, zahalená jen ve stříbrném měsíčním světle.

Silas ani nedýchal. Jako dvacetiletá měla Verity dívčí, štíhlé tělo něžných křivek, které jen naznačovalo, co se z něj stane, až dospěje. Teď před ním seděla zralá žena tak dokonalých tvarů, že musel zavřít oči, jinak by se jí dotkl. Zaplavila ho hladová touha. Všiml si, že se jí na kůži perlí kapky potu.

Téměř okamžitě se odvrátil, ale bylo pozdě – ten pohled se mu vryl do paměti navždy. Cosi ho pobízelo, aby vzal do dlaní její plná ňadra, aby ji pohladil po napjatém pevném bříšku, aby rukou přikryl její něžný tmavý klín…

Trhl sebou. Jak ho může tak přitahovat?

„Silasi…“

Odevzdaně otevřel oči. Pootevřená ústa se jí hebce leskla. Upírala na něj zmatené a nešťastné oči. Natáhl ruku a zabořil jí prsty do vlasů. Zachvěl se a hedvábná záplava mu pomalu začala proklouzávat dlaní.

Verity, stále ještě napůl v zajetí svého snu, se na něj nevěřícně podívala. Chvilku si hleděli do očí, a pak Verity prosebně zvedla ruku a dotkla se jeho tváře. Do dlaně ji polechtalo rašící strnisko.

Silas zavřel oči a zasténal její jméno, zmučeně, jako by ji chtěl zastavit, ale Verity byla jako očarovaná. Přitiskla mu roztřesené prsty k ústům, zkoumala jejich povědomý tvar, cítila, jak se pohnuly, když němě znovu vyslovil její jméno. Bez přemýšlení mu prsty vklouzla mezi rty.

Bradavky jí v tom okamžiku naběhly, svaly na břiše a stehnech ztuhly. Vnímala své tělo tak silně, že se musela zachvět.

Silas omámeně otevřel ústa a špičkou jazyka lehce přejel po hebkých konečcích prstů. Všiml si, jak se chvěje, jak celé její tělo vnímá jeho dotek. Vzal ji za paži a začal jemně sát.

Verity prudce oddechovala a maličko sténala, tak, jak se na to pamatoval. Vztáhla k němu i druhou ruku a začala ho horečnatě hladit po tváři. Její nejisté pohyby ho vzrušovaly mnohem víc než jakékoliv rafinované a vypočítané sexuální dráždění.

Už se nedokázal ovládnout. Přidržel si ji za ruce, zvrátil ji nazad do měkkých polštářů, pak jí vzal tvář do dlaní a začal ji líbat. Dobýval její ústa svými rty i jazykem, ale jeho hlad a touha se nezmenšovaly – naopak.

Verity pootevřela rty a téměř zavzlykala úlevou. Ten sen byl tak ošklivý, zdálo se jí, že Silase ztratila, ale on je přece tady, je s ní, miluje ji a chrání ji, tak, jak to má být.

Viděla ho, cítila jeho vůni, cítila ho všemi smysly, a její vyhladovělé tělo bylo tak lačné, že cítila jeho ruce na svých ňadrech ještě dřív, než se jí vůbec dotknul. Pohnula se, aby mu pomohla a uvítala ho, a zachvěla se tichou rozkoší, když ucítila jeho tvrdé’ dlaně na svých bradavkách.

Pod županem byl nahý. Dovolila si přepychový, božský pocit vklouznout dlaněmi pod měkkou látku a jet rukama po ramenou, po zádech, po horké kůži toho tak povědomého mužského těla, jeho těla, po kterém se jí tak dlouho a tak strašlivě stýskalo, a vědět, že je všude kolem ní, že ji střeží a chrání.

„Silasi,“ řekla tiše a pomalu se pod ním pohnula, jako by ho beze slova zvala ještě blíž.

Silas pocítil, jak se k němu její tělo vzepjalo, a zasténal. Oba se chvěli. Takové napětí mezi nimi nebylo ani tehdy, když se milovali poprvé. Vypadalo to, jako by jejich těla měla každou chvíli vybuchnout, rozpustit se a zase se neoddělitelně a navždy spojit.

Byla tak krásná, chutnala tak dobře… jako… jako Verity. Toužil dotýkat se jí, líbat ji, zmocnit se jí a mít ji jen pro sebe – navždycky jen pro sebe.

Položil jí dlaň na břicho. Okamžitě se napjala. Sklonil ústa k jejímu ňadru a se zatajeným dechem začal lehce lízat bradavku, pomalu, protože se bál, aby jí svou touhou náhodou neublížil, ale Verity se zjevně nebála ničeho. Položila mu zezadu ruku na hlavu a přitáhla si ho blíž, tak, aby mohl vlhký výstupek vzít do úst.

Začal rytmicky sát. Pod rukou cítil horkou a vlahou kůži jejího bříška. Tvář jí zrůžověla touhou, tělo se jí třáslo a z hloubi hrdla se jí draly krátké, prosebné steny.

Beze slova jí roztáhl stehna. Do pokoje se oknem linuly paprsky měsíce a bylo tu dost světla, aby viděl na její tělo i její pohlaví. Najednou si vzpomněl, jak se styděla a červenala, když jí poprvé zašeptal, jak moc by se na ni chtěl podívat. Ale dovolila mu to a Silas si jako dnes pamatoval, jakou posvátnou úctu a lásku tehdy cítil, protože věděl, kolik důvěry mu tím projevila.

Právě takovou důvěru četl z jejích očí i dnes. Na okamžik se mu bláhově zdálo, jako by pro ni nikdy nikdo jiný než on neexistoval. Jako by její tělo nikdy nespatřil žádný jiný milenec, jako by si pamatovalo jen jeho, jeho doteky, jeho touhu a jeho lásku.

Pomalu prsty odhalil ten nejtajnější koutek jejího těla. Srdce mu bušilo jako splašené, sám byl napjatý touhou a žádostí. Všiml si, jak se na něho dívá, tiše, něžně a zároveň maličko udiveně, a jak k němu natahuje ruku, aby se ho dotkla. Lehce ji pohladil.

Verity dlouze, bolestně zasténala a sevřela ho do dlaně. Cítila, jak její tělo reaguje, jak bolestně ho chce. Tak dlouho byla sama, tolik jí chyběl, že teď nepotřebovala žádnou předehru.

„Chci tě,“ zašeptala přerývaně. „Potřebuju tě. Teď… teď… Teď hned…“ drmolila. „Ano… teď… teď…“

Milovali se rychle, divoce a intenzivně. Vrcholu dosáhli společně a pak si klesli do náručí. Oba se horečně chvěli.

„Zůstaň se mnou,“ šeptala Verity, když vyčerpáním usínala. „Nenechávej mě tu, Silasi. Prosím, neopouštěj mě… Teď už ne…“

Silas se zadíval do její spící tváře. Byla z ní žena, dospělá bytost s dospělými touhami. Jestli ho tehdy nedokázala milovat natolik, aby dala jejich lásce přednost, teď už to sotva dokáže. Možná ho potřebuje fyzicky, možná, že by s ním i chvíli zůstalá, ale tentokrát by její odchod už nezranil jen jeho city. Nezlomila by srdce jen jemu. Nejvíc ze všeho by tím ublížila Honor.

„Neopouštěj mě,“ prosila ho před chvílí.

Ale tehdy ji přece neopustil. Opustila ho ona. To ona s ním nechtěla zůstat.

Pomaloučku, opatrně se vymanil z jejího objetí. Vstal, zvedl ze země svůj odhozený župan a podíval se na ni.

Znovu si vzpomněl na její slova.

„Neopouštěj mě,“ řekla. Sehnul se nad ní a políbil ji na tvář. Po líci se jí skoulela slza. Ale tentokrát nebyla její.

Silas zaťal zuby a vykročil ke dveřím. Vyšel z pokoje a zavřel za sebou. Stálo ho to spoustu úsilí, ale nakonec se dokázal neohlédnout.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Verity zvolna procitala z toho nejhlubšího a nejpříjemnějšího spánku za poslední léta. Rozkošnicky se protáhla a usmála se. Zavřela oči a šťastně zavrněla. Cítila se skvěle – to byl pro ni úplně nový zážitek a hodlala si ho vychutnat. Převalila se a natáhla se po Silasovi.

Otevřela oči a polilo ji horko. Druhá půlka postele byla prázdná a studená.

Ale samozřejmě.

Vždyť bylo jasné, že tu Silas nezůstane až do rána. Musel se přece postarat o Honor. Polštář byl však netknutý, a to znamenalo, že bůhvíproč pospíchal, že ji tu nechal hned jak usnula, že nepočkal ani chvilku, aby si vychutnal jejich znovunalezenou blízkost. A to bolelo.

Všechno štěstí a radost byly v tu ránu pryč.

Kdysi ji taky takhle opustil a ona se probudila sama. Pak se ale vrátil s náručí plnou květin a s čerstvými koblihami z pekárny nedaleko jejího newyorského bytu.

Ten den v posteli dlouho snídali.

Tenkrát…

Ale dnes je dnes. Tušila, že překvapení se zřejmě nedočká.

Na schodech za dveřmi se ozvaly kroky. Silas to nebyl, to Verity věděla ještě předtím, než se ve dveřích objevila tmavá dětská hlavička.

„Jsi vzhůru?“ ptala se Honor.

Verity se nutila do úsměvu. Přikývla.

„Já chtěla, abys spala u mě,“ řekla vyčítavě Honor, přeběhla pokoj a skočila k ní do postele.

Verity se k ní bez rozmýšlení natáhla a přitiskla ji k sobě. Ještě před chvilkou jí bylo tak dobře, konečně se cítila jako žena, měla pocit, že je milována. Zato teď si připadala prázdná a studená. Jenže Honor za to nemůže.

Kroky na schodech se zastavily daleko přede dveřmi. „Honor! Snídaně,“ ozvalo se.

„Už jdu, tati,“ odpověděla Honor, vyskočila z postele a zamířila ke dveřím. Pak se najednou otočila, objala Verity kolem krku a vlepila jí pusu.

Verity nevěřícně zamrkala a dívala se za odcházejícím děvčátkem. To, že se Silas neobtěžoval dojít až sem, nepotřebovalo dalšího vysvětlení. Teď už nemusel nijak zvlášť zdůrazňovat, jak málo toho k ní cítí.

Do očí jí vhrkly slzy. Zadržela je, jako tak častokrát. Ale něha, kterou cítila z Honořina objetí, byla opravdová.

To, co se stalo v noci, si pamatovala jen matně. Vybavovala si, že se probudila při doteku Silasových prstů, a pak jak ji hřálo jeho tělo. Zřejmě musel mít nějaký důvod, proč sem za ní přišel.

Nevěděla, co ho sem přivedlo, ale bylo jí naprosto jasné, proč se s ní miloval. Miloval, řekla si hořce. To určitě. Byl to prostě jen sex. Netušila, jak se ocitl v její posteli, ale bylo jí jasné, proč v ní zůstal. Miluje ho, potřebuje ho, a dala mu to zatraceně jasně a strašně hloupě najevo. Byl by blázen, kdyby se takové lákavé nabídky vzdal.

Touha a nedostatek sexu dokážou s mužem udělat pravé divy – může například začít toužit po ženě, kterou vůbec nemá rád – natož aby ji miloval. Přesně to se v noci přihodilo. Silas ji prostě využil, aby si ventiloval svou vlastní sexuální touhu. A tak není divu, že tu s ní nezůstal. A není divu, že se od ní raději drží dál.

Znělo to ošklivě, ale byla to pravda. Využil ji a ona se využít nechala. Nejen to. Dokonce mu ještě vyšla vstříc a dodala mu odvahu. A když si pomyslí, že ve chvíli, kdy se probudila, měla dojem… věřila… cítila…

Copak se nikdy nepoučí? Už jednou si přece myslela, že ji Silas miluje, že o ni má starost, že se o ni zajímá, a spletla se. Teď je o jedenáct let starší, a přitom pořád doufá, pořád… pořád ho miluje.

Verity semknula víčka. Ne. Nemiluje ho. To nejde. Nemůže ho milovat!

Otevřela oči a zírala do zdi. Ale koho se to tady snaží obalamutit? Samozřejmě, že ho pořád miluje.

Jako ve snách vstala z postele a zamířila do koupelny. Vůbec se sem neměla vracet. Teď si uvědomovala, že vlastně ani přesně neví, proč se do svého rodného města přestěhovala.

Nebo ví? Byla za tím vším celou dobu touha znovu potkat Silase? I když si myslela, že je ženatý?

Zoufale zaúpěla. Ne, vrátila se sem, protože sem patří, protože tady vyrostla.

Oblékla se a odevzdaně sešla po schodech dolů.

Když vešla do kuchyně, Honor u stolu pořádala svou misku ovesných vloček a Silas vařil kávu.

Když otevřela dveře, pohlédl na ni a rychle uhnul očima.

„Zařídil jsem ti to v servisu. Vezmou tě přednostně,“ řekl a věnoval se kávovaru. „Dáš si čaj, nebo kafe?“ zeptal se stručně.

„Kávu,“ odpověděla Verity. Proč se ptá? Copak už si nepamatuje, jak se jí smával, když každé ráno jako první věc vyžadovala svoji dávku kofeinu? Nebo jí dává najevo, že její záliby pro něj znamenají tak málo jako ona sama?

„Až povezu Honor do školy, hodím tě domů,“ řekl a nalil jí plný hrnek. „Dáš si toast? Nebo vločky?“

„Nic, díky,“ řekla chladně Verity.

Vzala si od něj šálek a pak se otočila. Voněl mýdlem a kávou. Jeho blízkost v ní vzbuzovala napětí. Roztřásla se a musela hrnek sevřít pevně oběma rukama, aby to nebylo vidět.

„Kdy nakoupíme věci na tu večeři?“ zeptala se Honor.

Vezli ji do školy. Verity seděla vpředu vedle Silase, tak, jak to chtěla Honor a jak to ona sama rozhodně nechtěla. Večeře! Verity ji úplně pustila z hlavy.

„Nech toho, Honor,“ řekl ostře Silas a zastavil u školních vrat.

Honor vyskočila z auta a řekla: „Jé, tamhle je Katka. Představím vás.“ Otevřela přední dveře. Verity nezbylo nic jiného, než si rozepnout bezpečnostní pás, vystoupit a nechat se vést.

„Katko, tohle je Verity,“ pronesla Honor důležitě. Katka byla menší a jemnější než Honor. Na první pohled bylo jasné, kdo z nich jejich dvojce velí. Verity maličko udivilo, jak plaše si ji Katka prohlédla a jak se pak zahihňala.

„Tak ahoj,“ rozloučila se Honor a ještě jednou Verity objala. „A nezapomeň na tu večeři, jo?“ dodala.

Verity se za oběma děvčátky dívala, dokud nezmizely ve dveřích školy. Pak se otočila a došla zpátky k autu. Sklonila se k otevřenému okénku a řekla: „Odtud to už dojdu. Díky za svezení.“

Než mohl cokoliv odpovědět, prudce se otočila a odkráčela.

Další příležitost, aby ji potrápil, mu neposkytne, rozhodla se hrdě. Zvedla bradu a přinutila se dívat jen dopředu.

Silas ji chviličku pozoroval ve zpětném zrcátku a pak udeřil dlaní do volantu.

Komu tady hrozí, že ho ten druhý odkopne a zraní? Snad jemu, ne? Tak proč se Verity chová, jako by ubližoval on ji!

Od začátku věděl, že dnešní noc byla chyba. A tohle ráno mu to potvrdilo. Verity se k němu chovala tak cize, jako by se vůbec neznali. Toho, co se stalo, očividně litovala a zřejmě mu naznačovala, že ani tahle noc, ani on sám pro ni nic neznamenají. V noci ho možná chtěla, ale teď…

„Ale tys mi slíbil…“ trvala na svém Honor se slzou na řasách. Seděla u stolu naproti otci.

„Já ti to, Honor, právě vysvětlil. Mám spoustu práce a na žádné večeře nemám čas -“

„Ale Verity by všechno připravila.“

„Verity má dost svých starostí,“ prohlásil Silas. „A mimochodem, když už jsi na to narazila, chci, abys mi slíbila, že za ní už nebudeš chodit. Jak říkám, má toho sama dost.“

Po tváři jeho dcery se koulely slzy jako hrachy. Silas tiše zaklel.

Strašně nerad jí takhle ubližoval, neměl rád, když plakala, ale co jiného mohl dělat? Čím víc by se jeho dcera s Verity sblížila, tím zklamanější by nakonec byla.

„Teď utíkej nahoru a dodělej si úkoly,“ zakončil debatu. „V osm musím odejít. Dneska tě bude hlídat paní Simmondsová.“

„Paní Simmondsová?“ protáhla Honor obličej. Byla to starší vdova, hlídávala ji při těch řídkých příležitostech, kdy Silas nebyl večer doma, a Honor ji měla ráda. Ale nebyla to Verity.

„Proč mě nemůže hlídat Verity? A kam vlastně jdeš?“ zeptala se podezíravě. „Snad ne za Myrou?“

Silas zaťal zuby.

„Ne. Za Myrou ne.“

Přesně věděl, jaký má Honor na Myru názor. Dala mu víc než jasně najevo, že ji jako novou maminku odmítá akceptovat. Ale to ani nepřipadalo v úvahu. Myra nebyla k mateřství stvořená, to Silas věděl už dávno. A zvláště ne pro Honor, která potřebovala dostatek volnosti, porozumění a opatrné zacházení – Verity, ta to s ní umí.

Proč ho to napadlo?

Honor ho po očku a se zatajeným dechem pozorovala. Verity by byla bezvadná maminka. Vzpomněla si, co bylo napsané na zadní straně fotky, kterou našla v tátově psacím stole.

„Milovanému Silasovi s láskou – navždycky.“

„Proč asi oba dva tvrdí, že se neznají?“ ptala se jí Katka, když jí Honor tento důležitý poznatek sdělila.

Honor obrátila oči v sloup. „Protože se pořád ještě milujou, hlupáčku…“

„Jak to?“ namítla naivně Katka. „Vždyť tvůj táta se oženil s tvojí mámou.“

„To se tak občas stane,“ vysvětlila Honor světaznale.

„Možná se přestali mít rádi,“ přemýšlela Katka. „A proč vlastně tolik stojíš o to, aby tvoje nová máma byla zrovna Verity?“ dodala.

„Protože proto,“ odsekla Honor.

Jestli už vážně musí mít novou maminku, a vypadalo to, že musí, pak chtěla jedině Verity. A k tomuto cíli směřovala veškeré své snažení.

Tohle ale v plánu nebylo. Nějak se to pokazilo a slzy, které se jí pořád hrnuly do očí, byly tentokrát opravdové. Když se dneska ráno tulila k Verity, pocítila něco, co prorazilo její pracně budovanou ochrannou ulitu. Odmalička byla zvyklá na ženy, které líčily na jejího otce, na jejich lítostivé pohledy a na poznámky o tom, jak pro něj musí být těžké vychovávat ji úplně sám. Pokaždé se na ně strašlivě mračila. Postupně začala na všechny osoby ženského pohlaví pohlížet ne jako na potenciální spojenkyně, ale jako na sokyně, které se chtějí vetřít mezi ni a jejího otce.

Ale s Verity to bylo něco jiného.

Honor nevěděla proč. Věděla jen to, že Verity má v sobě něco moc milého a hezkého a že je jí s ní dobře.

Přála si ji za maminku, teď už ne proto, aby se jí náhodou nestala Myra, ale kvůli Verity samotné. A když její plán konečně začal vycházet, vloží se do toho taťka a všechno pokazí.

Jeho proslov o tom, že Verity má svých starostí dost, pustila hned z hlavy.

Na ni by si Verity čas udělala. Věděla to. Verity ji má ráda. Bylo jí to vidět na očích. Měla takový ten zvláštní, láskyplný pohled, tentýž pohled, jakým se Katčina maminka dívala na Katku a který Katce tolik záviděla.

Na zpáteční cestě Silas projížděl kolem Veritina domu. Na příjezdové cestě stálo její auto. Z náhlého popudu zastavil a vystoupil.

V zahradě se toho od doby, kdy tu pracoval, moc nezměnilo. Dokonce i ten záhon, který osazoval, když se seznámil s Verity, tu byl. Zachmuřeně sklopil oči a pak, téměř proti své vůli, se otočil a vydal se přes trávník.

Dům se změnil hodně, ale zahrada zůstala stejná, jako když tu tehdy žila, napadlo Verity, když se v letním soumraku zastavila u zahradního jezírka.

Strýček říkával, že jezírko bude muset vypustit. Vadilo mu, že rybky v něm přitahují pozornost místního toulavého kocoura. Ale Verity ho vždycky uprosila. Ráda tu sedávala a dívala se na rybky, bylo to jedno z jejích nejmilejších míst.

Bylo odtud vidět až ke kůlně, kde se kdysi poprvé líbali.

Ozvalo se zamňoukání. Leknutím nadskočila a sáhla si rukou k srdci. Z přítmí pod keřem se vynořila malá černá kočka, došla až k ní a s předením se jí začala otírat o nohy.

Verity se k ní s úsměvem sehnula a pohladila ji.

„Ty určitě nebudeš starý Tom, co?“ říkala a drbala kocourka za uchem. „Ale zřejmě budeš jeho potomek.“

Kocour znovu zamňoukal, vyskočil na kamenný okraj jezírka, na kterém Verity seděla, a začal upřeně pozorovat temnou vodní hladinu.

„Aha. Je mi to jasné. Ty musíš být z příbuzenstva,“ usmála se Verity.

Když byla malá, dala by cokoliv za nějaké zvířátko, ale strýček jí to nikdy nedovolil. Když vyrostla, měla zase spoustu práce, často nebývala doma, a zvíře si nepořídila, aby se zbytečně netrápilo.

Teď je to jinak. Konečně se rozhodla, kde stráví zbytek života, a klidně si může pořídit kočku nebo psa nebo oboje, když bude chtít. Nejspíš kočku, napadlo ji. Osamělé ženy přece mívají kočky, ne? Pes, ten bývá spojen s představou rodiny, přátel, naplněného, veselého života.

Sklonila se ke kocourkovi a znovu ho podrbala za uchem.

„Verity…“

„Silasi!“ Verity vyskočila a nevědomky zaujala obranný postoj, jako by ho od sebe chtěla odstrčit. Couvnul.

Necítí se dobře ani metr ode mě. Jak by se asi choval, kdyby nás dělily centimetry, napadlo ji nevesele, když viděla, jaký odstup si od ní zachovává.

„Zrovna jsem tu přemýšlela, že tenhle kocourek bude nejspíš z potomstva starého Toma,“ řekla zastřeně, jen aby překlenula trapné ticho.

„Vypadá tak,“ souhlasil Silas.

„Rád bych si s tebou o něčem promluvil, Verity.“

Verity se zastavilo srdce.

„Ano… Ano, jistě,“ vypravila ze sebe. Ale ať už jí chtěl sdělit cokoliv, z jeho výrazu se dalo usoudit, že o nic zvlášť příjemného nejde.

„Týká se to Honor,“ řekl Silas a nepřiblížil se ani o píď. „Dneska večer jsem s ní mluvil… o tobě… o tom, jak se pokoušela tě zaplést do našeho života… Vysvětlil jsem jí, že máš taky svůj vlastní život a že nemáš čas -“

„Takže jsi přišel, abys mi řekl, že nechceš, aby se se mnou stýkala,“ přerušila ho Verity ostře. Jen si domýšlela, co asi chtěl přesně říct, a modlila se, aby na sobě nedala znát, jak ji to zraňuje.

„Ano… Řekl bych, že by to pro ni bylo nejlepší,“ přitakal po chvilce váhání Silas. „Prožívá období, kdy je velice citlivá, zranitelná a…“

„Ty si myslíš, že to nevím?“ vpadla mu do řeči Verity, znenadání bledá jako stěna. „Já jsem si to prožila taky, copak si to už nepamatuješ?“

Nebyla to nejvhodnější poznámka. Vlastně to bylo to nejhorší, co mohla říct. Uvědomila si to, když si všimla, jak se mu zachvěly rty a změnil hlas. „Já si to pamatuju,“ pronesl pomalu. „Honor si vzala do hlavy, že potřebuje pomocnou ženskou ruku. Ale…“

„Ale majitelkou té ruky nemůžu v žádném případě být já,“ dopověděla za něj rozčileně Verity.

„Já jen nechci, aby Honor kdokoliv ublížil,“ skočil jí Silas do řeči.

Verity na něj v němém úžasu zírala. Skoro slyšela, jak jí buší srdce a omámeně přemýšlela, jestli ho Silas slyší taky.

Vážně se jí pokouší říct, že by mohla klesnout tak hluboko a ublížit Honor! Ublížit dítěti! On si doopravdy myslí…

Na okamžik ohromením ztratila řeč. Pak polkla, narovnala se a spustila: „Ty se mi snažíš namluvit, že já bych mohla Honor ublížit? Doopravdy si to o mně myslíš? Vážně si myslíš, že bych mohla být tak… tak pomstychtivá!“

Skoro neviděla přes slzy, které se jí náhle nahrnuly do očí. Obrátila se a rychlým krokem se vydala k domovu. Zaslechla jeho volání a rozběhla se.

„Verity,“ křičel Silas. Potichu zaklel. Samozřejmě měla právo se na něj zlobit, to bezpochyby. Ale musí přece pochopit, že on má naopak právo, nebo spíš povinnost, bránit své dítě.

„Verity,“ řekl ještě jednou, tiše, protože věděl, že už je pozdě. Právě běžela po schodech ke vstupním dveřím.

Verity stála v koupelně, skloněná nad umyvadlem, a proudem studené vody z kohoutku si smývala slzy z horké tváře.

Jak Silase vůbec mohlo napadnout, že by Honor mohla chtít ublížit? Jak se opovažuje, po tom, co on provedl jí, po tom, jak on jí ublížil? Zřejmě ho k tomu nesmyslnému obvinění vedlo jeho vlastní špatné svědomí.

Nikdy, nikdy by nic takového neudělala. Ani dítěti, ani nikomu jinému. Chtěla Honor pomoci, jen a jen pro její dobro. Měla ji ráda. Jen tak. S tím, kdo je její otec, to nijak nesouviselo.

Nebo ano? Pozvolna se napřímila a podívala se na sebe do zrcadla nad umyvadlem. Nebylo to náhodou tak, že jí cosi napovídalo, jak snadno mohla Honor být její dcerou? Necítila k ní něco jako pouto, nepovažovala za svou povinnost podat děvčátku ruku a pomoci jí, protože věděla…

Pomoci jí. Ano. Ale ublížit? Ne. Nikdy. Nikdy… nikdy…

V žádném případě tady ve městě nemůže zůstat. Po tomhle už to nejde. Zítra zavolá do realitní kanceláře, vysvětlí, že se rozhodla jinak. Dobročinná nadace nesoucí strýčkovo jméno tady klidně může fungovat – řídit ji může z Londýna stejně dobře jako odsud. Byla blázen, že se sem vůbec kdy vracela.

DESÁTÁ KAPITOLA

„Verity… Verity, jsi to ty?“

Verity položila nákup, který právě nakládala do auta, na zem.

Ohlédla se a když poznala svou bývalou spolužačku, rozzářila se.

„Gwen!“ vykřikla radostně. „No to snad není pravda. Jak se máš?“

„Dobře. Pokud ovšem nebereme v úvahu, že je mi třiatřicet, mám deset kilo navíc a zrovna se chystám na nákup, abych nakrmila manžela a tři dětičky,“ ušklíbla se Gwen. „A kdy ses vrátila do města? Mimochodem, vypadáš báječně.“

„Jsem tu teprve pár dní, já totiž -“

„Promiň, mám fofr. Na večeři nám přijde tchyně s tchánem.“

Gwen významně protáhla obličej.

„Ale moc ráda bych si s tebou někdy pořádně popovídala, abych věděla, co s tebou celou tu dobu bylo. Můžu ti někdy brnknout?“

„Jasně. Budu moc ráda,“ přikývla Verity a v rychlosti na kousek papíru naškrábala svůj telefon. Pak nasedla do auta.

Je to ironie osudu.

Potká jednu z mála kamarádek ze školních let, a přitom se zrovna rozhodla, že z města definitivně odjede, pomyslela si a otočila klíčkem v zapalování.

Honor seděla v kanceláři zahradnictví a pokukovala po telefonu. Byla sobota dopoledne. Měla jít s Katkou plavat, ale vymínila si, že místo toho půjde s tátou do práce. Byl zrovna venku se zákazníkem. Honor se obezřetně rozhlédla, sáhla po sluchátku a rychle vytočila Veritino číslo.

Verity zrovna odemykala dveře. Když zazvonil telefon, postavila tašky na zem a rozběhla se dovnitř.

„Haló, Verity, jsi to ty?“

Podle hlasu poznala Honor a skoro se lekla, když slyšela její zoufalý tón.

„Honor… Kde jsi? Stalo se něco?“ zeptala se znepokojeně.

„Ale… ani ne… Jsem v zahradnictví. Verity, můžu k tobě přijít?“

Verity se opřela o stěnu a zavřela oči.

„Honor, Honor,“ zašeptala smutně, tak, aby to děvčátko neslyšelo. Pak oči zase otevřela a řekla tím nejpevnějším hlasem, který ze sebe dokázala vypravit: „Myslím, že to asi nepůjde. Já totiž -“

„Ty jsi mluvila s taťkou, co?“ zeptala se Honor rozzlobeně a dotčeně. „Ale já myslela, že mě máš ráda. Myslela jsem, že jsme kamarádky.“

Verity jasně slyšela, jak se jí plačtivě chvěje hlas.

„Honor,“ zaprosila. „Poslouchej…“

„Já myslela, že mě máš ráda,“ opakovala Honor a teď už plakala doopravdy.

Verity si zabořila prsty do vlasů. Dneska ráno si je nechala rozpuštěné a vystavila je obdivným mužským pohledům, které její medově zlatá, sluncem prozářená hříva přitahovala, když kráčela po parkovišti před supermarketem.

„Honor, poslyš,“ nadechla se. „Mám tě ráda, to víš, že mám, ale už tu dlouho nezůstanu. Vlastně jsem ani neměla v plánu se tu usadit nadlouho. Byla to jen taková návštěva,“ spustila, ale Honor ji hned po první větě přestala poslouchat.

„Ty jedeš pryč? Ne, to nejde. To nemůžeš. To nesmíš! Já tě potřebuju, Verity!“ Pak se ve sluchátku ozvalo cvaknutí. Honor položila telefon.

Verity se přitiskla zády ke zdi a zhluboka se nadechla.

Honor se podívala na svého otce. Stále ještě se věnoval tomu zákazníkovi. Dospělí občas sami nevědí, co je pro ně dobré.

Vstala a vyšla za ním.

„Já si to rozmyslela, tati. Přece jenom bych radši šla s Katkou plavat.“

„Tak dobře,“ přikývl Silas. „Nech mě tu ještě pět minut a já tě pak ke Katce zavezu.“

„Budu si muset nejdřív doma vzít plavky a ručník,“ připomněla mu Honor.

„Tak jo,“ řekl odevzdaně Silas.

Ale nevzpouzel se. Moc dobře věděl, že má u dcerky velký černý puntík. Utěšovalo ho jediné – že jednou vyroste a pochopí, že to všechno podnikl jen a jen pro její dobro. Jednou – ale dneska rozhodně ještě ne.

„Tak co teda chceš teď dělat?“ ptala se Katka se zájmem. Před chvílí se vrátily z městského bazénu a teď seděly v Katčině pokojíčku, pojídaly obložené chlebíčky a přitom si sušily vlasy:

„To teda vážně nevím. Zatím,“ odpověděla zachmuřeně Honor.

„Ale vždyť si přece zaručeně můžeš opatřit nějakou jinou náhradní maminku, když ti tahle nevyšla,“ snažila se ji utěšit Katka.

„Já žádnou jinou nechci,“ ohradila se rozčileně Honor. „Ty bys snad chtěla, aby tvoje maminka byl někdo jinej, než je teď?“

Katka se na ni podívala a zamyslela se.

„No, občas jo,“ dumala. „Třeba když mi zakazuje koukat se pozdě večer na televizi.“

„Tak ahoj, Honor.“

Honor se s nuceným zdvořilým úsměvem otočila a zamávala. Pak vyskočila z auta.

Katčina maminka ji právě vysadila před jejich domem a Silas otvíral dveře, aby ji přivítal. Hodila si tašku přes rameno a se svěšenou hlavou se vydala k domovu.

„Pusu mi nedáš?“ zeptal se Silas, když se jeho dcera kolem něj proklátila a zamířila do kuchyně. Jeho bodrý tón zněl ovšem poněkud falešně.

Honor se pomalu obrátila a beze slova ho probodla významným pohledem.

„Přemýšlel jsem, Honor. Víš, o tom štěněti, co jsi chtěla…“

„Já nechci štěně,“ prohlásila Honor chladným hlasem. „Já chci Verity.“

Silas zaskřípal zuby. Za ta léta, co Honor vychovával, přesně poznal, kdy je v nemilosti. Ale co s tím? V takové situaci by velice ocenil, kdyby byla po ruce žena, která by mu dokázala poradit. Třeba Verity?

Nic takového. Zatracená Honor. Vykoupe ho v tom pořádně, tu příležitost si nenechá ujít.

„K večeři je to, co máš nejradši,“ řekl mile a zamířil za dcerkou do kuchyně.

„Nemám hlad,“ odpověděla stručně Honor.

Pak spustila. „Ve škole nacvičujeme představení na konec školního roku. A já budu hrát populární zpěvačku a budu potřebovat kostým.“

„No tak ti nějaký koupíme,“ navrhl Silas. Velkomyslně přešel fakt, že se mu moc nezamlouvá, aby se jeho malá dcerka na jevišti opičila po nějaké dospělé hvězdě. Podvědomě cítil, že se ho Honor snaží vlákat do pasti, ale ještě netušil, ze které strany přijde rána. Brzy na to měl přijít.

„Ale všem holkám budou kostýmy šít maminky,“ oznámila mu Honor.

„Třeba by paní Simmondsová…“ začal Silas, ale tušil, že Honor se nenechá jen tak odbýt.

„Verity by to určitě dovedla,“ prohlásila chladně. Silas zatajil dech.

„Tak koukni, Honor -“ začal, ale pak si všiml, že se jeho dceři zaleskly oči a po tváři jí pomaličku stekla slzička. Zavřel oči. Tak přesně téhle situaci se od začátku chtěl vyhnout.

„Honor,“ řekl laskavým tónem, ale jeho dcera ho nechtěla poslouchat. Otočila se, vyběhla z kuchyně a uháněla po schodech do svého pokoje.

Nahoře práskly dveře a Silas si povzdechl.

Verity…

Panebože, dokonce i myslet na její jméno ho bolelo, a to nejen kvůli Honor.

Od té noci, kterou tu strávila, nebylo chvilky, aby nebojoval sám se sebou, aby se nenutil přestat na ni myslet, aby si nezakazoval v duchu znovu a znovu prožívat každou vteřinu, těch pár chvil, kdy ji držel v náručí, každý úder svého srdce…

Zavřel oči. Konečně si přiznal to, co se v sobě pokoušel potlačit už od té chvíle, kdy odešel z pokoje a nechal ji v posteli, spící a samotnou.

Teď už bylo příliš pozdě bránit se lásce. Vlastně bylo vždycky pozdě. Z jednoho prostého důvodu – nikdy Verity nepřestal milovat.

„Honor, musím si tak na hodinu a půl odskočit. Zvládneš to tu sama, nebo mám zavolat paní Simmondsové?“

Honor vzhlédla od knížky, kterou právě četla. Bylo pondělní pozdní odpoledne. Silas zrovna položil telefon. Volal jeden z jeho zákazníků a chtěl se s ním co nejrychleji sejít.

„Nemusíš. Klidně tu budu sama,“ ujistila ho neprodleně Honor.

Pak počkala, ujistila se, že skutečně odjel, a běžela do jeho pracovny. Prohrabávala se zásuvkou psacího stolu, až konečně našla to, co hledala. Tady to je. Vytáhla ze zásuvky Veritinu fotografii.

Chviličku se na ni dívala, pak ji otočila a znovu si přeslabikovala nápis na zadní straně.

Krajní situace si žádá krajní opatření.

Bojovně narovnala ramena, vyšla po schodech do svého pokoje a ve spěchu si do tašky sbalila to nejnutnější oblečení. V kuchyni k němu přihodila tabulku čokolády a pak – po chvilce uvažování – ještě jednu, pro Verity.

Když tedy měla všechno, co potřebovala, posadila se ke stolu a napsala otci krátký vzkaz.

Pozorně si ho po sobě přečetla.

„Odcházím. Budu žít s Verity.“

U Veritina domu byla pěšky za chvilku, a když uviděla, že před ním stojí béžové auto, znatelně si oddechla. Pro případ, že by Verity nebyla doma, neměla připravenou žádnou náhradní variantu.

Verity nikoho nečekala. Když se u dveří ozval zvonek, maličko se zamračila a pak se vydala otevřít.

„Honor!“ vykřikla, když uviděla na zápraží známou postavičku. „Co se…“

„Přišla jsem za tebou,“ řekla bez mrknutí oka Honor. „Chci s tebou zůstat.“ Pak vkráčela do předsíně. Najednou se srdceryvně rozplakala a vrhla se Verity do náručí. „Já jsem to bez tebe nemohla vydržet,“ svěřila se mezi vzlyky.

Za chvíli se ji Verity podařilo uklidnit, a tak Honor zanedlouho seděla za kuchyňským stolem, pila džus, jedla domácí sušenky a kocourek, který se rozhodl, že Verity přijme za vlastní, jí předl na klíně.

„Ale tady nemůžeš zůstat, Honor. To je ti přece jasné, ne?“ řekla Verity klidným hlasem. „Tvůj otec -“

„Tomu je to jedno,“ přerušila ji Honor.

„Víš, že to není pravda,“ namítla Verity. „Má tě moc rád…“

„Jako ty jeho?“ pohlédla jí Honor přímo do očí.

Verity otevřela ústa a zase je sklapla. Cítila, jak se jí z nějakého důvodu podlamují nohy. Byla ráda, že se může posadit.

Honor se začala přehrabovat v tašce, kterou si s sebou přinesla. Pak vítězoslavně vytáhla fotografii, kterou sebrala z tátovy zásuvky.

„Tohle jsem našla,“ řekla a upřeně Verity pozorovala.

„Ale ne, Honor.“ Nic víc ze sebe Verity nedokázala vypravit. Nespouštěla oči z důvěrně známého obrázku. Přesně si pamatovala, kdy ji Silas takhle vyfotil. Bylo to den po tom, co se poprvé milovali, a Silas tehdy řekl, že si tu fotografii senová navždycky – jako památku na všechno, co se mezi nimi odehrálo.

„Ne, že bych si to někdy musel připomínat,“ šeptal jí tenkrát vzrušeně. Pak odložil fotoaparát a sevřel ji v náručí.

„Je tam napsáno ,Milovanému Silasovi’ -“ začala vážně Honor.

Verity se odvrátila.

„Ano. Ano, já vím, co je tam napsáno,“ řekl slabým hlasem.

„Ale ty jsi říkala, že jsi taťku neznala…“ připomněla jí Honor.

„Já vím,“ přisvědčila znovu Verity.

„A on říkal, že tě taky neznal, ale tys mu napsala, že ho miluješ. Proč jsi ho přestala mít ráda, Verity?“

„Já… To nebylo…“ vrtěla hlavou Verity. „Všechno se to stalo už strašně dávno.“

„Ale já bych chtěla vědět, co se stalo,“ trvala na svém Honor.

Verity znovu zavrtěla hlavou, ale cítila, že jí Honor nedá pokoj, dokud z ní nedostane celou její historii.

„Vlastně se toho nestalo zrovna moc,“ řekla. „Byli jsme oba mladí. Já jsem si myslela… On říkal… Musela jsem odjet do New Yorku. Když jsem tam byla, tvůj otec potkal někoho jiného – a to byla tvoje maminka…“

Silas si přečetl lísteček na kuchyňském stole a tiše zaklel. Rozčileně zvedl klíče od auta, které před chviličkou odložil, a zamířil ke dveřím. Půjde s ním- bez debat a okamžitě. A až budou doma, bude si s ní muset vážně promluvit. Velice vážně.

Zaparkoval za Veritiným BMW, došel ke hlavnímu vchodu a pak, po chvilce váhání, dům obešel k zadním dveřím.

Dveře byly otevřené – když Honor dorazila, Verity právě venku věšela prádlo.

Vešel dovnitř. Dveře do kuchyně byly pootevřené. Už už bral za kliku, když zaslechl, jak Verity zastřeným hlasem vypráví. „Myslela jsem si, že mě tvůj tatínek má rád. O tvé mamince jsem nic nevěděla… ale asi mi mělo dojít, že se něco děje, když mi najednou přestal psát i telefonovat. Jenže já jsem si myslela… Myslela jsem si, že se na mě jenom zlobí, protože…“ odmlčela se a potřásla hlavou. „Vrátila jsem se sem, abych mu řekla, jak moc ho miluju. Abych mu řekla, že měl ve všem pravdu, že naše láska je mnohem důležitější než všechny moje povinnosti a dluhy… ale zjistila jsem, že se tvůj otec zrovna oženil.“

Verity bezmocně rozhodila rukama.

„Já myslela, že mě má rád, ale spletla jsem se. Hrozně jsem se spletla.“ Hlas se jí zlomil. Kotě přestalo příst.

Honor vzhlédla a vykulila oči. Ve dveřích stál její otec.

Verity se otočila, aby zjistila, co tak upoutalo Honořinu pozornost. Když uviděla Silase, zbledla jako křída.

Chvilku bylo ticho. Pak Silas přešel místnost a vzal Honor za loket.

„Půjdeš se mnou. Okamžitě a bez diskuse,“ prohlásil ostře.

Verity neřekl ani slovo. Dokonce se na ni ani nepodíval. Pak svou dceru vyvedl zadními dveřmi a s prásknutím je za sebou zavřel.

Venku nastartovalo auto. Třesoucí se rukou sáhla po fotografii, kterou Honor nechala ležet na stole.

Do očí se jí draly slzy. Zaklonila hlavu a chvilku počkala. Nebude plakat… přece nebude zase plakat. Už nikdy.

Katčina maminka otevřela dveře a překvapeně pohlédla na Silase, vedoucího za ruku Honor.

„Strašně se omlouvám, Jane. Dělám to moc nerad, ale můžu tě poprosit… Potřebuju si něco nutného zařídit. Mohl bych tu Honor nechat asi tak… dokud si pro ni nebudu moct přijít?“

„Samozřejmě,“ kývla Katčina maminka přívětivě a vzala Honor dovnitř. Co se probůh mohlo stát, přemítala. Holčičky si poslední dobou pořád něco špitaly, Katka byla očividně nabitá novinkami a každému, kdo o to stál, důležitě sdělovala, že mají s Honor „velké tajemství“.

Honor ještě chladně nastavila tvářičku, aby jí otec mohl dát pusu, a pak vkráčela dovnitř s důstojností královny – s důstojností velice uražené královny, konstatovala Jane Aldersová.

Silas se ale chmuřil tak, že se ho neodvažovala zeptat na důvod.

Verity konečně pověsila poslední kousek prádla, které nechala v košíku, když přišla Honor. Silas potichu přešel přes trávník. Všimla si ho, až když uviděla jeho stín.

„Silasi…“ Už takhle byla dost smutná, a jeho nenadálý příchod ji navíc vyděsil. „Co… co tu chceš? Co tu děláš?“

„Mám ti to říct krátce?“ zeptal se útočně Silas. Nečekal na odpověď a zavrtěl hlavou. „Proč jsi se snažila Honor namluvit, že jsi mi z New Yorku přijela říct, jak mě miluješ?“ zeptal se prudce.

„Protože to je pravda,“ řekla chraplavě Verity. Proč se jí na to proboha ptá? K čemu to teď může být?

„To tedy není,“ odsekl rázně Silas. „Pravdu mi řekl tvůj strýček. Řekl mi, že už mě nechceš vidět a žes ho požádala, aby mi to oznámil. Řekl mi, že je mezi námi konec.“

Verity na něj nevěřícně zírala. Najednou jí bůhvíproč byla strašná zima.

„To ne,“ zašeptala a ruka jí vylétla k hrdlu. „To není pravda, to ti přece nemohl říct. Já tomu nevěřím…“

„Věř tomu,“ řekl drsně Silas. „Já ti říkám, že to tak bylo. Ne že bych mu zrovna věřil. Když mi to řekl, tak ne. Já ti dokonce napsal, žadonil jsem, aby sis to rozmyslela, prosil jsem, abys mi odepsala, chtěl jsem to slyšet od tebe – kdybys mi to řekla sama, věděl bych že je mezi námi konec doopravdy.“

Verity cítila, že se bude muset posadit.

„To má být vtip?“ zeptala se potichu.

„Směju se snad?“

Verity zavrtěla hlavou. Bylo jí jasné, že Silas nežertuje, že je to všechno pravda, ale pořád se vnitřně vzpírala uvěřit tomu, že za celý ten strašlivý omyl mohl její strýček.

„Já jsem od tebe žádný dopis nedostala,“ zašeptala. „V našem bloku někoho zavraždili a strýček trval na tom, abych se přestěhovala. Slíbil, že ti dá moji novou adresu a telefon, a já čekala a čekala, že o sobě dáš vědět, a pak, když jsi se neozýval… Došlo mi, že jsi měl pravdu. Že naše láska je důležitější než to, co si přeje strýček. A tak jsem letěla do Anglie, abych ti to řekla. Abych ti řekla, jak strašně moc tě miluju a že…“ Verity si s hrůzou uvědomila, že se jí z očí řinou slzy. Celá ta strašná doba se jí znovu vybavila, jako by to bylo včera.

„O tvojí svatbě jsem se dočetla v novinách, když jsem seděla v taxíku, cestou z nádraží. Pak už nebylo proč tě vidět,“ řekla třesoucím se hlasem.

Pak sklopila oči k zemi. Proč jí to dělá? Proč ji musí tak ponižovat? K čemu to teď je?

„Počkej chvilku. Moji svatbu teď necháme stranou, ano?“ říkal Silas. Sotva ho slyšela. „Chtěl bych se tě zeptat na něco jiného, na něco mnohem důležitějšího. Poslyš, Verity, opravdu jsi mě tolik milovala?“

Na okamžik měla chuť zalhlat, ale proč by to dělala? S hrdě vztyčenou hlavou na něj pohlédla.

„Ano. Milovala jsem tě tolik,“ prohlásila. „Já…“ Rychle polkla. Přece mu nemůže říct, že ho nikdy milovat nepřestala, že ho miluje dosud a že dnes je její láska možná hlubší, ale určitě bolestnější, než byla tenkrát.

„Já jsem si Sáru nevzal z lásky,“ slyšela Silase. „Vzal jsem si ji, protože byla těhotná.“

Nevěřícně se na něj podívala.

„Ale…“ zašeptala a potřásla hlavou. „Něco takového bys přece nikdy neudělal. Nikdy by ses přece nemiloval s někým, ke komu nic necítíš… do koho ti nic není…“

„Já se s ní nemiloval,“ řekl Silas prázdně. „Byl to prostě sex.“

A pak, aniž by jí dal možnost přerušit ho, jí stručně odvyprávěl to, co se tenkrát v Londýně mezi ním a Sárou stalo.

Když domluvil, Verity se mu zkoumavě podívala do očí. Nebylo pochyb, že jí říkal pravdu. Žaludek měla jako na vodě, srdce hrozilo, že jí prolomí hrudní koš, a nohy…

„Potřebuju si sednout,“ vypravila ze sebe.

„A já si potřebuju lehnout,“ opáčil zadýchaně. „A to nejraději s tebou a napořád. Verity,“ zasténal a náhle k ní vztáhl ruce, objal ji a začal ji líbat na tvář, na čelo, na ústa. „Verity, Verity,“ šeptal drsně. „Nikdy jsem nikoho jiného nemiloval a nikdy nikoho jiného milovat nebudu…“

„To přece nemůže být pravda,“ pohnula Verity rty naběhlými po jeho polibcích. „Nemůže to být pravda… po tom, jak jsi ode mě teď v noci odešel… a já tě prosila, abys se mnou zůstal…“

Na tvářích se jí zase zaleskly slzy.

„Miláčku, prosím tě, neplač. Prosím,“ Šeptal Silas, pevně ji sevřel a konejšivě ji kolébal v náručí. „Takhle to nebylo, doopravdy ne. Odešel jsem, protože jsem měl strach… bál jsem se, že bych neunesl, kdybys mě zase opustila, ale hlavně jsem se bál, že by to strašně ublížilo Honor.“

„Já bych Honor nikdy neublížila,“ bránila se Verity.

„Ne,“ přisvědčil tiše Silas. „Odpusť mi to.“

„Tolik mi připomíná mě, když jsem byla tak stará, jako ona,“ řekla chvějícím se hlasem Verity. „Já vím, jak moc ji máš rád, Silasi… a bylo by jedině správné, kdybys jednal jako můj strýček…“

„Ale nebudu,“ vpadl jí do řeči Silas.

„Ty sis o mně vážně myslel, že bych vám dvěma chtěla ublížit?“

„Mně už jsi jednou ublížila. Strašně moc,“ připomněl jí tiše Silas. „Nebo jsem si to aspoň myslel.“

„Já si o tobě myslela to samé,“ přiznala Verity. „Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, žes mi říkal, jak mě budeš milovat navždy, a přitom jsi to vůbec nemyslel vážně… Strašně to bolelo.“

„Ale já to myslel vážně,“ opravil ji Silas. „A pořád to myslím vážně. Myslíš, že bychom mohli začít znovu?“ zeptal se.

Podívala se na něj. Nemusela nic říkat, odpověď jí jasně vyčetl z očí.

„Já… Silasi…“ zašeptala.

„Pojď dovnitř,“ řekl místo odpovědi. „Musím si zatelefonovat.“

Zavolal Jane Aldersové a přitom nepouštěl Verity z náručí.

„Zůstaň, kde jsi,“ okřikl ji, když se pokusila vyprostit z jeho sevření.

„Tady je Silas, Jane,“ ohlásil se, když Katčina maminka zvedla telefon. Přidržel si sluchátko bradou a lehce Verity políbil na rty.

„Myslíš, že by u vás Honor dneska mohla zůstat přes noc? Nechtěl bych to po tobě, ale… Nevadí? Ne, díky, mluvit s ní nepotřebuju,“ pokračoval, „ale mohla bys jí něco vyřídit? Řekni jí, prosím tě, že nejspíš dostane to, co si přála. Co chtěla víc než štěně,“ dodal s úsměvem.

„Co to mělo znamenat?“ ptala se Verity, když položil sluchátko.

Silas se na ni usmál. „Honor mě už strašně dlouho uhání, abych jí koupil štěně. A teď, když jsem jí jako dar na usmířenou nabídl pejska, oznámila mi, že žádného nechce. Že chce tebe.“

Verity na něj pohlédla. „Ale Silasi,“ bránila se a smála se skrz slzy.

„Chci tě vzít do postele,“ řekl Silas udýchaně a vzal jí bradu do dlaní. „Chci se s tebou milovat, Verity. Ty sliby, které jsme si tenkrát dali, musí zase platit. Ale jestli myslíš, že je moc brzo… Jestli nechceš… jestli cítíš, že…“

Položila mu prsty na rty, aby ho umlčela. Pak tiše řekla: „Cítím jen to, že tě strašně chci. Chci tě tak; jak žena může chtít muže, kterého miluje. Neumíš si představit, jak prázdný život jsem bez tebe vedla, jak -“

„Že nemůže?“ podíval se na ni. „Za ta léta, co jsme nebyli spolu, neminul jediný den, abych na tebe nepomyslel. Vzpomínal jsem na tebe dokonce i v den, kdy měla Sára pohřeb. Stál jsem nad jejím hrobem a přitom jsem myslel na to, jak moc tě potřebuju.“

„Chudinka Sára,“ zašeptala soucitně Verity.

„Máš pravdu,“ přitakal Silas.

„Pojď do postele,“ zaprosila najednou Verity. „Pojď do postele, Silasi, a …“

Nemusela nic dodávat. Vlastně ani nemohla, protože Silas ji v tu ránu popadl do náručí a nesl ji po schodech do ložnice.

„Jsi ze všech nejkrásnější,“ zašeptal Silas a hladil ji dlaní po vlasech.

Líně se na něj usmála, ještě znavená milováním. Vztáhla k němu dlaň, dotkla se jeho tváře a přitiskla se k jeho horkému svalnatému tělu.

„Pozor, to nedělej,“ varoval ji Silas. „Tedy pokud nechceš…“

„Pokud nechci co?“ dobírala si ho Verity a přitiskla se k němu ještě pevněji.

„Tohle,“ zašeptal Silas a položil si její dlaň na své napjaté tělo.

„To přece nejde, Silasi,“ naoko se bránila Verity, ale prsty ho začala instinktivně laskat.

Po letech znovu prožívala ten báječný pocit -smět se ho takhle dotýkat, vědět, jak moc ji chce, jak ji potřebuje, jak ji miluje.

„Tak nejde?“ odpověděl tiše Silas, vzal jí ňadra do dlaní a začal ji drobně líbat – od klíční kosti až na bříško.

„Ne…“ zašeptala Verity.

„Ne – co?“ zeptal se Silas, obkroužil jí bříško jazykem a pak ji jemně kousl.

„Ne… nepřestávej,“ vydechla.

„To taky nehodlám,“ ujistil ji Silas a zajel jí rukou mezi stehna.

Bylo to k zbláznění krásné, byla to největší rozkoš, jakou kdy Verity prožila, větší, než si dokázala představit. Znehybněla a poddala se jeho něžným dotykům a pak jeho ústům, která lehce přitiskl k tomu nejcitlivějšímu místečku, které ženské tělo skrývá.

Slastná křeč byla ještě silnější než poprvé – pokud to vůbec bylo možné. Na vteřinu se jí pokusila odolat, chtěla se o ni se Silasem podělit, ale nenechal ji.

„Počkej, Verity,“ zašeptal a hlas se mu třásl vzrušením. „Chci, aby se to stalo, chci to vidět, cítit, chci vědět, že to prožíváš…“

„Silasi,“ bránila se, ale bylo už pozdě.

Vykřikla a poddala se Silasovým prosbám a své vlastní rozkoši.

„Napadlo tě…“ začal Silas o něco později, když oba dva seděli v posteli a jedli chlebíčky s uzeným lososem, které připravil.

Místo šampaňského si na oslavu otevřeli láhev bílého vína.

V hnízdě z dek a polštářů vypadali spíš jako dvě děti než jako dospělí, napadlo Verity. Ale ona sama se v tu chvíli cítila tak trochu jako dítě, byla plná naděje a radosti, takové, jakou od té doby, co ztratila Silase, už nikdy nepocítila. Uvědomovala si, že se cítí zase jako tenkrát, když byla s ním – s jedním rozdílem. Dnes už jako zralá žena dokázala ocenit, co má, co mají oba dva.

„Co mě mělo napadnout?“ naléhala. Naklonila se k sendviči, který jí podával, ale Silas ucukl, a tak se zvonivě rozesmála a škádlivě mu olízla prst.

Sklonil se a udělal to samé. „Moc dobré. Ale máš místa, co jsou -“

„Silasi,“ přerušila ho. „Co mě mělo napadnout?“

„No – nevím, jak ty,“ řekl vážným tónem, „ale já jsem žádnou ochranu nepoužil. Vím, že to zní strašně nezodpovědně, ale prostě jsem na to vůbec neměl myšlenky.“ Verity se na něj podívala.

„Já antikoncepci neberu,“ řekla, a nesměle dodala: „Ona totiž celou tu dobu… Prostě… Já jsem… Zkrátka, nikdy jsem ji od té doby nepotřebovala.“

Silas odložil talíř a přivinul ji k sobě.

„Verity, mně nikdy ani nenapadlo… Miloval bych tě stejně, ať by se dělo, co by se dělo… ale – umíš si představit, co to pro mě znamená? Já totiž, abys věděla, jsem na tom úplně stejně,“ řekl tiše. „Od té doby, co my dva… Nikdy jsem s nikým…“

„Ani s Myrou?“ zeptala se Verity.

„Hlavně ne s Myrou,“ ušklíbl se Silas.

„Ale ona tě chtěla,“ řekla Verity.

„To jo… ale nedostala. Tady,“ ukázal si na srdce, „tady pro ni nic nebylo, a tak pro ni nemohlo být nic ani tady,“ dotkl se svého pohlaví.

„Myslela jsem, že u mužských to takhle nefunguje,“ vypravila ze sebe ohromeně.

„U některých třeba ne, ale u mě to tak je. Možná i proto se tě teď pořád nemůžu nabažit,“ řekl a tiše zamručel. „Tolik nocí jsem byl sám…“

„Já ale nechci otěhotnět,“ řekla Verity. Když si všimla jeho udiveného pohledu, pospíšila si s vysvětlením. „Chci říct, že zatím nechci otěhotnět. To jest, dokud se Honor neujistí – dokud jí nebude úplně jasné, že i pak ji budeme mít stejně rádi jako předtím. Potřebujeme trochu času, aby se z nás doopravdy stala rodina, z nás tří, rozumíš, Silasi? Musíme spolu všichni strávit nějakou dobu, a pak teprve můžeme přivést na svět dalšího člena rodiny. Dlužíme to Honor. Nejdřív musí být připravená ona.“

Znovu mu pohlédla do očí. Přetékaly city.

„Co se stalo?“ lekla se. „Řekla jsem něco…“

„Jsi dokonalá, prostě dokonalá, víš?“ řekl vzrušeně Silas. „Vůbec se nedivím, že si tě Honor tak tvrdě prosazovala za maminku. Pojď sem, chci se s tebou líbat…“

Verity se usmála a pak se k němu naklonila.

EPILOG

„Co to děláš?“ ptala se zvědavě Katka.

Stály u Verity v ložnici, obě v družičkovských šatech, které si po odpoledním obřadu v zahradě ještě nestačily převléknout. Honor cosi spěšně sepisovala na kus papíru a pokaždé, když obezřetným pohledem zajela k pootevřeným dveřím, přikryla své dílo rukou.

Dole v zahradě se Verity a Silas bavili se svatebními hosty. Silasova ruka ochranitelsky spočívala kolem pasu jeho novopečené ženy.

„Píšu seznam jmen pro miminko,“ oznámila důležitě Honor.

„Pro miminko? A proč? Ty budeš mít dítě až za strašně moc let,“ divila se Katka.

„Ty jsi ale hloupá. To přece není pro mě,“ vysvětlovala dotčeně Honor. „Je to pro Verity.“

„Verity bude mít dítě?“ Katka se zatvářila zmateně.

„No, možná ne hned. Ale teď, když se s taťkou vzali, tak to nebude dlouho trvat,“ prozradila své přítelkyni důvěrně Honor. „Když to bude holka, tak by to mohla být Mel, a kluk… asi Adam, ještě nevím.“

„Proč zrovna Adam?“ ptala se Katka.

„Pro brášku se to docela hodí, ne?“

Ti dva v zahradě naštěstí netušili, jak je o jejich budoucnost postaráno. Verity se přitiskla k Silasovi.

„Těšíš se na svatební noc?“ poškádlil ji.

Verity se rozesmála a udělala na něj obličej.

„To přece ty by ses měl jenom třást na to, až mě dostaneš do postele. Tak se to aspoň říká,“ připomněla mu.

„A myslíš snad, že to tak není?“ řekl Silas. „Musíme toho dneska v noci spoustu stihnout,“ upozornil ji. „Je to poslední noc, kterou budeme mít jen pro sebe.“

„Já vím,“ řekla Verity, slastně zavřela oči a představila si přepychový hotelový pokoj, který pro ně Silas na dnešek rezervoval – v tomtéž hotelu, kde se před lety poprvé milovali. Jenže tenkrát, vzpomněla si s úsměvem, byl jejich pokoj mnohem menší a mnohem prostší.

„Jestli jsem vůbec někdy pomýšlel na svatební cestu, tak jsem si rozhodně nepředstavoval, že ji strávím v Disneylandu,“ poznamenal Silas suše.

Otevřela oči a rozesmála se.

„To já taky ne,“ připustila.

„Ale pokud vím, tak jsi zrovna ty tolik trvala na tom, abychom tam jeli,“ řekl tiše Silas. „Nebo za to snad může někdo jiný?“

„Nemůžeme přece odjet bez ní,“ řekla.

„Ty asi ne,“ přikývl Silas. „Já bych se bez ní na tu chvíli klidně obešel.“

„To přece nemyslíš vážně.“

„Že ne?“ Usmál se a najednou vypadal tak mladě, až to bralo dech. Jako chlapec. „Jsme blázni. Tři neděle v Disneylandu s Honor na krku…“

„Aspoň nějak jí musíme dát najevo, jak jsme jí vděční,“ připomněla mu Verity. „Jestli si nevzpomínáš, tak bez ní…“

„To je pravda,“ přiznal. „Bez ní…“

Oba dva naráz vzhlédli k otevřenému oknu ložnice, odkud se začal ozývat křik.

„Já si teda myslím, že Adam je pro dítě stupidní jméno,“ ječela Katka.

„Mně je jedno, co si myslíš ty,“ nedala se zahanbit Honor. „Mně se to líbí a bude to můj brácha, ne tvůj!“

Její co? Verity se Silasem na sebe zmateně pohlédli. Hosté se začali usmívat. „Honor,“ spustil ohromeně Silas. Verity ho vzala za paži a zavrtěla hlavou. „Nech to být,“ požádala ho. „Je to spíš moje chyba.“ „Jak – tvoje chyba?“

„Dneska ráno vtrhla do koupelny, když mi zrovna bylo špatně,“ řekla tiše Verity.

„Tobě bylo špatně?“ vytřeštil oči Silas. Maličko zbrunátněl, zhluboka se nadechl a pak na ni s nekonečnou něhou pohlédl. „Copak ty jsi…“

„Ještě nevím… Ale Honor si, jak se zdá, usmyslela, že to tak je.“

Silas si maličko povzdechl.

„Uvědomuješ si, že až budeme mít miminko, nebude s ní k vydržení?“ Zaúpěl. „Nenechá nás na něj ani sáhnout.“

Verity s úsměvem znovu zvedla oči k otevřenému oknu, za kterým stála její malá nevlastní dcerka.

„Bude to ta nejlepší sestra na světě,“ řekla tiše – a myslela to úplně vážně.

JASNÁ VOLBA

Leigh Michaelsová

PRVNÍ KAPITOLA

Molly Matthewsová stála v pokoji pro hosty v domě svých rodičů a prohlížela se v zrcadle. Upravila si sako a zhluboka se nadechla. Kostým dokonalého střihu a nevtíravé béžové barvy, něžně žlutá halenka, ani upjatá, ani vyzývavá. Pak už jen zlaté náušničky a ozdobnou sponou sepjatý volně uvázaný šátek. Vlasy měla vyčesané vzhůru do hladkého uzlu. Účes odhaloval štíhlý krk… A velikou modřinu na čelisti.

Molly si povzdechla. S pomocí spousty makeupu se jí modřinu podařilo docela dobře zamaskovat. Neinformovaný pozorovatel by ji považoval jen za odraz barevného šátku.

Naposledy se prohlédla. Jako všichni uchazeči o práci se snažila vypadat dobře, ale ne přemrštěně elegantně, prostě tak, aby první dojem byl co nejlepší. Tahle schůzka pro ni byla doslova životně důležitá. To místo…

Přesněji řečeno smlouva. Molly se jako čerstvá majitelka a jediná zaměstnankyně firmy chystala kontaktovat potenciálního a velmi perspektivního zákazníka. Jestli se Warrenu Hudsonovi budou její nápady zamlouvat, má práci na hezkých pár měsíců.

Její firma byla skutečně malá. Tak malá, že ji Molly z místa, kde stála, celou přehlédla. Odsunutím postele v pokoji pro hosty vzniklo místo na psací stůl. Na něm stál telefon, zavedený tak čerstvě, že si Molly ještě nezapamatovala číslo, a počítač, ze kterého ještě nesundala nálepku SLEVA. Pod stolem ležely tašky plné kancelářských potřeb a aktovka se všemi náležitými písemnostmi, opravňujícími k podnikání. Nakupovala opatrně a uvážlivě, ale přesto tenhle koutek spolkl většinu jejích úspor. Proto jí také tolik záleželo na tom, aby dnes odpoledne na Warrena Hudsona udělala dojem.

Nejhorší bylo, že teď šlo skutečně o všechno. Dodnes, dokonce i během těch několika týdnů bez práce, věděla, že má aspoň nějakou finanční jistotu. Teď už se ovšem na svou poslední výplatu spolehnout nemohla. Investovala ji do své budoucnosti. A samozřejmě do budoucnosti Bailey.

Nezapomeň na Bailey, řekla si. Ona za to stojí.

Vzala ze stolu hnědé desky s těmi nejlepšími ukázkami své práce a vyšla z pokoje.

„Mami! Pojď se kouknout!“ ozvalo se z kuchyně.

Molly nahlédla do kuchyňských dveří. Její dcerka klečela na židli a cosi soustředěně tvořila modrou pastelkou. Tmavohnědé culíky měla svázané růžovými mašlemi.

Zvedla hlavu a usmála se. Molly poskočilo srdce. Je to tak, pomyslela si. Pro Bailey bych toho riskovala mnohem víc.

Došla až k dcerce. „To je ale pěkný obrázek,“ pochválila ji.

„Až na to, že se nedá poznat, co to vlastně je,“ ozvalo se zpoza stolu ironicky.

Molly poopravila držení pastelky a pohlédla na svou sestru. „Ahoj Megan. Ráda tě vidím.“

Okamžitě zaznamenala, že Megan sedí podezřele daleko od stolu. Není divu. Megan Bannisterová zřejmě nechce riskovat, že se její bílý kašmírový svetr blíže seznámí s Baileyinou pastelkou. Kdyby se Bailey rozhodla pro vodovky, Megan by se zřejmě bez ohledu na studený vítr usadila na zápraží.

Megan pohodila hlavou a ve vlasech jí zatančila zlatá světýlka. I teď v dubnu vypadala, jako by proležela týdny na slunci.

A taky proležela, vzpomněla si Molly. Matka přece v povinném každoměsíčním dopise psala něco o Karibském moři.

„Stavila jsem se za mámou kvůli té oslavě,“ řekla Megan. „To hlavní už je zařízené, teď musíme doladit detaily.“

Samozřejmě, žes nepřijela za mnou, pomyslela si Molly. I když jsme se neviděly roky. I když svou neteř vůbec neznáš. I když jsme se sotva vrátily…

Ten pocit hořkosti ji samotnou zaskočil. Nemělo ji to přece vůbec udivovat. Megan byla přece odjakživa ta krásná a chytrá. Na svou neohrabanou, otravnou mladší sestru neměla čas. A teď, když jsou dospělé…

Jsme na tom pořád stejně, uvědomila si trpce Molly. Megan se vdala za bohatého muže z dobré rodiny. Byla členkou těch nejlepších klubů, chodila na ty nejlepší společenské akce, pracovala v těch nejlepších dobročinných organizacích, dovolenou trávilana těch nejlepších místech a znala ty nejlepší lidi.

Zatímco já… Molly zamyšleně spočinula pohledem na Baileyině tmavé hlavičce. Pěšinku měla nakřivo a jedna mašle jí sklouzla, ale když se Molly pokusila o nápravu, Bailey ucukla. Kreslení bylo důležitější.

Molly rezignovala. „A mimochodem, kde je vlastně máma?“ rozhlédla se po kuchyni. „Má hlídat Bailey. Já mám schůzku.“

Bailey nakrabatila spodní ret a bradička se jí rozklepala. „Já nechci babičku,“ řekla. „Chci mámu.“

Molly píchlo u srdce. Samozřejmě. Vždyť ji sotva zná. Teprve čtyři dny –

Sklonila se nad Bailey a políbila ji do vlasů. „Já vím, beruško, a taky bych tu s tebou moc ráda zůstala. Ale nejde to. Pamatuješ, jak jsme mluvily o mojí nové práci?“

Megan se prudce nadechla. „Co se ti to stalo? Vypadáš, jako by ses prala.“

Molly si automaticky sáhla na temnou skvrnu na čelisti. „Aha, tohle. To nic není.“

Ode dveří se ozvala její matka. „Nic! Mně říkala, že ji Bailey kopla.“ Dle tónu soudě měla Alix Matthewsová o tomto vysvětlení vážné pochyby.

„To určitě,“ řekla Megan.

Alix přikývla a rázně přešla kuchyní.

„Kdyby to nějaké dítě udělalo za mých mladých let… Jestli to tedy ovšem udělala.“

„Už jsem ti vysvětlovala, že dělala kotrmelec a nějak jí to nevyšlo. Neudělala to schválně.“

Bailey zvedla obrázek, kriticky si ho prohlédla a pak si místo modré pastelky vzala zelenou.

Alix přejela Molly pohledem od hlavy k patě. „Ten kostým docela ujde. Prstýnek si nevezmeš?“

Molly by nejradši zavyla.

„Jsem rozvedená, mami, víš?“

„Ale takový malý, jednoduchý zlatý kroužek…“

Molly už to nehodlala dál poslouchat. „Doufám, že to nebude trvat víc než pár hodin. Díky za hlídání, mami.“

Alix se mlčky podívala na hodinky.

Molly se sklonila a v nose ji zašimrala vůně dětského šamponu. Bailey byly skoro čtyři, ale na svůj věk byla malá a pořád ještě se přesně vešla do maminčina náručí. „Přijdu co nejdřív, holčičko,“ slíbila Molly. „Nezlob babičku. A večer si můžeme zajít na zmrzku.“

Bailey zajiskřilo v očích. „Na růžovou?“ „Děti by se neměly rozmazlovat,“ poznamenala Alix.

Molly se kousla do rtu. Po těch čtyřech dnech, po které jí její matka poskytovala dobré rady, ho už skoro necítila, ale hádat se nechtěla – aspoň dokud tu bude bydlet. A navíc, co by z toho měla, kdyby řekla, že zatím výchovu své dcery zvládá docela dobře? Jen by se zbytečně rozčilila.

O důvod víc, proč tahle schůzka musí dopadnout dobře, pomyslela si. Jestli se Warren Hudson rozhodne svěřit jí péči o grafickou podobu firemních materiálů, budou se s Bailey moci brzy odstěhovat do vlastního.

Už se nemohla dočkat.

Od otce věděla, že od jejího odchodu z Duluthu se podnik Warrena Hudsona hodně změnil. Ale takovou změnu nečekala. Meditronics – to teď byl elegantní komplex moderních budov přímo na úpatí kopce, pod kterým se na břehu jezera choulilo město. A hlavně nečekala ta bezpečnostní opatření.

Samozřejmě že u hlavního vchodu vždycky bývala vrátnice. Když tu kdysi tatínek pracoval ve výrobě lékařských přístrojů, sedával v ní vrátný a každý návštěvník se u něj musel zapsat. Teď se ve výklenku u vjezdu skvělo něco jako parkovací automat s klávesnicí. Když Molly stáhla okénko, přístroj na ni zapípal, zablikal a mužským hlasem, příjemným, i když mechanickým, pronesl: „Udejte laskavě své příjmení a jméno.“

Molly poslušně vyťukala žádané údaje. Stroj informaci strávil a pokračoval. „Udejte laskavě příjmení a jméno osoby, za kterou jdete.“

„Jestli to dřív nebylo lepší,“ vrčela Molly. „Vrátní mě znali a když bylo vedro, klidně mě pustili dovnitř, abych na tátu mohla počkat v chládku.“

Přístroj její výčitky nevnímal. S dýchavičným zachrčením na ni otvorem ve spodní části vyplázl kartičku. Pak oznámil: „Noste tuto identifikační kartu po celou dobu svého pobytu v komplexu. Pana Warrena Hudsona najdete v administrativní budově, první odbočka vlevo.“

Molly si vzala kartičku. Laminovaný povrch byl ještě teplý. Pod fólií bylo její jméno a jméno pana Hudsona, čárový kód a její fotografie s otevřenými ústy a zavřenýma očima. Zřejmě byla pořízena před několika vteřinami.

„To máš za to, že jsi na něj byla drzá,“ řekla si. Připnula si kartičku na kapsu saka kovovou klipsou, kterou jí přístroj prozřetelně věnoval, a rozjela se k administrativní budově.

Ještě to můžeš otočit, napadlo ji.

Překvapeně zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že to nejde, schůzka je domluvená a i kdyby ne, nikdy by to nevzdala. Tuhle práci prostě potřebuje.

Klientů přece bude spousta, pokračoval hlásek v hlavě. Nemusíš chodit zrovna k Warrenu Hudsonovi.

Ale proč? Jediná věc, kterou o ní Warren Hudson ví, je to, že její otec je Bernie Matthews.

A víš to určitě?

„Ale samozřejmě,“ řekla si. „To, žes byla zamilovaná do jeho syna, ho sotva zajímá.“

Promnula si spánky a ze zadního sedadla vzala své desky. Měla trému. Jako vždycky, když bylo těsně před prezentací a člověk věděl, že už na svém portfoliu nic nevylepší.

Do kanceláře vešla o pět minut dřív. Přesto jí sekretářka řekla, že ji pan Hudson očekává. Je to dobré, nebo špatné znamení? přemítala Molly. Znamená to, že je prostě zvědavý, co mu chce nabídnout, nebo…

Na další uvažování nebyl čas. Sekretářka zaklepala na pootevřené ořechové dveře. „Slečna Matthewsová,“ ohlásila. Ustoupila, aby Molly mohla projít, a zeptala se: „Dáte si kávu?“

Molly pohlédla na rozložitý pracovní stůl před oknem, za nímž se prostíral výhled na visutý most a jezero. Vodní pláň se šedě leskla a vzdálený břeh se halil do mlhy.

Warren Hudson ale za stolem neseděl. Našla ho v pohodlném křesle u stolku ve výklenku, s výtiskem Wall Street Journal na klíně. Vstal, složil noviny a podal jí ruku. „Váš otec tvrdí, že jste pro nás nepostradatelná. Posaďte se, děvenko, popovídáme si.“

Byl veliký a mohutný, přesně tak, jak si ho Molly pamatovala. Jen vlasy mu od té doby zešedivěly, byl maličko shrbený a ruka se mu třásla. Ukázal na druhé křeslo. Molly se usadila a desky položila před sebe na koberec.

Warren Hudson se znovu posadil. „Tak vy jste se vrátila. Zvláštní. Co tu žiju, každý říká, že se nemůže dočkat, až odsud vezme roha. A většina těch, co se jim to podařilo, se tu za čas zase objeví. Vy jste žila v Chicagu, že?“

Už ani nedoufala, že ji vůbec pustí ke slovu. „Ano. Pracovala jsem v propagačních odděleních několika společností – brožury, katalogy, výroční zprávy a tak.“

„A potom se začaly snižovat stavy -“ skočil jí do řeči.

Molly přikývla. Nepřekvapovalo ji, že ví, jak přišla o práci. Určitě mu to řekl její otec – jen aby bylo jasné, že ji nevyhodili pro neschopnost.

„Rušilo se celé oddělení. Firma si najala soukromou společnost.“

„A vy jste se rozhodla zkusit to na vlastní pěst.“

„Hodně jsem o tom přemýšlela. Stojí to za pokus.“

V tu chvíli vešla do místnosti sekretářka s porcelánovým servisem na podnose. Warren pokynul k Molly. Sekretářka před ní podnos položila na stoleček a znovu zmizela ve své kanceláři. Molly si všimla pootevřených dveří, ale nijak ji to nevzrušovalo. K žádnému důvěrnému hovoru se nechystala.

„Nalejete mi, prosím?“ požádal ji Warren. „Bude to jistější. Od té mrtvice před pár měsíci jsem hotový dědek.“

„Vypadáte dobře.“ Dobrá, silná káva dráždivě voněla.

„Zotavil jsem se rychle.“ Natáhl se pro šálek a znovu se opřel. Zatvářil se soustředěně. „Ale vraťme se k tématu. Já tomu pořád ještě nerozumím. V Chicagu máte kontakty, znají tam vaši práci a vaše schopnosti. Mohla jste pro ně pracovat dál, jen za trošku změněných podmínek. Tady musíte začínat od píky.“ Jeho tón naznačoval, že očekává jasnou odpověď. „Takže co přesně vás přivádí zpátky do Duluthu, Molly?“

Tuhle otázku mohla očekávat. Proč se na ni nepřipravila? Sáhla pro konvičku a pomalu si nalévala do kávy smetanu. Bojovala o čas.

„Pro lidi z Chicaga můžu pracovat i odsud. Fax, expresní zásilková služba -“

Pokrčil rameny. „I tak byste to tam měla jednodušší. Kromě toho nezapomínejte na osobní kontakt. Když vás lidi pravidelně nevídají, zapomenou na vás.“

„Rozjet firmu v menším městě stojí míň peněz. A pak – rodiče mi nabídli, že mi ze začátku pomůžou.“ Hlavou jí probleskl obrázek Alix, dívající se na hodinky. Rychle ho zahnala.

Netvářil se spokojeně, ale nenaléhal.

„Kromě toho mám malou dceru,“ pokračovala. „Nechtěla jsem, aby vyrůstala ve velkoměstě. Bylo načase se přestěhovat.“

Warren zdvihl obočí. „Máte pravdu, vzpomínám si. Váš otec říkal, že se vám rozpadlo manželství. To je mi líto.“

Můj otec se zřejmě nějak rozpovídal, pomyslela si nevesele. „Díky.“ Upírala oči na kávový servis. Bude vůbec někdy schopná snášet všechny ty zdvořilé poznámky o rozvodu bez toho knedlíku v krku?

To je daň za to, že ses mohla vrátit domů, připomněla si.

„Když jsem přišel o manželku…“ začal Warren. „Samosebou, nedá se to srovnávat, ale řekl bych, že opuštěnost prožíváme všichni stejně. Co myslíte?“

Opuštěnost… S tím souhlasila, ale nechtělo se jí zrovna o tomhle mluvit. „Je to pro mě dost bolestné téma. Promiňte.“

„Ale jistě. Na chviličku jsem zapomněl, že se u mě Bernieho dcera nezastavila jen na kus řeči.“

Molly ze sebe vynutila úsměv.

„To za mě obstarává Megan.“ Natáhla se ke stolku a dolila kávu. „Řekněte mi, co se tu změnilo, když jsem byla pryč.“

„Máte hodně času?“ usmál se Warren. „Právě proto jste teď vlastně tady. Příští rok společnost oslaví sto let existence. S vývojem medicíny se samozřejmě měnily i naše výrobky. Už nevyrábíme jen lékařskou techniku, ale i spoustu dalších věcí. Třeba náš automatický vrátný. Vyvinuli jsme ho pro nemocnice, zejména pro některá oddělení, ale může fungovat i kdekoliv jinde.“

„Na to jsem se vás chtěla zeptat,“ ťukla Molly nehtem do visačky na klopě. „Co když někdo udá vymyšlené jméno, vezme si visačku a bude se promenovat po nemocnici?“

„Nepodceňujte stroje, Molly. Visačku nedostanete, dokud si přístroj neověří, že dotyčný zaměstnanec opravdu existuje a že vás očekává.“

„A co když někdo neví, za kým přesně jde? Nebo když nemá domluvenou schůzku?“

„S tím si tahle mašinka taky poradí. Asi vás zajímá, co se stalo s našimi starými vrátnými. Část jich šla do důchodu a zbylým jsme našli jinou práci. Líbí se vám naše visačky?“

„Tuhle fotku si nejspíš nepřiobjednám,“ poznamenala Molly.

„Moc se nepovedla, uznávám. Ten strojek si je mimochodem pamatuje. Až sem zase přijedete, srovná si vás s tímhle obrázkem a zjistí, jestli jste to doopravdy vy.“

„V tom případě si ten škleb budu muset nacvičit, jinak mě ten váš zázrak vyrazí. Ale začal jste mluvit o vašem projektu, pane Hudsone. Tatínek mi říkal, že hledáte někoho se zkušenostmi s propagací, víc toho nevím.“

Warren se zabořil hlouběji do křesla. „Chceme k propagaci společnosti Meditronics využít její stoleté tradice. Na nové katalogy a reklamy máme najatou agenturu. Vy uděláte pořádek v archivu, aby si lidi z agentur mohli vybrat, co se jim bude hodit.“

Uděláte pořádek. Jako by to místo už měla. Z Molly částečně spadlo napětí, ale hned si v duchu vynadala. Ještě nemá nic jisté. Dokonce si zatím ani neřekl o ukázky její práce.

„Ale ze všeho nejvíc bych se zaměřil na takovou knížku,“ řekl Warren. „Vázanou publikaci o dějinách podniku, kterou bychom pak rozeslali všem zákazníkům…“

„Těšíme se, že vám budeme sloužit dalších sto let,“ poznamenala Molly.

„Přesně tak. Poslyšte, to vůbec není špatný slogan. Tak co si o tom nápadu myslíte, Molly?“

Všimla si, jak mu září oči. Najednou vůbec nevypadal na svůj věk. Skoro jako Bailey, když se zabere do hry a chce za každou cenu vyhrát.

Usmívej se, říkala si Molly. Přikyvuj, a ta práce ti sama spadne do klína. Kromě toho ta kniha není tak špatný nápad.

Jenže…

Zhluboka se nadechla. „Má to i svoje ale.“

Lesk ve Warrenových očích znatelně pohasl.

„Knížka je krásná a cenná věc,“ spustila Molly, než mohl cokoliv namítnout. „Člověk ji jen tak nevyhodí, takže bude vašim zákazníkům firmu připomínat celá léta. Ale nevím, jestli to stačí. Taky ji můžou odložit a ani ji neotevřít. Což by v případě prezentace na videu neplatilo.“

Warren se ošíval. „Vy se chcete sama připravit o práci?“

„Ale ne,“ usmála se. „Propagační videofilmy umím dělat taky. Kromě toho vám nenavrhuju, abyste nechal vyrobit video místo knížky, ale zároveň. Videoprezentace skýtá mnohem víc možností. Vaši obchodní zástupci ji můžou vozit s sebou, může se promítat na výstavách, a taky spolu s knížkou může tvořit pěkný dárkový balíček, který určitě nikdo nevyhodí.“ Dostávala se do ráže. „Nebylo by to nejlacinější, ale…“

„Ale staří jsme jen jednou,“ poznamenal Warren a usmál se. „Tohle je přesně moje gusto, Molly – vyjít z nějakého nápadu a vymyslet, jak ho vylepšit. Řekl bych, že než oficiálně zpečetíme naši dohodu, zbývá už jen jedna věc -“

Samozřejmě. Chce vidět ukázky její práce. Molly se sehnula na zem pro desky.

Z kanceláře sekretářky k nim pootevřenými dveřmi dolehl mužský hlas. Molly na okamžik ztuhla.

Ale musela se přeslechnout. Určitě.

Za ty krátké čtyři dny zjistila, že ani nový život staré vzpomínky nezahnal.

Stačilo prostě jen být tady, jet Londýnskou ulicí, dívat se na jezero, projít se po pláži. A když teď sedí v kanceláři Warena Hudsona, není divu, že si vzpomněla na jeho syna. Jen vzpomněla. Jen si na okamžik myslela, že za těmi pootevřenými dveřmi stojí právě on. Ale to není pravda. V tuhle chvíli je dělí půl světadílu.

Ten za dveřmi znovu promluvil a Molly se uklidnila. Hlas byl hlubší, než míval Luke, a sytější. Ne, opravdu to není on.

Konečně se jí podařilo zvednout desky.

„Výborně,“ řekl Warren Hudson. „Doufal jsem, že to Lucas stihne a že vás tu přivítá osobně.“

Ochromilo ji to tak, že jí desky vyklouzly z ruky. Spadly naplocho na zem a vykouzl z nich tenký katalog.

Ale on už přece není ani v Minnesotě, napadlo ji. Dostudoval, je z něj doktor a je v Kalifornii. Před dvěma lety jí matka napsala, že odjel na západ za praxí a od té doby se o něm v dopisech nezmínila.

Což ovšem neznamená, že se mezitím nic nového nestalo, pomyslela si Molly. Alix prostě jen nenapadlo se o něm ve svých stručných, povinných a zřídkavých dopisech zmínit.

„Myslím, že vy dva se znáte ještě z doby, kdy jste tu bydlela,“ řekl Warren.

Molly se rozhodla, že se nemá proč stydět. Už je dospělá, a na tom, co se stalo před lety, dávno nezáleží. Co na tom, že jako holka byla do Lucase Hudsona blázen? Co na tom, že on ne? Když jí tehdy vysvětlil, že by se z toho raději měla rychle dostat, měla chuť zalézt si někam do křoví a umřít. Luke měl zřejmě pocit, že jí tím prokazuje dobrodiní, a z dlouhodobého hlediska tomu tak nejspíš i bylo.

„Zná se spíš s mojí sestrou,“ řekla. To je pravda, a víc není třeba prozrazovat.

Warren ji ale stejně neposlouchal. „Lucasi, hochu,“ zavolal. „Pojď sem na minutku.“

Dveře se pomalu, tiše otevřely. Měly by správně zavrzat, napadlo Molly, ale co se jí týkalo, žádné divadelní efekty výsledný účinek zvýšit nemohly.

Dveře byly široké, ale muž, který v nich stál, se oproti nim nezdál být nijak malý. Tvídové sako přes rameno, ruka v kapse kalhot. Molly ho neviděla léta, ale nikdy by si ho s nikým nespletla. Široká ramena, husté tmavé vlasy, a ten atletický zjev… Jako by byl stále ve střehu, jako by mu každý sval v těle jen hrál.

Zvědavě si ji prohlížel oříškovýma očima. Očima lemovanýma tak dlouhými řasami, že to bylo až neslušné.

Díval se na ni, jako by nic, jako by si vůbec nevzpomínal, jakého hlupáka ze sebe před ním udělala.

„Molly tu se mnou – pamatuješ se na Molly Matthewsovou?“ zeptal se Warren. „Myslím, že jsem ti říkal, že ji sem Bernie poslal.“

„Říkal.“ Luke se odlepil ode dveří. „A Molly si samozřejmě pamatuju.“

Hlas měl vážně hlubší a sytější než dřív. A jeho tón – alespoň jak se jí zdálo – byl čistě přátelský. Podala mu ruku a úspěšně ovládla třas. Ale i ten krátký stisk jako by se jí vpálil do dlaně.

„Vzpomínáte si na mého syna, Molly?“ ptal se Warren. „Po té mojí mrtvici se ujal vedení podniku.“

Nehnula ani brvou. Od chvíle, kdy z vedlejší kanceláře zaslechla povědomý hlas, se na něco takového podvědomě připravovala.

„Celý tenhle projekt je vlastně jeho nápad,“ pokračoval Warren. „Já na něj jen dohlížím. Zrovna jsme tu s Molly o tom mluvili. Vypadá to velice nadějně. Takže jestli budeš souhlasit…“

Takže ta jedna věc, která zbývala, byl zřejmě Lucasův souhlas. Ale jestli je tenhle projekt jeho, znamená to, že jí bude šéfovat on, a ne Warren.

No a co, řekla si. Práce je to pořád stejná, jen šéf je jiný. A ještě něco se změnilo. Tuhle práci nutně potřebuje, a jestli kvůli tomu bude muset okouzlit Lucase Hudsona…

Tak ho prostě okouzlím, řekla si pevně. Budu tak okouzlující, že nebude vědět, čí je.

DRUHÁ KAPITOLA

Než si ovšem Molly stačila aspoň trochu promyslet, jak na to, spustil Warren. „Molly už přišla na něco mnohem lepšího, než byl ten můj nápad. Kromě knížky by se totiž dala udělat taková -“

Molly mu spěšně skočila do řeči. „Možná teď na to není nejvhodnější chvíle.“

„Takže Molly to vymyslela,“ řekl Luke mile. „Rád si to poslechnu. Vidím, žes nám přinesla něco ukázat. Ale nerad bych, aby ses tu s námi nudil, tati, když už jsi to všechno jednou slyšel. Takže jestli dovolíš, rád bych si s Molly promluvil o samotě.“

„Mně to ale vůbec -“ spustil Warren.

„Vypadáš unaveně. Kromě toho na tebe už pěkně dlouho čeká Jason s autem.“

Warren se zvedl z křesla. „Nenápadné narážky nejsou tvoje silná stránka, synku. Měl bys to trošku trénovat.“ Za okamžik se za ním hlasitě zabouchly dveře.

Luke se zachechtal a usadil se na opěradlo křesla, v němž ještě před chvilkou trůnil jeho otec.

„Tak tomu říkám nenápadná narážka. Prásknout dveřma, místo aby řekl – jestli chceš mít Molly jen pro sebe, stačí říct.“

Shýbla se pro katalog, aby neviděl, že se červená. Jeho poznámka samozřejmě nebyla nijak osobní. Prostě se jí jen chce na pár věcí zeptat a nechce, aby mu do toho jeho otec mluvil. Jestlipak ví, že se Warren vůbec nezajímal o ukázky její práce?

Buď milá, připomněla si. Bohužel vůbec netušila, kde začít. Vždycky dokázala být okouzlující, když chtěla, ale v tuhle chvíli si připadala trochu jako provazolezkyně bez záchranné sítě. Kolik šarmu na něj použít? Když to přežene, bude vypadat jako… jako zamilovaná holka. A to tedy rozhodně nechtěla.

„Přinesla jsem pár vzorků,“ řekla. „Brožury, katalogy, jednu výroční zprávu. Co chceš vidět první?“

„To je úplně jedno.“

V Molly hrklo. Proč ten nezájem? „Nenapadlo mě vzít něco na videu, ale můžu se tu ještě stavit -“

„Ne, to nemusíš,“ zavrtěl Luke rozhodně hlavou. „Neměl bych čas se na to podívat. Koneckonců, stejně by to na věci nic neměnilo.“

Ale vždyť přece říkal, že se chce podívat… Ne, opravila se. To říkal svému otci.

A taky to nemusí nutně znamenat, že se předem rozhodl ji nezaměstnat. Ale stejně měla co dělat, aby se její strach neprojevil na hlase. „A chceš vlastně vůbec slyšet, co mě napadlo?“

„Ten tvůj geniální nápad? Ne, to taky není přesně ono.“

Molly na něj zůstala koukat. Tvářil se jakoby nic. Žádná nervozita. Pokud se pamatovala, odjakživa si s vysvětlováním dával načas. Maličko přivřel hnědé oči. Jestlipak mu v nich ještě pořád tak vesele jiskří?

Warren se s těmi nenápadnými narážkami zrovna netrefil, pomyslela si hořce. Luke je v tomhle oboru pravý mistr. Jenže co se jí tu naznačuje?

Srovnala svoje vzorky zpátky do desek, zapnula zip a vstala. „Asi bych ti teď měla zdvořile poděkovat za příležitost ukázat mé vlohy. Ale jelikož jsi mi tu příležitost nedal, děkovat ti nebudu.“

„Posaď se, Molly,“ řekl se zdviženým obočím.

„Věnuj mi prosím aspoň deset vteřin a řekni mi, proč tě moje práce nezajímá. Myslíš si, že na tohle místo nejsem dost stará?“

„A jsi?“ řekl skoro neslyšně.

„Už jsem stačila přijít o dost iluzí!“

„A žes měla o co přicházet, co se pamatuju. Teď prosím přestaň vymýšlet unáhlené závěry a posaď se.“

Neposadila se. Místo toho se nadechla, pevně sevřela desky oběma rukama a zpříma se na něj podívala. „Takže?“

„Jak jsi přišla na to, že ti tu práci nechci dát?“ dumal Luke. Díval se přitom z okna.

„To vyžaduje mimořádný pozorovací talent,“ řekla sarkasticky. „Jen proto, že tě nezajímá ani moje kvalifikace, ani moje dosavadní výsledky -“

Zostra ji přerušil.

„To by klidně mohlo znamenat třeba i to, že tě prostě od začátku chci přijmout.“ Obrátil se k ní. „Nebo ne?“

Molly měla pocit, že se dusí. Ruka jí vylétla k ústům. Takhle zničit její naděje.

Ale nemohla si pomoci. Luke se na ni nedíval jako budoucí zaměstnavatel na úspěšného kandidáta.

„Věc se má tak,“ začal konečně vysvětlovat Luke. „Tu práci bych nejradši nedal nikomu. Ale protože, někoho najmout musím a táta s tím, jak se zdá, počítá, můžeš to klidně být ty.“

Molly nevycházela z úžasu. „No to jsou tedy věci. Takovou chválu si snad ani nezasloužím. Ještě nikdy ke mně potenciální zaměstnavatel nebyl vstřícnější. Jsem skutečně poctěna, ale kdybych tu práci nepotřebovala -“

Zahlodalo v ní svědomí. Tomu říkáš okouzlující? V duchu uviděla Bailey s tím kouzelným hloupoučkým úsměvem. Jenže na přemýšlení o tom, jak to místo potřebuje, bylo už pozdě.

„Nebuď ironická. Nic osobního v tom není.“

„Tak to se mi ulevilo.“ Ke zklamání se přidal údiv. „Proč jsi tedy trval na rozhovoru mezi čtyřma očima, když jsi mě nechtěl jenom urazit?“

„To jsem rozhodně nechtěl. Zrovna když jsem se ti pokusil vysvětlit, že jsi přijatá, tak jsi začala vyskakovat a nepustila jsi mě ke slovu.“

Molly se na okamžik zamyslela, možná na tom něco bude. Ale stejně… „Proč jsi mi to nemohl říct před svým otcem?“

Luke potřásl hlavou.

„Chtěl jsem ti přesně vysvětlit, o co se jedná, a před tátou ti těžko můžu povídat, že vlastně nebudeš pracovat pro něj, ale pro mě.“

„Tak to mě skutečně zajímá.“ Hlava se jí točila, nohy se jí třásly – aspoň měla záminku k usednutí. „Jak to myslíš? A jak chceš zařídit, aby na to nepřišel?“

Luke si přesedl – tentokrát na samý krajíček křesla. Aspoň už se nad ní tak hrozivě netyčil.

„Není to nic strašného. Měl bych na tebe prostě jen několik požadavků, o kterých můj otec nemusí vědět.“

„Jsem plna očekávání,“ řekla polohlasem Molly.

Luke se předklonil, položil lokty na kolena a sepjal ruce. „Po té mrtvici táta ztratil o všechno zájem,“ spustil. „Vlastně skoro o všechno. O minulosti dokázal mluvit donekonečna. Začal se doslova ztrácet ve vzpomínkách.“

Molly se zamračila. „A proč se ho tedy snažíš dotlačit k té věci s firemní historií? Říkal, že to byl tvůj nápad.“

„Jo, to taky byl,“ řekl Luke skoro smutně. „Můj poslední pokus přinutit ho k činnosti. Když se chce pořád přehrabovat v minulosti, tak ať. Ale ať to aspoň k něčemu je.“

„Takže ty chceš, abych ti ho pomohla zmanipulovat,“ řekla.

„Jestli to půjde. Ale fakt je, že dneska poprvé za několik týdnů přišel do firmy.“

Proto neměl na práci nic jiného, než si číst noviny, pomyslela si Molly. „Jeho neochota pracovat jistě nesouvisí s tvou milou přítomností a s tím, že ses ujal jeho místa, když byl nemocný.“ Rozhlédla se kolem sebe. „Mimochodem, či je teď tahle kancelář? Tvoje nebo jeho?“

„Moje,“ řekl úsečně Luke.

„Není divu, že se mu sem nechce.“

„Koukej, možná máš dojem, že jsem ho vyšoupnul minutu po tom, co to s ním praštilo, ale já tu už pracuju přes rok. Zastupoval jsem ho dávno předtím. To se ovšem ještě na řízení aktivně podílel. Každý den chodil do práce. Takže když mi přestal říkat, co si myslí – a řekl bych, že spíš přestal mít na věci vlastní názor -, začal jsem si samozřejmě dělat starosti.“

„S doktorskou kariérou je zřejmě konec,“ ozvala se Molly.

„Když člověk prodává nemocniční zařízení, doktorský titul se hodí. Ale ještě k tátovi – upozorňuju tě, že jediné, co mě na té knížce zajímá, je fakt, že zajímá Warrena.“

„A já bych tu nepracovala kvůli ní, ale kvůli tomu, abych tvému otci vrátila chuť do života.“

„Asi tak. Můžeš začít hned zítra. Kancelář ti tu někde najdeme.“

„A až se mi to podaří,“ přemítala, „jakmile se tvůj otec zase začne zajímat o budoucnost podniku víc než o jeho minulost, zřejmě se celý projekt zruší a budu zase bez práce.“ Zavrtěla hlavou. „Asi jsi mi to neměl říkat.“

„Jestli ten zázrak dokážeš, zaplatím ti za celou knihu, ať bude hotová, nebo ne. Plus prémie.“

Molly s bradou v dlani uvažovala. „Prémie – to zní dobře. Samozřejmě bych měla tvému otci říct, co na něj šiješ -“

„Říkalas, že tu práci potřebuješ.“

Tak on si to pamatuje. „To jo. Pokud se o mně v dobrém zmíníš každé firmě, se kterou přijdeš do styku, jsem tvá.“

„Můžu ti slíbit maximálně slušný – a pravdivý doporučující dopis. A co se všeobecně týče doporučení, dám ti jedno hned teď. Až zase někdy půjdeš na obchodní schůzku, pořádně si utři tvář.“

Dlaní si automaticky přikryla čelist. Zasměj se, nutila se. Řekni mu tu povídačku o kotrmelci.

Ale nedokázala to. „To nic není,“ vypravila ze sebe jen.

Přimhouřil oči a ještě trochu se předklonil, jako by si ji chtěl lépe prohlédnout.

Molly vzala pod paži své desky a vydala se ke dveřím. „Beru to kvůli tomu doporučujícímu dopisu, Luke. A to si piš, že bude hodně dobrý.“

„Myslíš?“ Otevřel jí dveře. „Já v to budu pevně doufat.“

Zavřel za ní dveře a usadil se v hlubokém koženém křesle za stolem. Udělal, co mohl. Teď už zbývá jen čekat, jestli terapie zabere. Na to, aby vytáhla starého pána z apatie, je Molly Matthewsová ta pravá. Dneska v jeho očích viděl víc života, než za všechny uplynulé měsíce dohromady. A ještě k tomu ho stačila tak naštvat, že měl sto chutí jí zakroutit tím jejím bílým krčkem. S doktorskou kariérou je zřejmě konec. Holka drzá.

Ale teď věděla, co se po ní chce, a Luke doufal, že se svého úkolu zhostí svým jedinečným způsobem. Jedna věc je jistá – Molly Mathewsovou může pustit z hlavy.

Z košíku vytáhl stoh dopisů, zapnul diktafon, pohodlně se opřel a začal promýšlet odpovědi.

Pásek se točil naprázdno. Nepomohla ani Lukova nejoblíbenější přemýšlecí poloha, s loktem na širokém opěradle a s bradou v dlani. Ta skvrna na její tváři mu nešla z hlavy.

To nic, řekla. Ale ten rychlý dotek ji prozradil. Kdyby to byla jen šmouha, nevěděla by, kam má položit dlaň.

Prostě ji někdo praštil.

A tobě není vůbec nic do toho, kdo to udělal a proč to udělal, připomněl si Luke. Zaměstnal ji z určitého důvodu, ne kvůli tomu, co bylo. Už to nebyla ta nešikovná holčička, co ji občas zachraňoval před pádem ze stromu nebo před posměváčky. Už to nebyla ta zelenooká puberťačka s pohledem tak obdivným, až mu z toho běhal mráz po zádech. Už to nebylo to naivní děvče, které v pláči trvalo na tom, že ho bude milovat navždycky, ať se děje co se děje…

Za těch pět let Molly trošku přibrala na správných místech, ale jinak se ani za mák nezměnila. Vlastně ano – přišla o iluze.

Přesně tak to vypadá, když tě někdo bije pěstí do obličeje. Hlavně když to dělá pravidelně.

V některých ženách se člověk prostě nevyzná, pomyslel si.

Co by Molly dala za to, moci přejet kolem rodného domu a uhánět dál na sever po vyhlídkové cestě až k Přístavům. Jet a jet a svá zklamání nechat daleko za sebou. Někde zastavit, procházet se po pláži, poslouchat šplouchání vln a pomalu se zbavovat napětí.

Ale zdržela se déle, než myslela, a raději nechtěla matku dráždit. Alix ji sice dnes nabídla hlídání, ale to neznamená, že to tak bude vždycky.

Což je další věc, kterou musím zítra zařídit, napadlo ji. Teď, když má prvního klienta, musí najít školku. Původně předpokládala, že bude moci pracovat doma. Kdyby měla přístup do archivu, nebyl by to problém. Jenže jestli je na tom Warren Hudson tak, jak říkal Luke, nemůže ho znovu připravit o práci, která ho zajímá. Což znamená, že bude muset v Meditronics strávit spoustu času.

S výdaji za školku tedy ty slibované prémie zmizí dřív, než se naděje. Jestli si je ovšem zaslouží.

Ale copak to může být tak těžké? Vsadila by se o cokoliv, že Warren Hudson už ze své ulity napůl vylezl. Do normálního života by se během pár týdnů vrátil i bez ní – nebo lépe řečeno bez propagační publikace. Takže Luke i bez jejího honoráře vyhodí peníze oknem.

Nelituj ho, řekla si. Může si to dovolit. Navíc ti to nabídl sám.

Luke z toho koneckonců naprázdno nevyjde. Nakonec bude mít aspoň tu knihu, kterou vlastně nechtěl.

To má za to, že když jí tu práci nabízel, tvářil se jak u zubaře.

Alix v kuchyni krájela zeleninu. Když Molly vešla, vzhlédla od pracovní desky. „Dělám kuře Crécy,“ řekla. „Doufám, že to Bailey bude jíst.“

Molly taky doufala. Jídlo vonělo báječně, ale u tříletých dětí jeden nikdy neví.

„Jen to cítím, a mám hlad. Jestli to nebude jíst, tak nemá chuťové buňky. Spí?“

„Ne,“ odpověděla Alix. „Tvůj otec se vrátil a vzal jí dolů k jezeru, prý na acháty.“ Její tón jasně prozrazoval, co si o tomto způsobu trávení volného času myslí.

„Megan s nimi asi nešla.“ To Molly řekla jen tak. Megan, která v bílém kašmírovém svetru hledá v písku kamínky – to si vůbec neuměla představit.

„Jistě že ne. Jdou s Randem na večírek.“

Molly byla doma čtvrtý den a Megan za tu dobu stihla tři večírky. Napadlo ji, jestli mají ti dva vůbec někdy čas si popovídat. Možná v autě. „Můžu ti s něčím pomoct?“

„Ne, už to bude. Co ta práce? Máš smlouvu?“

Molly přikývla. „Čekala jsem trošku něco jiného – vypadá to, že tam budu muset pravidelně chodit. Doufala jsem, že budu pracovat doma, ale asi budu spíš trávit čas v Meditronics.“ Pověsila sako na židli a dala se do mytí nádobí. „Zítra se poohlídnu po nějakém hlídání.“

Alix se zamračila. „Jestli mi naznačuješ, že bych se o Bailey měla starat já, tak -“

Molly sevřela v pěsti kartáč. „Nenaznačuju, mami. Už takhle pro mě toho děláš hodně -“

Od zadních dveří zaburácel mužský hlas. „Aby ses neunáhlila, Alix!“ Bernie Matthews kráčel chodbou s Bailey na ramenou. Holčička se smála a tahala ho za vlasy. „Ještě, dědo!“

„Je to tvoje jediné vnouče,“ pokračoval Bernie. „Užívej si ho, dokud je čas – nebo se pak nediv, až bude velká a ani se za tebou nepřijde podívat.“

Molly si všimla matčina podrážděného výrazu a rychle zasáhla. „Má pravdu, tati. Bylo by toho na ni moc. Radši někoho seženu, dokud ještě neskončila škola. Pak budou všichni potřebovat hlídání na prázdniny.“

„Já nechci, aby mě někdo hlídal,“ zlobila se Bailey.

„Takhle jsem o tom vlastně nepřemýšlel,“ zamyslel se Bernie. „Starat se o dítě je strašně těžké.“

Molly ani nestačila otevřít pusu, aby řekla, že takhle to nemyslela.

„Jistě že jsi o tom takhle nepřemýšlel,“ vyjela na něj Alix. „Jdeš si s ní klidně na pláž a ten binec tady zbyde na mě!“

Bernie na Molly mrknul. „A Alix už na tom taky není, jak bývala.“

Alix zaplály oči. „Jestli tím myslíš, že stárnu -“

„Jestli ne, tak jak to, že na konci měsíce slavíme třicáté výročí svatby?“

„Protože Megan myslí, že je to dobrá příležitost uspořádat večírek.“

Bernie si odfrknul. „To si Megan myslí, i když se jí zlomí nehet. Hele – co kdyby se o Bailey občas postarala ona? Sice na děti ještě zřejmě nepomýší, ale aspoň by zjistila, co takové rodičovství obnáší.“ Sundal si Bailey z ramenou. „Budeš na tetu Megan hodná, broučku?“

„Já nejsem brouček,“ vrtěla Bailey hlavou.

„No to jsem si oddechl. Já už jsem se bál, že řekneš, že nejsi hodná. Ukaž mamince ty kamínky.“

Bailey natáhla k Molly pěstičku a opatrně ji rozevřela. Celou dobu v ní žmoulala tucet maličkých oranžových kamínků tak pevně, že se jí obtiskly do dlaně. „Líbí se mi u jezera. Že jsou hezký, mami?“

„Jsou krásné, holčičko. Pojď, dáme je k ostatním a pak si před večeří umyješ pusu od toho písku.“

Bailey si odjakživa nerada myla obličej. Mnohem jednodušší by bylo prostě na ni pustit sprchu, pomyslela si Molly. Jenže tím by se zdržela večeře, a to Alix nesnášela.

Podala holčičce mýdlo, aby ji zaměstnala, a pokusila se vnést jí trochu pořádku do účesu. Jeden culík se jí úplně rozpadl a mašle visela jen na několika pramíncích vlasů, druhá mašle sklouzla tak nízko, že culík připomínal spíš ocásek oslíka.

Ve dveřích koupelny se objevila Bernieho hlava. „Prý se mám taky umýt.“

Bailey se s ním laskavě podělila o mýdlo.

Molly rezignovala na složitější účes a začala děvčátku kartáčovat dlouhé, jemné vlásky. „Tati, prosím tě, já vím, žes mi chtěl pomoct, ale nechci, aby se máma cítila provinile, že se o Bailey nemůže starat každý den.“

„Nevím nevím. Ono nezaškodí, když se člověk tu a tam cítí trošku provinile. Ale pokud je mi známo, Meditronics má v komplexu vlastní školku.“

Tak to by bylo naprosto ideální, pomyslela si Molly.

„A až tam Bailey začneš vozit každý den,“ pronesl její otec lstivě, „vsadím se, že tě Alix bude ještě prosit, abys ji nechala doma.“

Molly se usmála. „Ty jsi ale psycholog. Nestačím se divit. Kdybys mi tak mohl poradit, jak to zařídit, aby v jednom kuse nemluvila o tom rozvodu…“

Bernie zavrtěl hlavou. „Tak to je i na mě moc, děvenko.“ Utřel si ruce, poplácal Bailey po hlavičce a zamířil do jídelny.

„Mami?“ Bailey si mydlila ruce tak usilovně, až se zdálo, že má bílé rukavice. „Co je to rozvod?“

Dobře že se nezeptala mojí matky, napadlo Molly.

„To je, když se dva lidi rozhodnou, že už nebudou manželé.“

Bailey si zkoumavě prohlížela výsledek mydlení. „Jako ty a táta?“

„Něco takového. Teď si opláchni ruce a půjdeme se najíst – a ještě si o tom někdy promluvíme, jo?“

Bailey se už zase roztřásl spodní ret. Molly netušila, zda je to tím, že ji odbyla tak zkrátka, nebo zda děvčátko prostě přemohla lítost nad skutečností, že se musí vzdát mýdla. V tuhle chvíli to ani vědět nechtěla.

Luke neupřesnil začátek pracovní doby, a tak se Molly rozhodla, že bude v práci na devátou. Už skoro odcházela, když si Bailey konečně uvědomila, že ji maminka opouští, a dala se do pláče. Trvalo dobrou půlhodinu, než ji Molly uklidnila. Celou tu dobu Alix nervózně podupávala. Molly si pomyslela, že bude muset ještě dnes zjistit, jak je to s tou školkou.

Když vcházela do kanceláře, sotva popadala dech. Ale sekretářka ji přivítala s tak milým úsměvem, že z Molly spadlo napětí.

„Dobré ráno,“ pozdravila ji sekretářka. „Připravila jsem vám kancelář hned vedle zasedačky, je to tady za rohem. Pan Luke už vám tam nechal ze skladu něco poslat, ale jestli potřebujete něco speciálního -“

„Když o tom mluvíte -“ spustila Molly.

Dveře velké kanceláře se otevřely a v nich se objevil Luke s otevřenými deskami. Položil je před sekretářku a zkoumavě na Molly pohlédl.

„To je ale přesnost – přišla jsi zrovna k obědu.“

Znělo to obdivně, ale Molly se nenechala zmást. „Neplánuju, že bych odsud odešla dřív než večer. Mimochodem, právně vzato nejsem tvůj zaměstnanec. Pracuju tu na smlouvu, takže pro mě píchačky neexistují.“

„To snad ne. Ale v každém případě na tebe táta už půl hodiny čeká.“

„Aha. Já myslela, že se pořád ještě zotavuje…“

„Vypadá to, že z něj ještě uděláš ranní ptáče.“ Postrčil desky k sekretářce, ale pořád se díval na Molly.

Zdálo se, že nevěří vlastním očím. Molly napadlo, že na ní Baileyin záchvat nechal stopy. Silou vůle se přinutila nezkontrolovat si pohmatem červenou sukni. Tu radost mu neudělá.

„To je dobré znamení, ne?“ řekla. „Myslím ten jeho zájem.“

„Ne abys ty prémie začala utrácet už teď,“ doporučil jí Luke. „Wando, zařiďte paní Matthewsové zaměstnanecký průkaz, aby se nemusela pokaždé zapisovat na bráně.“

„Ano,“ špitla sekretářka.

„Takže budu muset oželet každodenní fotoseanci?“ podívala se Molly na svoji dnešní visačku. „Dneska je to lepší. Mimochodem, bylo mi moc líto, když jsem včera to umělecké dílo musela před odjezdem odevzdat. K čemu vám jsou? K vydírání?“

Všimla si, že sekretářka stěží potlačila úsměv.

„Docela dobrý nápad. I když budu muset ještě vymyslet, co bych tak od tebe za ni mohl chtít.“ Obrátil se a vydal se zpátky do kanceláře.

„Luku,“ řekla spěšně Molly. „Potřebuju se na něco zeptat. Můžu na minutku k tobě?“

„Víc pro tebe stejně nemám.“ Podržel jí dveře.

Molly se zastavila jen kousek ode dveří. „Jde o rozpočet. Můj čas něco stojí, dát knihu dohromady něco stojí. Dokonce i kdyby neměla jít do tisku, bude to stát peníze.“

„Rozpočet máme připravený, Wanda ti ho řekne.“

„A když se tvůj otec bude chtít pustit do toho mého nápadu…“ Schválně nic neupřesňovala. Včera si mohl zjistit, o co jde, a neobtěžoval se. „Laciné to nebude.“

„Myslíš tu videoverzi?“

Molly zvedla obočí. Bod pro něj. „Tys byl nějak zvědavý.“

„To ani ne. Táta s tím včera u večeře nedal pokoj.“ Mrkl na hodinky a vydal se ke stolu. „Měla bys jít,“ pobídl ji. „Nebo se tátovi jeho joie de vivre vrátí sama od sebe a já tě budu muset propustit.“

Molly zalapala po dechu, ale přesto usměvavě pravila: „Tak já mu řeknu, žes mě propustil, protože ti na té knížce vůbec nezáleží, a pak se běž kouknout, jak dlouho mu jeho elán vydrží.“

Bouchnul deskami o stůl. „Sakra, Molly, co po mně vlastně chceš?“

„Kromě toho, abys přiznal, že mě potřebuješ? Jen abys mi dovolil náklady na to video.“

Podíval se na ni. „Sepiš svoje představy a nech mi to u Wandy. Ona mi to pak dá na stůl.“

„To mi plně vyhovuje,“ zamumlala Molly. „Doufám, že sem už nebudu muset v životě vkročit.“

Když vycházela ze dveří, ještě pořád se za ní díval. Molly to poznala, protože měla pocit, jako by jí někdo po zátylku přejížděl smirkovým papírem.

TŘETÍ KAPITOLA

První pohled do kanceláře, kterou jí Wanda ukázala, Molly nijak neuklidnil. Místnůstka to byla maličká, téměř nezařízená, zato skoro zavalená zaprášenými krabicemi, které se bez ladu a skladu povalovaly kolem stolu. Jedna z nich byla otevřená, a tak bylo vidět, že je plná jen tak naházených papírů. Jediným vodítkem pro jejich uspořádání měla zřejmě být data, naškrábaná na zašlých vících beden. Luke už vám tam ze skladu nechal něco poslat. Muselo ho určitě náramně těšit, když si představil, jak Molly poprvé nahlédne do své nové kanceláře. Měl ovšem taky myslet na to, co ten pohled udělá s jeho otcem. Ona měla v tomhle směru zkušenosti, ale člověk, který nebyl na takovou práci zvyklý, mohl propadnout naprosté beznaději.

Warren seděl u okna a probíral se něčím, co vypadalo jako trhací kalendář. Bez saka, bez kravaty, s vykasanými rukávy. Opravdu vypadal tak přešle, nebo to zavinil celkový neutěšený dojem, kterým místnost působila?

„Koukněte,“ řekl. „Ceník výrobků, co prodával můj pradědeček.“ Podal jí sešit.

Papír byl zažloutlý, úhledné písmo vybledlé, ale čitelné. Obrázky však už skoro nebyly vidět. Reprodukovat by se daly jen těžko.

„To je krása. Někomu to muselo dát spoustu práce.“

„V tomhle se nikdy nemůžeme vyznat.“ Teď Warren vypadal opravdu nešťastně. „Já nevím, Molly. Myslel jsem že je to dobrý nápad, ale když teď vidím, v jakém jsou ty materiály stavu…“

„Zvládneme to. Uvidíte. Já už takových věcí dělala…“ usmála se Molly a doufala, že ji za tu lež pánbůh nepotrestá.

I přes všechen ten nepořádek, zmatek a všudypřítomný prach, který se vířil každým pohybem, bylo s Warrenem radost pracovat. Čas letěl, a Molly se skoro lekla, když se ozvalo zaklepání. Ve dveřích se objevil Luke a za ním šofér v uniformě.

„Jason měl o tebe strach, tati,“ řekl Luke mile. „Řekl jsi mu přece, ať tě vyzvedne ve dvě.“

„A kolik je?“ Warren si oprášil ruce a shrnul si rukávy. Košile, ráno ještě sněhobílá, přes den značně utrpěla. „Já úplně zapomněl na čas.“

Molly vrhla na Luka vítězoslavný pohled, jehož účinek byl poněkud zkalen mocným kýchnutím.

„Zdravíčko, Molly,“ řekl zdvořile Warren. „Vlastně mi docela vyhládlo. A co vám, děvenko? Kvůli mně jste přišla o oběd. Pojeďte se mnou, však ona pro nás kuchařka něco najde.“

„Díky, Warrene, ale musím si ještě něco zařídit.“

„Dobrá. Takže zase zítra ráno.“ Narazil si na hlavu klobouk a odešel, zlehka se opíraje o šoféra.

Luke ji přejel ledovým pohledem. „Ty ses vykašlala na oběd?“

„Ani jsem si toho nevšimla,“ řekla Molly. Trochu se styděla, že nedohlédla, aby si Warren odpočinul. „Ale pro začátek to jde, ne?“

Luke prozkoumal pohledem krabice, které teď už stály srovnané u stěny v jakéms takéms pořádku, a stůl zavalený papíry. „Chtěl jsem po tobě, abys ho rozveselila, ne abys ho uštvala k smrti.“

„Za to se fakt omlouvám,“ řekla upřímně. „Ztratila jsem pojem o čase. Příště si dám pozor.“ Z přihrádky stolu vytáhla kabelku.

„Ty taky jdeš? Vždyť je teprve odpoledne.“

Molly se ve dveřích otočila. „Já myslela, že nemám pracovat na knize, ale na Warrenovi. Sám jsi mi to říkal. Pamatuješ?“ Usmála se na něj a zhasla.

Druhý den přijela Molly včas. Zpoždění nabrala, až když ji automatický vrátný odmítl pustit do komplexu. Někde v útrobách toho bezcitného kusu plechu se skrýval průkaz, který dostala od Wandy. Včera ho při odjezdu poslušně vrátila a stroj ho teď odmítal vydat.

Procedila cosi mezi zuby a zkusila to ještě jednou. Stroj s hrozivým zabzučením opět prohlásil: „Nelze vpustit.“

Zezadu z dětské sedačky se ozvala Bailey. „Tys řekla ošklivý slovo, mami.“

„Protože je to ošklivá mašinka.“

Za nimi zatroubil klakson. Molly mrkla do zrcátka. Výborně. Nejen že zablokovala provoz, ale teď už ani nemohla vyjet. A kdo v tom drahém autě seděl? „Bezva,“ zamumlala. Dvířka černého jaguáru, se otevřela a vystoupil Luke.

Došel k jejímu autu a opřel se rukou o otevřené okénko. „Děje se něco?“

„To nevím. Tys řekl tady té věci, aby mě sem nepouštěla?“

„To mě nenapadlo.“

„V tom případě to není můj problém. Nechce mi to ani vydat můj průkaz, ani otevřít bránu. Možná stávkuje. Třeba chce delší dovolenou.“

Luke se sklonil ke klávesnici a za chvilku z přístroje vypadl průkaz. Luke jí ho s potlačovaným úsměvem podal.

„Hloupý stroj,“ utrousila Molly a připnula si kartičku na límec svetru. „Teď vypadám jako blázen. Když tu pracovali lidi, nic takového se nedělo.“

„Zřejmě si nebyl jistý, jestli jsi pravidelný zaměstnanec. Ale možná ho jenom zmátl tvůj účes. Prostě tě nepoznal.“

Molly si sáhla na svůj cop. „Jestli si myslíš, že budu nosit rozpuštěné vlasy jen proto, abych se líbila tady tomu -“

„Já chci taky kartičku,“ pípla Bailey zezadu.

Molly měla chuť zařvat.

Luke zdvihl obočí a nahlédl do auta. „Kdo to je?“

„Takový malinkatý průmyslový špiónek,“ zamumlala Molly. „Chtěla jsem ji sem propašovat pod záminkou, že ji vezu do školky, ale teď, když se tak hloupě odhalila, tak samozřejmě -“

Luke se ušklíbl a pak se otočil na Bailey. „Chceš kartičku? To se dá zařídit, mrňousi.“

„Nejsem mrňous,“ ohradilo se děvčátko hrdě. „Jsem Bailey.“

„Zdržujeme tady,“ řekla Molly. „A myslím, že Bailey žádnou kartičku nepotřebuje.“

„Vlastně ne. Děti jsme ještě registrovat nezačali. Ale když chce, klidně ji může mít.“ Luke se ohlédl. „Bude to hned hotové. Ale musíte ven, slečno Bailey.“

Než Molly stačila cokoliv namítnout, vytáhl holčičku ze sedačky a podržel ji před objektivem. O pár okamžiků později už se Bailey rozzářeně chlubila zbrusu novou visačkou. Stroj ji vyfotografoval téměř z profilu, protože místo do objektivu se dívala na Luka, s pusou od ucha k uchu a se skoro zavřenýma očima. Fotka byla skoro stejně strašná jako ta, kterou tu Molly dostala první den.

„Jste si neuvěřitelně podobné,“ prohlásil vážně Luke.

„Díky,“ opáčila Molly. „Předpokládám, že až večer budeme odjíždět, počkáš tu na nás a vysvětlíš jí, proč si tu visačku nemůže vzít domů. Já to totiž asi ne -“

„Klidně si ji může nechat. Nejsou tam žádné bezpečnostní kódy.“ Mrknul na Bailey. „To je pro případ, že bys byla přece jenom špiónka.“ Vrátil ji zpátky do sedačky, zavřel za ní dvířka a s pískáním se vydal zpátky ke svému jaguáru.

Molly zavrtěla hlavou a nastartovala.

„To je srandovní pán, mami.“

„To teda je,“ poznamenala Molly. „Hotový komediant.“

Vlastně se choval skoro přátelsky. Proč? Vrtalo jí to hlavou.

K administrativní budově zajel Luke čistě popaměti. Zastavil, vytáhl klíčky ze zapalování a s očima upřenýma do prázdna zůstal sedět za volantem.

Takže Molly Matthewsová má holčičku.

Kolik jí může být? Tři roky? Ve věku dětí se nevyznal. Ovšem kdyby měl hádat…

Zřejmě dopadla přesně tak, jak jí předpovídal. Přes všechnu jeho snahu si z toho svého poblouznění žádné poučení nevzala. Pochopila jen to, že ji Luke odmítá, a ve svém smutku, zklamání a bolesti se vrhla do náručí někoho jiného. Zřejmě to ani tentokrát nebyla žádná výhra. A k tomu dítě…

Necítil se provinile. Proč taky? Dělal, co mohl, snažil se jí vysvětlit, jak je zranitelná, ale Molly si zřejmě až dodnes nevidí na špičku nosu.

Kdyby býval využil toho, co mu před lety tak bezelstně nabídla…

Ta holčička mohla být moje.

Jako by ho někdo kopnul do žaludku. V tu chvíli si vzpomněl na modřinu na Mollyině čelisti. Jenže tenkrát se stalo, co se stát muselo. Na lítost bylo pozdě.

Molly se Warrenovi dívala přes rameno na fakturu, kterou objevil. Byla složená do malého čtverečku v jedné z krabic a nesla mnohem starší datum, než bylo na víku.

Jen vnést do všech těch lejster systém vypadalo na mnohem větší práci, než Molly čekala. Po týdnu usilovné práce ještě zbývala spousta neotevřených krabic.

Warrenovi se zamžily oči. „Podle data to bude účet za první nákladní vůz, který pradědeček koupil. A koukejte, kolik za něj zaplatil. Za to byste si dneska nekoupila ani kolo.“

„Což ale neznamená, že to tenkrát nebyla spousta peněz,“ poznamenala Molly spíš pro sebe. „Pro srovnání by bylo potřeba znát tehdejší průměrný plat. Pak bychom věděli koupit -“ Zazvonil telefon. „To bude pro vás, Warrene.“

Warren se podíval na hodinky. „Jestli je to Jason, řekněte mu prosím, že tu ještě chvilku zůstaneme.“

Molly se na něj usmála. „Je vidět, že jste byl celý život zvyklý na svoji vlastní sekretářku.“

Ale ze sluchátka se neozval zdvořilý šofér. „Molly, strašně nutně tě potřebuju,“ zasténal ženský hlas.

Megan, pomyslela si Molly. Tak to je poprvé. „Co se děje?“

„Dneska pořádám večeři a jedna známá mi zrovna teď volala, že nemůže přijít. Takže jsi mě napadla ty.“

„Jenom proto, že potřebuješ ženskou do počtu?“ Taková katastrofa. „Mně se to ale dneska moc nehodí, Megan. Nestihla bych si najít nikoho na hlídání.“

„Už jsem volala mámě. O Bailey se postará. Dokonce mi dneska při obědě říkala, že jí Bailey chybí, no věřila bys tomu?“

„To je fakt zvláštní,“ řekla Molly suše. Takže táta měl pravdu. Psycholog. Není divu. Za těch třicet let po boku Alix o ní musí něco vědět.

„Přijď, Molly. Prosím.“

Molly začala být zvědavá. Aspoň uvidí, kde Bannisterovi vlastně bydlí. „Tak jo. V kolik?“

„Hosty jsem pozvali na sedmou, ale přijď v šest, budeme ti muset najít šaty.“

„Snad si něco najdu sama,“ odsekla Molly.

„Promiň,“ zapípala Megan. „Já jen myslela… Promiň.“

„To nic. Jestli tu táta Bailey vyzvedne, můžu k vám přijet rovnou z práce. Rozhodně dorazím co nejdřív.“

„Díky,“ zašeptala Megan.

Molly položila telefon a zamyslela se. Když Megan na chvilku upustí od své obvyklé pózy, člověk si teprve uvědomí, jak nenormálně se většinu času chová.

Trochu provinile ji napadlo, že ona sama se za ta léta o utužení sesterského vztahu moc nepřičinila. Ale to Megan taky ne. Jí to asi nevadilo a Molly měla celou tu dobu dost jiných starostí.

Z myšlenek ji vytrhl Warrenův hlas. „Klidně jděte domů, ať nezmeškáte večírek, děvenko. Zasloužíte si to. Já tu ještě chvilku zůstanu.“

„Vážně? Dobře, ale slibte mi, že nevezmete do ruky nic těžšího než list papíru.“

Warren se usmál. „Nebojte se. Jsem trošku unavený, nemám zrovna náladu tu žonglovat s krabicemi.“

„Takže zítra,“ rozloučila se Molly, sáhla pro kabelku a vydala se chodbou k otcově kanceláři. Kdyby Bernie mohl dnes večer Bailey vyzvednout…

Vlastně z toho večírku měla strach. Zvláštní.

Zahnula za roh a vrazila do Luka. Zapotácela se, ale Luke ji chytil a pomohl jí na nohy.

„Omlouvám se,“ řekl. „Kdybych věděl, že tak spěcháš, šel bych jinudy.“

Molly cítila, jak rudne. Ještě stále nemohla popadnout dech a ruce, za které ji držel, se jí třásly. Snažila se na to nemyslet a rychle se pokusila překlenout trapné ticho. „Bohužel jsem neměla příležitost ti říct, jakou radost má Bailey z té visačky. V noci si ji dává pod polštář.“

„Až ji to přestane bavit, dej mi vědět.“

„Šílíš? Copak visačka Meditronics může někdy někoho přestat bavit?“

Ale Luke ji neposlouchal. Prohlížel si ji od hlavy k patě. „Před časem jsme sice zmírnili předpisy pro oblékání zaměstnanců, ale džíny a flanelovou košili bych tu tedy nečekal.“

„Promiň,“ řekla Molly ne zcela upřímně. „Snažím se moc se tu takhle neukazovat, ale má to zcela praktické důvody. Přijď se na nás někdy podívat, prober si pár krabic a pochopíš, o čem mluvím. Ale košili ti pak prát nebudu.“

V očích mu zajiskřilo. „Byly doby, kdy se zdálo, že bys to docela brala,“ řekl tiše.

Molly zalapala po dechu. Nasadila nucený úsměv. „To jsme byli ale blázínci, co? Měl jsi ovšem pravdu. Říkal jsi mi, že i když si to snad myslím, nemiluju tě. A taky že ne.“

„Na to, abys tenkrát věděla, co je to láska, jsi byla moc mladá a nezkušená. Proto jsem tě varoval. Ale tys mě neposlechla, že ne? Vlítla jsi do toho rovnou po hlavě.“

O kousek zvedla bradu. „Jestli se mi snažíš naznačit, že Bailey je chyba, tak tě musím ujistit, že se šeredně mýlíš.“ Vytrhla se mu a šla pryč.

„A co její otec?“ zavolal za ní Luke. Molly se neotočila. „Co s ním má být?“ „To byla chyba?“

Přitiskla si ruce na hruď a rozhostilo se ticho.

„Promiň,“ řekl Luke. „Nic mi do toho není.“

„To teda není.“ Bez ohlížení zašla za nejbližší roh. Tam se opřela o zeď a začala zhluboka dýchat.

Co její otec? To byla chyba? „Ty bys to tak asi nazval,“ zamumlala Molly. Popravdě řečeno to byla ta největší chyba jejího života.

Ve srovnání s Bannisterovou vilou ze skla a oceli, která se majestátně tyčila nad vodní plání, vypadalo Mollyino autíčko až dojemně. Byla tu poprvé, ale Alix jí samozřejmě neopomněla celá ta léta, kdy dům rostl a byl zařizován, zásobit fotografiemi. Bylo jich tolik, že by se Molly uvnitř dokázala vyznat i poslepu.

I přesto byla mírně řečeno zaskočena. Ať už ohromující velikostí vstupní haly, nebo blondýnkou, která jí přišla otevřít. „Paní Bannisterová je ve svém budoáru,“ řekla. „Dovedu vás nahoru.“

Šly po dlouhém, zatočeném schodišti z leštěného černého mramoru, chodbou, vystlanou měkoučkým kobercem, a pak pokojská zaklepala na dveře. Otevřela Megan v župánku z krémové krajky. Kolem dokola pokoje byly otevřené skříně plné šatů. Megan vypadala trochu roztržitě. „Hledám jednu takovou oranžovou věcičku. Koupila jsem si to, než jsem si nechala odbarvit vlasy, a -“

„Megan,“ přerušila ji Mollly. „Co se děje?“

Na chviličku měla pocit, že její sestra zvažuje odpověď. Pak se Megan bezstarostně zasmála. „Někdy se to povede, někdy ne. Ale cítím v kostech, že tahle večeře bude z těch lepších.“ Otevřela další skříň. „Á, tady to je.“

Molly píchlo u srdce. Tolik by si přála, aby se k sobě dovedly chovat jako opravdové sestry, aby spolu dokázaly sdílet své prohry i vítězství a v případě nutnosti k sobě mohly být skutečně upřímné.

Jenže Megan se jí nikdy s ničím nesvěřovala. A po pravdě řečeno, ani Molly by si ji nevybrala za zpovědníka.

Molly se osprchovala a pak jí Megan pomohla do hedvábných oranžových šatů. O krok ustoupila a kriticky ji hodnotila. „Dobrý,“ prohlásila. „Sluší ti víc než mně. Půjdeme dolů, za chvilku začnou chodit hosté. Co si vlastně bereš na sebe na výročí našich?“

„Na to jsem ještě nemyslela.“

„Ale vždyť už je to za tři neděle. Jestli se ti nechce nic shánět, klidně se můžeš probrat mým šatníkem. Ale jestli si budeš chtít něco koupit, poradím ti, kam máš zajít.“

Sešly po výstavném schodišti zpátky do haly. Na prahu ohromného salónu se Megan na okamžik zastavila. Semknula víčka, zhluboka se nadechla a pak nasadila úsměv. Ale oči, jak si Molly všimla, se jí nesmály.

„Proč to děláš, když to tak nenávidíš?“ zeptala se.

Megan se na ni polekaně podívala a pak se zasmála. „Myslíš večírky a tak? Která hostitelka předtím není nervózní?“

Molly beze slova následovala sestru do salónu. Celou jednu stěnu měl prosklenou, dvanáct skleněných tabulí vytvořilo průzračnou, lehce zaoblenou zeď, za níž se prostíral úchvatný výhled na jezero hluboko dole. Rand Bannister stál u velikého mramorového krbu, nad černým servírovacím stolkem, a z těžké broušené karafy si naléval whisky.

Molly ho od svatby neviděla, a tak si ho se zájmem prohlížela. Čas je k němu milosrdný, pomyslela si. Z mladíka, na její vkus trochu namyšleného, se stal zralý muž. I s pár stříbrnými nitkami ve vlasech tvořil jeho tmavý, hezký zjev jemné kráse Megan dokonalé pozadí.

„Molly,“ přivítal ji. „To je ale překvapení.“

„Catherine se na poslední chvíli omluvila,“ řekla Megan. „Molly byla tak moc hodná a přišla místo ní.“

„To je od ní hezké,“ souhlasil Rand. Dolil sklenici sodou a podal ji své ženě. „A co si dáš ty, Molly?“

Nechala si nalít skleničku bílého vína a vydala se k oknu. Ale sklo bylo tak vyleštěné, že skoro nebylo vidět, a Molly se najednou zdálo, že stojí na samém krajíčku skály a od vodní hladiny ji nedělí nic než pět set stop výšky. Závratí se jí roztočila hlava. Rychle ucouvla.

„To je výhled, co?“ řekl Rand. „Mohl bych tu takhle stát celé hodiny.“

Než Molly našla vhodnou odpověď, sluha ohlásil první hosty.

Molly stačila jen tak tak uhnout z cesty blondýně v oslnivě bílých šatech. Její neposkvrněná kůže vypadala jako pozlacená. Molly napadlo, kolik hodin denně asi ta dáma tráví v soláriu, aby dosáhla tak dokonalého efektu, jenže pak očima sklouzla na její doprovod. Muž šel o půl kroku za ní a rukou ji lehce objímal kolem pasu.

Molly vyvalila oči.

Megan mě aspoň mohla varovat, pomyslela si a hned si vynadala. Megan se přece s Lukem zná odjakživa. Proč by ho nepozvala na večeři?

„Už se nedivím, že jsi dneska tak prchala z práce,“ řekl Luke. Přejel ji pohledem a zatvářil se poměrně potěšeně.

Zalil ji hřejivý pocit, ale řekla si, že Lukovo ocenění není nic, co by ji mělo vzrušovat. Kromě toho patrně neobdivuje ji, ale střih šatů.

„Tohle je Molly Matthewsová, Melindo,“ představil ji Luke.

Zlatá dívka se usmála a podala jí ruku. „Sestřička naší Megan? Jsem moc ráda, že tě tady vidím.“

Skutečně dala na slovo tady lehký důraz, nebo se to Molly jen zdálo? Každopádně se tu cítila poněkud cize.

Melinda pokračovala: „Musím ti pochválit šaty. Chtěla jsem to říct Megan. Vždycky, když jsem ji v nich viděla…“ Vyrobila další úsměv. „Megan má báječný vkus, že?“ To rozhodně, na všechno kromě přátel, chtěla Molly doplnit.

Její vlažná reakce Melindu zřejmě neuspokojila, zato Molly se cítila o něco lépe, i když jí pořád nešlo do hlavy, proč na ni ta osoba zaútočila. Že by kvůli tomu, jak se na ni Luke díval? Jestli se Melinda rozhodla odstranit z jeho okolí všechny ženy, bude mít zřejmě pořád plné ruce práce.

Pár prošel místností. Melinda chladně nastavila Randovi tvář k polibku a Luke ji na okamžik propustil, aby sevřel Meganiny dlaně ve svých. Jestlipak si taky všiml toho napětí, které Molly na Megan tak zarazilo? Zdá se jí to, nebo ne, že se při pohledu na ni maličko zachmuřil?

Za chvíli dorazil další pár, zbytek hostů – manzelé a jeden svobodný pán, který měl patrně dělat Molly společnost -, se konvenčně opozdili. Molly si pomyslela, že nechat ostatní čekat na večeři je obyčejné hulvátství.

Její soud možná trochu ovlivnila skutečnost, že až do jejich příchodu se tu cítila spíš jako páté kolo u vozu než jako vážený host. Možná ji taky trochu urazilo, že zmíněného svobodného pána nečekaná změna na seznamu hostí zjevně rozladila. Docela se jí ulevilo, když ho Megan požádala, aby k večeři doprovodil Melindu – dokud si neuvědomila, že tím pádem bude sedět vedle Luka.

Usadili se u stolu z kombinace skla a oceli. Molly si rozložila ubrousek na klín a když před ní položili předkrm, otřásla se ošklivostí.

„Nekoukej na mě tak nasupeně,“ řekl potichu Luke. „Já se tě na Bailey ani jejího tátu vyptávat nebudu.“

„To se mi teda ulevilo,“ opáčila Molly. „Jenže já se nekoukala na tebe. Může to znít jako kompliment, ale na žebříčku mých oblíbenců stojíš o hodně výš než ústřice.“ Kývla směrem k inkriminovaným měkkýšům. „To bych se radši čtrnáct dní živila dušenou mrkví, než se koukat na tohleto.“

„Klid, oni to zase odnesou. Co tu vlastně děláš?“

„Já myslela, že ti to Megan řekla.“

Kývl. „Jo, já vím, Catherine odřekla. A když se tak dívám na toho narvaného chlápka naproti nám, docela chápu proč. Ale -“

„Chceš říct, že nechápeš, proč je Megan tak zoufalá, že musela sáhnout po mně?“

Zamžikal. „Takhle bych to neformuloval, Molly.“

„Jenže je to tak. A neptej se mě, proč mi volala. Já to nevím.“ Zaváhala a skoro podlehla pokušení zeptat se ho, jak mu Megan dneska večer připadá. Ale nestihla to, protože číšník odnesl skleněné tácy s ústřicemi a místo nich na stůl postavil mísy kouřícího čirého vývaru.

Melinda, sedící šikmo naproti nim, se chopila lžíce a řekla: „Jsi ráda, že se jsi vrátila do Duluthu, Molly? Mně to připadá zvláštní. I když na druhou stranu, člověk na tvém místě nemá po rozvodu moc možností.“

Nebýt té nedávné poznámky o šatech, Molly by Melindinu blahosklonnému tónu nevěnovala pozornost. Ale v tuhle chvíli měla zlaté dívky tak akorát. Prostě se neovládla. „To je fakt, Melindo. Utíkat domů a žadonit o slitování bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.“

Megan rychle obrátila tok rozhovoru jinam. Molly sáhla po lžíci a s potěšením zjistila, že se jí prsty ani moc netřesou. Koutkem oka zachytila Lukův zachmuřený výraz. Nepřekvapovalo ji to. Bude se Megan muset omluvit.

„Prosím tě, Luku,“ řekla tiše. „Vezmi po večeři Melindu na terasu -“ a shoď ji do jezera „- a požádej ji, aby se do mě přestala navážet, protože z mé strany se ničeho obávat nemusí.“

„Tím si nejsem tak jist,“ poznamenal Luke zamyšleně.

Na chviličku si nebyla jistá, jestli slyšela dobře. Stěží se dokázala nadechnout.

Myslí to tak, že z ní má Melinda mít strach? Z ní? Z chudinky Molly Matthewsové? To tedy znamená, že Luka zajímá? Nebo snad – přitahuje? Celá se napjala. Vyděsilo ji to i vzrušilo – asi jako kdyby nevědomky nasedla na horskou dráhu a teď bylo pozdě vystoupit.

„Myslím, že bys ty její útoky hravě přebila dokonale zahraným ponížením,“ pokračoval Luke. Tak. Trhla sebou. Jak mohla být tak pitomá. Jak si mohla jen pomyslet, že by se snad dokázala vyrovnat úžasné Melindě! Nemohla. Ani náhodou.

A co je ti do toho, co si o tobě ten člověk myslí? zeptala se sama sebe.

Zbytek večeře sotva vnímala. Chody se střídaly, rozhovor skákal od umění přes politiku k lidem, které Molly neznala. Konečně číšník přinesl čokoládovou pěnu a začal nalévat kávu. Molly si oddechla. Ještě chvilku a byla by utekla.

Děvče, které Molly odpoledne přišlo otevřít, vešlo do salónu a cosi pošeptalo komorníkovi. Svraštil čelo, přistoupil k Lukovi a sklonil se k němu.

„Máte telefon, pane,“ zaslechla Molly. „Zřejmě něco důležitého.“

Luke prudce vstal a přitom se hrudí dotkl Mollyina nahého ramene. Polilo ji horko.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Co se děje, Lucasi?“ ozvala se zlatá dívka. „Večeře ještě neskončila, myslím, že bys…“

Luke jen potřásl hlavou a vyšel ze salónu. Za chvíli se vrátil, bledý jako stěna. Molly se zmocnilo neblahé tušení.

„Můj otec se zhroutil,“ řekl. „Zrovna ho vezou do nemocnice. Omlouvám se, Megan, ale budu muset jít.“

„Neomlouvej se, proboha,“ řekla Megan. Měla trochu rozechvělý hlas, a Molly k ní pocítila náhlou sympatii. Pod tou křehkou skořápkou se možná pořád ještě skrývá bytost, kterou stojí za to poznat.

„O Melindu se neboj, postaráme se o ni,“ řekl Rand. „Musí si ještě dojíst čokoládovou pěnu.“

Ach ano, čokoládová pěna je přece důležitější, pomyslela si Molly. Ale Rand to tak zřejmě nemyslel.

Udělalo se jí skoro zle. Co to Warren dneska říkal, když se s ním odpoledne loučila? Jsem trošku unavený, nemám zrovna náladu tu žonglovat s krabicemi. Co to vlastně doopravdy znamená „zhroutil se“? Zřejmě cokoliv od pocitu slabosti až po další mrtvici.

Napadlo ji – a cítila se provinile, protože v tu chvíli Warren možná bojoval o život -, jak to teď dopadne s jeho milovanou knihou… a s ní.

Náhle slyšela svoje vlastní slova. Já myslela, že nemám pracovat na knize, ale na Warrenovi, řekla dnes Lukovi.

Co s ní teď bude?

ČTVRTÁ KAPITOLA

Melinda svou čokoládovou pěnu poctivě spořádala až do dna. Ostatní zřejmě přešla chuť, a tak večírek skončil brzy po Lukově odchodu.

Molly svedla bitvu se svým svědomím a nakonec nabídla Melindě odvoz. Zlatá dívka se místo díků zářivě usmála na Randa. „Radši bych se svezla ve tvém novém mercedesu, Rande. Kromě toho si Molly s Megan určitě mají o čem povídat – aspoň myslím, že se moc často nevídají.“

Molly se kousla do jazyka a nepustila, dokud Rand Melindu neodvedl. „Asi se bála, že by v mém autě chytila nějakou ošklivou nemoc… Hrozně se omlouvám, že jsem na ni při večeři tak vylítla.“

Megan pokrčila rameny. „To nic. Já už to mám taky za sebou.“

Tak proč ji sem zveš? chtěla se Molly zeptat.

„To už je takový typ žen,“ řekla Megan bezbarvě. „Vyžadují pozornost všech přítomných mužů, ale zbytek lidí je srdečně nezajímá.“

Její tón Molly vyděsil. „Jsi unavená. Mám ti pomoct do postele? Nebo mám zavolat pokojskou?“

Megan zavrtěla hlavou. „Jen tu se mnou prosím chvilku zůstaň.“

„Dobře, jak chceš. Ale nemůžu tu sedět dlouho. Zítra musím pracovat.“

Pokud ovšem… Ne, takhle nesmí uvažovat. Warren si prostě dá na pár dní oddech a ona bude mezitím pracovat jako divá, aby ho pak mohla příjemně překvapit.

Jestli jí Luke neřekne, aby se neobtěžovala.

„Proč se vždycky všechno pokazí, když už to začíná vypadat nadějně?“ zauvažovala nahlas.

„To je zvláštní, že to říkáš.“ Megan zvrátila hlavu na brokátem potažené opěradlo pohovky. „Zrovna jsem myslela na totéž.“

Molly raději ani nedýchala, aby sestra zase nezměnila téma.

Megan se nevesele zasmála.

„Jsem těhotná,“ řekla.

Molly se na ni ohromeně zadívala. Megan mluvila jakoby bez ducha, v očích měla prázdno.

„A chtěla jsi to?“ zeptala se Molly tiše.

„Já nevím.“ Megan se na ni nedívala. „Uděláš pro mě něco? Neříkej to mámě.“

„Tys jí to neřekla?“ Otázka jí vyklouzla dřív, než si to mohla rozmyslet. „Promiň. To je tvoje věc.“ Ticho začínalo být nesnesitelné. Vstala z křesla, klekla si na zem před Megan a vzala do dlaní její studené a bezvládné ruce. „Já vím, jaké to je, čekat dítě a mít z toho strach. Jsem tady, Meg. Jsem tady pro tebe. Kdykoli mě budeš potřebovat.“

Megan se zaleskly oči.

„I když já jsem ti nepomohla?“

„To už je strašně dávno.“

Megan si olízla rty. „Díky, Molly. Jsi hodná, žes to řekla. Bude se mi líp spát.“

Když Megan vyšla po schodech nahoru, Molly se vydala k autu.

Tak Megan je těhotná. A pije skotskou. Celý večer měla v ruce plnou sklenici, uvědomila si Molly.

Ledaže by to byla pořád ta první. Ale v každém případě by jí Rand vůbec neměl nalévat.

Ví to vůbec Rand? Řekla mu to? Ale i kdyby ne, nic to neznamená. Možná jen neměla kdy mu to sdělit. I když – kdyby tak nenaléhala, aby Molly dneska přijela co nejdřív, měla by před večeří spoustu času. Nebo má důvod mu to neříkat. Možná Rand dítě nechce. Nebo není jeho.

„A ty začni psát pro červenou knihovnu,“ okřikla se.

Víc dneska pro Megan udělat nemohla. Nejradši by ji obrátila vzhůru nohama a její tajemství z ní prostě vytřásla, ale to se přece nedělá.

Domů jela delší cestou, Londýnskou ulicí kolem vily Hudsonových. Nebo spíš zámku, opravila se. Několik akrů pozemku se táhlo až k jezeru a hluboko v zahradě se skrýval dům. Skrz husté stromoví viděla, jak se na cihlových zdech a střeše odráží světlo měsíce. V oknech byla tma, jen v části pro služebnictvo se svítilo. Obrázek dýchal poklidnou noční pohodou, ale Molly věděla své. Ten dům napjatě čekal.

Radši si ani nevybavovala Lukův zoufalý výraz. Zažila ho tak jen jednou – večer předtím, než mu umřela matka.

Ale to ještě neznamená, že je Warren ve smrtelném nebezpečí. Luke se jen bojí, což je přirozené. Snad to nebude tak zlé.

Ráda by věděla, do které nemocnice Warrena odvezli. Ne že by se za Lukem chtěla rozjet. Nebyla to její věc. Ale z představy, že tam sedí úplně sám, se jí svíralo srdce.

Nebylo zvláštní, že s ním zlatá dívka vůbec nechtěla jet? Ale to, že spolu přišli na večírek, ještě neznamená, že spolu něco mají. Melinda sice bez váhání vystrčila na Molly drápky, ale Lukův náhlý odjezd s ní ani nehnul. Možná měla Megan pravdu, možná si prostě Melinda dělá nároky na každého muže, který kolem ní jen projde, včetně Randa.

Vlastně je škoda, jestli spolu nic nemají, napadlo Molly. Představa Luka jako módního doplňku ji docela pobavila. Nic jiného by si totiž nezasloužil.

U Matthewsů se svítilo. V obývacím pokoji hráli rodiče s přáteli bridž. George a Jessie, vybavila si Molly. Nebo to byl Jesse a Georgia?

Když ji otec uviděl, položil karty na stůl. „Tak teď je mi jasné, proč pořád zívám,“ prohlásil. „Jestli u Megan skončil večírek, je právě čas, abych to tu zabalil a odešel složit své staré kosti.“

„Ale vždyť není tak pozdě,“ řekla Alix. Podezíravě se na Molly zadívala.

Neznemožnila jsem se, mami. Nevyhodili mě, chtěla říct Molly. Místo toho jim jen pověděla to málo, co věděla o Warrenovi.

Bernie potřásl hlavou. Molly měla dojem, že není ani překvapený, ani otřesený – jen smutný. Copak jsem jediná, kdo věří, že se z toho Warren dostane? napadlo ji.

„Takže na veselí nějak nebyla nálada,“ pokračovala. „Megan byla stejně unavená, tak se šlo domů.“

„Megan a unavená? To jsem ještě neslyšela,“ divila se Jessie. „Ta je k neutahání. Ale já bych byla taky, kdybych měla k dispozici Randovu kreditku.“

„Vypadala, že ji něco trápí,“ řekla Molly opatrně. Sestřino tajemství matce prozradit nechtěla, doufala jen, že se Alix o svou starší dceru dříve nebo později začne zajímat sama.

„Zřejmě se nedovolala kadeřníkovi,“ zasmála se Jessie. „Nic horšího to být nemůže. Spadlo jí do klína tolik peněz, že se do konce života nemusí trápit vůbec ničím.“ Vítězoslavně vyložila na stůl poslední kartu. „Což o Molly rozhodně neplatí. Natož o malé Bailey – chudinka. Takhle přijít o tatínka…“

Molly se prudce otočila na matku.

„Stačí, že vám to neklapalo,“ pokračovala Jessie. „Ale on pak ke všemu umře. Zůstat s dítětem úplně bez prostředků -“

Alix zrudla. Srovnala karty na hromádku a zeptala se: „Nemá někdo chuť na svařený mošt?“

„Bezva nápad,“ řekla Molly. „Já ti pomůžu, mami.“ V kuchyni se pohledem ujistila, že nikdo není v doslechu. „Co to mělo znamenat?“

Alix pokrčila rameny. „Ale miláčku, musím nějak vysvětlit, proč ti neplatí a o svoji dceru se nezajímá…“

„Nemusíš vysvětlovat vůbec nic,“ řekla Molly příkře. „Ale pochybuju, že s tím přestaneš. Takže mě na to příště laskavě aspoň předem připrav.“

Alix se kousla do rtu.

„Jdu se podívat na Bailey,“ oznámila Molly. „Rozluč se s tvými přáteli za mě, prosím.“

Po špičkách vešla do malého pokojíčku, který byl v dětství její. Bailey ležela odkopaná s tvářičkou zabořenou do polštáře. Když ji Molly přikrývala, znovu ji udivilo, jak Bailey roste. Potřebovala by nové oblečení.

Molly si přejela dlaněmi po spáncích. Máš svých starostí dost, říkala si. Ale málo platné, nemohla sezbavit myšlenek na to, co přinesl dnešní večer. Jako by nestačilo, že Warren zkolaboval. Megan je ještě k tomu těhotná, a k dovršení všeho její vlastní matka elegantně pohřbila jejího nepohodlného exmanžela.

Něco musí prasknout. Ale co? A kdy?

Uběhlo pár dní a Molly s pocitem déjá vu stoupala po schodišti vily Hudsonových.

Tenkrát to samosebou bylo trochu jinak. Byl mlhavý, studený říjnový večer, Lukova matka stále ještě bojovala se zákeřnou rakovinou a Molly jí nesla od rodičů kytici.

Dnes bylo slunečno, i když pořád ještě trochu chladno. V jedné ruce držela dárkově zabalený kompakt, za druhou ji netrpělivě tahala Bailey.

„To je ale velikej dům. Můžu zazvonit, mami? A půjdeme dovnitř?“

„Zazvonit můžeš, ale dovnitř asi nepůjdeme.“ Děvčátko však na zvonek nedosáhlo, a tak ho Molly ke zdobenému knoflíku musela zvednout. Pak se sehnula a naposledy se bezúspěšně pokusila oprášit Bailey světlou bundičku. „Hlavně že máš čistou pusu,“ povzdechla si. „Ale že jste se školkou museli jít do zoo zrovna dneska…“

Dveře se otevřely a Bailey zvědavě nakoukla dovnitř. Molly se na okamžik zdálo, že se vrátil čas. Vlastně čekala, že zase uvidí Watkinse, majordoma, obvykle se tvářícího zcela nezúčastněně, tenkrát však nezvykle ustaraného.

Jeho výraz ji tak vyvedl z míry, že místo připravené řeči o tom, jak její rodiče s paní Isabelou soucítí, vyhrkla: „Je doma Luke?“

Watkins se na ni dlouze zadíval a po chvíli odpověděl: „Jistě, slečno. Chtěl být sám.“ Zaváhal. „Ale myslím, že potřebuje společnost. Najdete ho zřejmě na stromě.“

Na stromě…

Jestlipak je ještě v koruně rozložitého javoru na půl cesty mezi domem a jezerem ten dřevěný dětský domeček? Určitě ne. Kdo by si v něm hrál, když tu celá léta žádné děti nejsou?

Ale když Lukovi umírala matka a když hledal v koruně stromu samotu, také už nebyl dítě.

„Jestli jdeš za tátou -“ ozvalo se nad ní. To nebyl Watkins.

Luke. Toho tedy za dveřmi nečekala. Rychle se narovnala. „Ne, nechci ho rušit. Tebe taky ne. Jedu z práce, tak jsem se tu zastavila. Mám pro něj takovou maličkost. Dal bys mu to, prosím?“ Podávala mu balíček.

Luke se ani nepohnul.

„Neboj, otrávené to není,“ řekla Molly netrpělivě. „Abys věděl, není to ani bonboniéra, ani kytka, takže se mu z toho nezvedne cholesterol ani nedostane sennou rýmu. Dokonce jsem tu hudbu vybrala obzvlášť pečlivě, aby nebyla depresivní. Jsem ten poslední, kdo by chtěl Warrenovi ublížit.“

Luke se podrbal na zátylku.

„Promiň. Mám za sebou pár perných dní.“ Sáhl po balíčku.

Molly se mu v duchu omluvila. Uvědomila si, že od chvíle, kdy Warrena odvezli, neobjevil se v kanceláři ani jednou. Určitě se celou tu dobu nehnul z nemocnice.

„A co teprve ty noci,“ řekla tiše.

„Já ani nevím. Nějak mi to celé splývá – jako na škole.“

Bailey předstoupila před Luka, sáhla do kapsy maličkých kalhot a vytáhla zprohýbaný plastový obdélníček. „Já mám pořád kartičku,“ oznámila.

„Dostala na frak, co?“ řekl Luke.

„Joey ze školky mi ji sebral. Paní učitelka mu řekla, ať mi ji vrátí, ale on ji úplně ohnul. Joey je někdy ošklivej.“

„Neotravuj pana Hudsona, Bailey. Je unavený.“ Bailey se na Luka zkoumavě zahleděla a zamyšleně nakrčila nosík. „Tak to musí jít hajat.“

„Když ti jsou tři a půl, život je strašně jednoduchý,“ poznamenala Molly. „Ale není to zas tak špatná rada.“

Luke se pomalu usmál.

„Díky, Molly. Dám to tátovi a -“

Z hloubi chodby za jeho zády se ozval Warrenův hlas. „Co mu dáš?“ A pak se objevil sám Warren. Kráčel pomalu a o holi. „Vítám vás, Molly. Řekl vám Lucas, že s vámi chci mluvit?“

Bleskla po Lukovi očima. Zatvářil se trošku provinile a ustoupil jí z cesty. Neměla mu to za zlé – vždyť Warren za těch pár dní zestárl o několik let a návštěvy by nejspíš přijímat neměl.

Překročila práh a automaticky sáhla po Baileyině ruce. Ale děvčátko se jí vysmeklo, rozběhlo se po dřevěných parketách do haly a po třech krocích strnulo. S úžasem se dívalo na mohutné dubové schodiště vedoucí do prvního patra a zabírající celou šířku vstupní místnosti.

Jelikož Bailey byla dočasně ochrnutá překvapením, otočila se Molly k Warrenovi. „Jestli jste si se mnou vážně jen chtěl promluvit,“ řekla vesele, „nemusel jste kvůli tomu pořádat celý ten cirkus. Stačilo říct, já bych se tu někdy zastavila.“

Warren se slabě usmál. Reakce odpovídající kvalitě mého žertíku, pomyslela si Mollly. Pak se posadil na lavičku pod schodištěm. „Omlouvám se, ale před tím výstupem si budu muset trošku odpočinout.“

„Nechcete doufám jít po schodech,“ lekla se Molly. „Pro dnešek ne. Ale k výtahu dojít musím.“ Bailey dokončila prohlídku haly. Pak ji zaujala Warrenova hůl. „Co to je, mami?“

„To má pan Hudson, aby se mu líp chodilo.“ Bailey se zamračila. „Proč je to pan Hudson?“ „Jmenuje se tak.“ Molly si všimla, že Bailey zmaleně těká pohledem mezi Warrenem a Lukem. „Oba se jmenují pan Hudson.“

Bailey to očividně vůbec nechápala, ale způsobně se vrátila k tématu holi. „Ty sis zlomil nohu?“ zeptala se. „Když máma spadla ze schodů a zlomila si nohu, měla berle.“

Warren zavrtěl hlavou.

„Já nemám zlomenou nohu. Jsem nemocný a špatně se mi chodí.“

„Když jsem nemocná,“ svěřovala se Bailey, „musím ležet v posteli.“

Molly došla trpělivost.

„Bailey, mně se zdá, že tvůj příspěvek k našemu rozhovoru není tak úplně -“

Dveřmi v zadní části haly, nořící se do stínu, vstoupil pes. Byla to veliká, rudozlatá fena, kráčela se vztyčenou hlavou a nastraženým čenichem. Posadila se před Bailey a začenichala jí u obličeje. Vsedě byla téměř tak veliká jako děvčátko.

Bailey se zachichotala a objala psa kolem krku.

Než Molly stačila zasáhnout, Luke vzal zvíře za obojek.

„Lucky děti miluje,“ řekl, „ale jistota je jistota.“

Pes olízl holčičce tvář a Bailey vykřikla smíchy.

Při tom zvuku měla Molly dojem, jako by po Warrenově tváři přeběhl stín bolesti. „Omlouvám se,“ řekla. „Jestli se mnou chcete mluvit, Warrene, zastavím se tu ráno, až odvezu Bailey do školky. Neměla jsem ji sem vodit.“

Warren zavrtěl hlavou, ale Molly to měla za pouhou zdvořilost.

Luke patrně také. Pustil obojek a vstal. „Pojď, Bailey, půjdeme s Lucky do zahrady. Ukážu ti, co všechno umí.“

Dveře se za nimi zavřely. „S dovolením,“ řekla Molly a posadila se vedle Warrena. „Tak co říkají doktoři?“

„Že jsem se uštval.“

„Takže to nebyla další mrtvice?“

Warren zavrtěl hlavou. „Jen mi stoupl tlak a doktoři si mysleli, že jsem k ní na nejlepší cestě. Pak mi tlak spadnul, jenže to jim byl zase moc nízký. Doktorům se člověk nikdy nezavděčí.“

Molly se usmála. „A pořád musí být po jejich.“

„Takže mi řekli, že se mám šetřit. A nikdo mi není schopen sdělit, kdy budu moct začít dělat něco užitečného. Jestli vůbec někdy.“ Mluvil ztěžka a unaveně. Pak si odkašlal a s náhlou rozhodností řekl: „Naše práce ovšem nekončí. Budete to muset zvládnout sama, ale věřte, že vám plně věřím -“

Naše práce nekončí. To sotva, pomyslela si Molly. Jakmile Lukovi dojde, že jeho otec se nesmí vůbec namáhat…

Lukovi ovšem ležel na srdci ze všeho nejvíc Warrenův duševní stav. A zájem Warren, jak se zdá, neztratil, takže by mohl být projektu lecčíms prospěšný.

Její další poznámka nepramenila z touhy zachránit si práci. „Bez vás by to nebylo ono,“ řekla. „Potřebuju vás. Máte spoustu nápadů, znáte souvislosti. Co kdybych se tady občas zastavila a předvedla vám, na čem zrovna pracuju? Myslíte, že byste na to měl náladu?“

Warrenovy oči pomalu ožívaly. Pak ale zavrtěl hlavou. „Musela byste jezdit sem a tam, tahat spoustu věcí. Stálo by vás to hodně času.“

Což je pravda, připustila Molly. Ale jestli to má Warrenovi pomoci, vyrovná se i s horšími věcmi. „Vůbec bych si nezajela. Jezdím tudy z práce.“

A co Bailey? S tou to půjde těžko.

Ale kvůli komu se celá tahle akce rozjela? Kvůli Warrenovi, připomněla si. Měla by se mu maximálně přizpůsobit.

Jako by jí četl myšlenky. „Možná byste mohla pracovat tady. Je tu spousta místa. Archiv se dá přestěhovat, dala by se tu zařídit malá kancelář…“

A proč ne? zeptala se Molly sama sebe. Lékaři mu sice předepsali, aby se šetřil, ale Molly tušila, že ho nevyčerpala ani tak práce samotná, jako verva, se kterou se do ní pustil. Dobře si toho za ten společný týden všimla. Na oběd už sice chodil včas, ale zřejmě si myslel, že když už si dal tolik práce s oblékáním a nechal se odvézt přes půl města do kanceláře, musí jeho práce za něco stát.

Kdyby se ovšem přestěhovala sem, mohl by pracovat jen když by se na to cítil, třeba deset minut denně. Nemusel by dokonce ani vylézt z postele.

„Promluvím si o tom s Lukem,“ řekla.

Warren si odfrknul.

„Co to s ním má společného? Tenhle dům je pořád ještě můj, a můžu si tu dělat, co se mi zlíbí. Mimochodem, pracujete přece pro mě, takže co je mu do toho, kde máte kancelář? Ráno vás budu čekat.“ Namáhavě vstal. „Watkinsi!“

Majordomus se zjevil jako duch. „Ano, pane?“

„Pomůžete mi nahoru do pokoje, ano? A chtěl bych, abyste do toho malého pokoje vedle mého přestěhoval psací stůl a ještě pár kousků nábytku.“

Jeho hlas se vzdaloval. Molly sledovala, jak mu sluha otvírá dveře, které vypadaly jako od šatníku, a pomáhá Warrenovi dovnitř. Za okamžik se výtah rozjel a Molly osaměla.

Zavrtěla hlavou a vydala se směrem, kde tušila Luka s Bailey a se psem.

Chodba ji kolem sluhovy přípravny zavedla až do kuchyně, kde buclatá růžolící kuchařka čistila zeleninu.

„Promiňte, že ruším,“ řekla Molly. „Hledám svoji holčičku, myslela jsem, že je někde…“

„Šli do zahrady,“ řekla kuchařka.

Z hloubi mysli se jí vynořila dávná slova. Šel do zahrady. Chtěl být sám. Dneska je Luke stejně unavený a vyčerpaný, a možná by ocenil tentýž druh samoty. Místo toho mu, ač bez zlého úmyslu, pověsila na krk tříletou uličnici. „Díky,“ řekla a spěšně vyrazila k zadnímu východu.

Bailey uslyšela, hned jak vyšla ven. Vydala se zahradou, v níž se k životu probouzely krokusy a narcisy, po klikaté cestičce k jezeru za zvukem dětského smíchu.

Luke seděl na litinové lavičce v nejzazším koutě zahrady. Mezi kmeny stromů sem prosvítaly záblesky slunečních paprsků, odrážejících se na hladině.

Kousek dál klečela na zemi Bailey a objímala psa kolem krku.

„Můžu jít k vodě?“ zeptala se, když Molly došla až k nim.

„Dneska ne,“ řekl Luke. „Ale někdy tě tam vezmu.“

„Ani kdyby se mnou šla Lucky?“

Luke mlčel. Když uviděl Molly, začal vstávat, ale Molly zavrtěla hlavou a Luke se znovu opřel.

Pes se vymanil z dětského objetí, postavil se a upřel oči na Molly.

„Lucky,“ okřikl ho Luke. „Tohle je její máma. Před tou ji chránit nemusíš, tak toho nech.“

Molly si přisedla.

„Nějak se nám skamarádily.“

Lucky se posadila, ale přitom strčila do Bailey a ta ztratila rovnováhu. Zprudka dosedla na zadeček a převalila se na záda.

„Co to je?“ zeptala se a ukázala do koruny velikého stromu na samém konci zahrady. Luke se ani neotočil. „Domeček,“ řekl.

Molly se sevřelo hrdlo. Proti své vůli musela zvednout hlavu.

Nebyla to jen tak obyčejná klukovská schovávačka z prken. Tohle byl opravdový malý srub, jenže stál dvacet stop nad zemí ve větvích rozložitého starého javoru.

Tmavozelený lak byl oprýskaný a okna určitě nikdo nemyl už léta. Ale dveře i střecha byly v pořádku, okenní tabulky celé, takže uvnitř určitě bude sucho. Spousta prachu, zima a trošku zatuchlo, protože se tam dlouho nevětralo…

Přesně jako toho říjnového večera, když tam Luka našla, jak sedí a dívá se do prázdna.

Bailey pořád ještě ležela na zádech a dívala se do koruny stromu.

„Kdo tam bydlí?“

„Nikdo,“ řekl Luke.

„Proč ne?“

„Nezlob, Bailey. Pan Hudson je unavený.“

„Říkal, že se jmenuje Luke,“ informovala ji Bailey.

„Nevadí ti, že ti tyká?“ zeptala se Molly a poprvé se na něj opravdu pozorně zadívala. V tu chvíli na“ svou otázku zapomněla. Ve stínu přede dveřmi a v tmavém domě vypadal jen unaveně. Teď, na slunci, byly jeho kruhy pod očima a popelavá barva skoro strašidelné. „Tak to teda ne,“ prohlásila. „My jedeme domů a ty si půjdeš odpočinout. Mimochodem, teď mě napadá… jedl jsi vůbec?“

„Ani ne,“ přejel si Luke dlaní po tváři.

„Tak aspoň tohle pro tebe můžeme udělat. Zůstaň tu, hned jsme zpátky. Pojď, Bailey, musíš zapůsobit na paní kuchařku. Aspoň bude mít pan Hudson – vlastně Luke – na chvíli klid.“

Lucky se nelíbilo, že jí Molly odvádí novou kamarádku. Luke ji musel okřiknout.

Když se o pár minut později vracely s košíkem jídla, Luke seděl na lavičce s hlavou zvrácenou dozadu a se zavřenýma očima. Asi usnul, napadlo Molly, ale Bailey už zadržet nestačila. Děvčátko se jí vytrhlo a s hurónským křikem se rozběhlo po cestičce. „Dobrůtky! Neseme dobrůtky!“

Luke otevřel oči. „Podle velikosti toho koše soudím, že si Bailey paní kuchařku omotala kolem prstu. Přesně jak jsi říkala.“

„Já jen říkala, že na ni zapůsobí.“ Molly začala dolovat v koši. „Koláč pro Bailey -“

Bailey s blaženým výrazem popadla obrovský kus čokoládového koláče a rychle ho zvedla nad hlavu, z dosahu psí tlamy.

„A kostička pro pejska,“ dodala spěšně Molly a hodila Lucky pochoutku. Pak se znovu posadila na lavičku. Od Luka ji dělil plný košík. „Zbytek je pro tebe. Kuchařka se urazila. Tvrdí, že se tě snažila nakrmit už dvakrát. Takže jestli chceš, aby s tebou ještě někdy promluvila, měl bys to sníst do posledního drobečku.“

Vytáhl z koše sendvič zabalený ve fólii. „Ty se o mě pořád tak staráš, Molly… Pokaždé jinak, ale -“

Molly se neubránila vzpomínkám. Dívala se přímo před sebe, ale neviděla zahradu. V duchu byla znovu v tom tichém, studeném domečku ve větvích. Znovu byl sychravý říjnový večer – večer, kdy se spolu milovali.

Podepřel si dvěma prsty čelo. „Promiň. Já jen…“

Vynutila ze sebe úsměv.

„Musíš být strašně unavený.“

„Hlavně jsem pitomec. Ale když už jsem to nakousnul, a protože už jsi velká a zřejmě ses už z té svojí zamilovanosti dostala -“

„To bezesporu,“ přerušila ho Molly ostře.

„Tak to ti můžu prozradit, že poslat tě tenkrát večer pryč byla jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy musel udělat.“

„Vážně? Vypadalo to, že ti to vyloženě dělá radost.“

„Musel jsem. Jinak bych se neovládl. Kdybys tam zůstala ještě minutu -“

Ještě minutu, pomyslela si Molly, a můj život by dneska vypadal úplně jinak.

Skoro šeptal. „Bylas tenkrát tak sladká… Tak sladká…“

Věděla, že se k ní naklonil, ale neodtrhla pohled od Bailey, která spokojeně krmila psa koláčem. Dotkl se prsty její šíje. Jako by jimi procházela elektřina. Propalovaly se jí do kůže a nutily ji zvednout hlavu a podívat se na něj.

Zavřela oči a soustředila se. Ten člověk je na pokraji sil, říkala si. Ani neví, co říká, a kdyby ji políbil… moc dobře věděla, jak by toho oba litovali.

Ale proč? našeptávalo jí cosi. Polibek z vděčnosti – a co je na tom? Nezáleží ti na něm. To všechno je pryč – už léta je to pryč. A on ti chce jen poděkovat.

Luke se rty dotkl její tváře, přesně v místě, kde tušila blednoucí modřinu.

„Tak sladká…“ zašeptal znovu. Druhou rukou ji vzal za bradu a otočil k sobě.

Dívala se mu do očí, temnějších, než obvykle, a stále si říkala, že na tom nic není. Že je to jen způsob, jak říct díky…

Nepamatovala si, že by vstala. Za okamžik ale stála před lavičkou a natahovala ruku k Bailey. „Tak, beruško, řekni pejskovi ahoj. Musíme domů.“

„Ty utíkáš?“ zeptal se Luke zastřeně.

Molly se na něj nepodívala. „Předcházím nepříjemnostem.“

Ale sama věděla, že lže. Neodcházela proto, že by jí jeho polibek byl nepříjemný. Odcházela proto, že nechtěla, aby ji líbal z vděčnosti.

A také věděla, že kdyby ji přece jen políbil, nechtěla by, aby přestal.

PÁTÁ KAPITOLA

Když před něho sluha pokládal talíř s kouřícím toastem a doléval mu do šálku kávu, zeptal se Luke: „Otec je už vzhůru?“

„Ano, pane. Přál si posnídat ve svém pokoji. Říkal tuším něco o tom, že si musí šetřit energii.“

Luke se zamračil. Warren se nepřepíná, chová se přesně tak, jak má nařízeno. Tak proč z toho mám tak divný pocit?

A co tím myslel – šetřit si energii? Opatrnost mu sice nezaškodí, ale je to trochu podezřelé.

Abchom se nedostali zase tam, kde jsme byli, pomyslel si chmurně. Tenkrát po mrtvici Warren také nevěděl, jestli mu budou síly stačit na něco užitečného, a tak se ponořil do vzpomínek. Nakonec to vypadá, že Lukova terapie nadělá víc škody než užitku. Nejen že teď bude doopravdy muset brát ohledy’ na otcovo křehké zdraví, ale navíc má na krku ten nákladný archivní projekt…

I když – tuhle akci může přece kdykoliv zrušit. Meditronics přece s Molly Matthewsovou nepodepsal žádnou smlouvu.

Z její strany to je trestuhodná nedbalost, napadlo Luka. Měla na smlouvě trvat. Ale možná to je jen další známka toho, jak moc tuhle práci potřebovala…

Třeba bude zrovna Molly mít nějaký nápad, co s Warrenem. V práci se jí zeptá. Ne že by tam nějak zvlášť pospíchal. Už volal sekretářce, že přijde později. Dneska se po dlouhé době zase trochu vyspal a teď si chtěl v klidu vychutnat snídani.

Pustil se do toastu.

Molly. Byla včera na Warrena tak milá. Nezlehčovala vážnost jeho stavu, ale dokázala ho rozveselit – a navíc se postarala i o Luka.

Až do chvíle, kdy se ji pokusil políbit. Prostě jen lehce políbit – ale Molly se v tu chvíli proměnila v kus ledu.

Proč ho nenechala? Chtěla to – v tom se nemohl splést. Když se na ni v tu chvíli podíval, její oči byly dvě velké, temné studně plné touhy. A pak, ve zlomku vteřiny, místo žádoucí ženy svíral v náručí rampouch. Vlastně ani ne v náručí. Doteď mu nebylo úplně jasné, jak mu dokázala vyklouznout. Jistě že ji nedržel tak pevně, aby se nemohla hýbat. To nebyl jeho styl. Ale za normálních okolností by se spolehl na svůj postřeh. Důvod její náhlé změny chování mu nešel z hlavy. Proč to udělala?

Kvůli němu ne, tím si byl jistý. Dobře věděla, že ji chce políbit, a ze začátku byla té myšlence očividně nakloněná. Tak na co si vzpomněla, že tak náhle změnila názor?

Uvědomila si, že je s nimi její dítě? To asi ne, pomyslel si. Bailey musela takových letmých polibků vidět už dost – a možná i těch méně letmých.

A náhlý pocit zodpovědnosti vůči exmanželovi? To už vůbec ne. Její manželství se zřejmě rozpadlo už dávno, tak dávno, že na Mollyině prsteníčku nebylo ani stopy po snubním prstenu. A po takové době přece…

Zarazil se. Jestli se rozvedla před takovou dobou, kdo jí udělal tu modřinu? Nebyla starší než pár týdnů.

Ale pak si uvědomil, že ani po rozvodu nemusel manžel vypadnout ze hry. Mají spolu přece dítě. Přišel se podívat na Bailey, naštval se na její matku…

Jestli se odváží to zkusit ještě jednou, rozhořčil se v duchu, doufám, že budu poblíž, abych mu předvedl, jaké to je, když mu někdo vrazí jednu pěstí do obličeje.

Ale ať už se mezi jejími rodiči odehrálo cokoliv, na Bailey to očividně nezanechalo žádné stopy. Molly odvedla dobrou práci. Nevzpomínal si, že by kdy viděl dítě se radovat z těch nejprostších věcí tak, jako se radovala Bailey, když včera skotačila s Lucky. Dokonce ho přiběhla obejmout na rozloučenou – to náhlé vyjádření citu ho vzalo za srdce. Zato její matka se na něj ani nepodívala.

Což ho vrátilo zpět k původnímu toku jeho myšlenek. Ale mezitím mu vychladnul toast.

Někdo zvonil. Luke to skoro ani nezaznamenal. Další květiny, nic jiného to být nemůže – pro Warrenovy přátele je na návštěvu ještě moc brzo.

Ode dveří se ozval tlumený ženský hlas. Luke zpozorněl. Nejdřív ho napadlo, že to bude Megan Bannisterová, ale její svůdně zastřený tón byl pouze výsledkem letitého tréninku. Tenhle hlas byl jemnější, přirozenější a mnohem, mnohem smyslnější, než ten Meganin – i když by vsadil cokoliv, že jeho majitelka ani netuší, jak je sexy. Ale co tu Molly dělá takhle po ránu?

Ani si neuvědomil, že odstrčil talíř s nedojedenou snídaní a vstal od stolu. Probral se, když byl v polovině haly.

Stála za dveřmi a právě podávala Watkinsovi semišové sáčko. Tak dneska žádné džíny. Škoda, pomyslel si Luke. Když má žena nohy tak dlouhé a štíhlé jako Molly… Ale ta hedvábná blůzka jí taky sluší, i když na Lukův vkus byla až příliš cudná.

Sehnula se pro aktovku. „V autě mám pár krabic,“ řekla sluhovi. „Myslíte, že by je někdo mohl donést dovnitř?“

Luke přistoupil až k nim. „Díky, Watkinsi. To je všechno.“

Zjevně se ho lekla. Co se to s tou ženskou děje? Jemu stačí jen naznačit. Včera mu dala jasně najevo, že se k ní nemá přibližovat, takže se teď nemusí tvářit, jako by se na ni chtěl vrhnout a – jak je ten nevinný výraz, co stojí v bibli? Ach ano – ležet s ní.

I když to není marný nápad.

Za Watkinsem se zavřely dveře jeho přípravny.

„Jaké krabice?“ zeptal se Luke. „Ty se sem stěhuješ?“

„On ti to Warren neřekl?“

Tak teď už se nedivím, pomyslel si, že si Warren šetří energii. „Nebylo kdy,“ řekl. „Včera večer jsme byli oba dva dost zaneprázdnění spaním.“

„Omlouvám se, chtěla jsem ti to říct už včera. Myslím to, co jsme s Warrenem vymysleli.“

„To by mě zajímalo, co ti v tom zabránilo,“ popichoval ji.

Zrůžověla. Zřejmě cítí i něco jiného než strach, když myslí na tu zatracenou pusu, napadlo Luka. Vzpomněl si na ten prchavý včerejší okamžik, kdy se zdálo, že se na jeho doteky těší. Jak to udělat, aby se na něj dívala zase tak jako ten zlomek vteřiny?

„Přivezla jsem z kanceláře nějaké materiály, abychom mohli pracovat tady.“

„Koukám, že jsi odhodlaná ke všemu.“

„Jsem odhodlaná dodržet svoje slovo. Podívej, přestěhovat kancelář sem nebyl můj nápad, ale nakonec – co to na věci mění, jestli pracujeme tam nebo tady?“

„Tak ona se stěhuje jen kancelář,“ utrousil. „Ty sis vážně myslel, že mi Warren navrhl, abych tu bydlela!“

„Má to tady svoje výhody. Kurty, bazén, služebnictvo…“

„Tak abys věděl, nenavrhl. Kromě toho jsem stejně původně myslela, že budu pracovat doma, takže se snad nic nestane, když se ty krámy přestěhují sem. Takhle bude aspoň Warren moct pracovat, kdy bude chtít a jak dlouho bude chtít.“

Bojovně zdvihla bradu, ale Lukovi neušlo, že se jí chvěje hlas. „Já se s tebou nechci hádat, Molly.“ Přistoupil ještě o krok blíž a zjistil, že se jí třese spodní ret.

„Takže už sis to uvědomil? Warren sice musí hodně odpočívat, ale to neznamená, že celou tu věc musíme vzdát.“

„Copak já něco vzdávám?“

Zaváhala.

„Takže tu práci pořád ještě mám?“

Luke přikývl. Všiml si, jak se jí napjaly krční svaly, když těžce polkla. Bylo to jen úlevou, nebo si uvědomila, že se jeho poznámka ani tak netýkala její práce?

Měla ho včera nechat dělat si, co chce, napadlo ji. Tím jedním prostým polibkem by to skončilo. Ale ne – ona v tom samozřejmě musí vidět bůhvíco, a tím jen podráždila jeho zvědavost. Nebo se Luke jen baví tím, jak ji vyvedl z míry? V každém případě se bude muset pořádně hlídat.

Zamračeně přejela pohledem schodiště po celé jeho délce. Co teď? Má jít nahoru, bloumat z pokoje do pokoje a hledat kancelář, která možná ještě vůbec není zařízená?

Z myšlenek ji vytrhl ženský hlas. Malá žena v černém se k ní přiblížila tak tiše, že ji vůbec nepostřehla. „Slečna Matthewsová? Já jsem Hilda Ekbergová, hospodyně. Pan Warren mě požádal, abych vám ukázala kancelář a zeptala se, co ještě budete potřebovat.“

Molly se usmála.

„Ten je hodný. Aby toho nelitoval.“

Hospodyně přivřela oči, jako by ji rentgenovala pohledem. „Myslím, že ví, co dělá,“ řekla pak a vydala se nahoru po schodišti a pak směrem do zadního traktu.

„Říkal něco o pokoji vedle jeho ložnice,“ poznamenala Molly. „Budu se samozřejmě snažit ho rušit co nejméně, ale -“

„Zdi jsou tu tak poctivé, že by ho nerušilo, ani kdybyste tu odpalovala petardy. Původně to byl pokoj pro sluhu pána domu.“ Paní Ekbergová otevřela dveře a ustoupila Molly z cesty. „Když paní onemocněla, pan Warren si tu nechal udělat ložnici a pak už se to tu do původního stavu neuvádělo.“

Její poslední věta zněla trochu jako varování. Když Molly překročila práh, pochopila.

Vždycky zastávala názor, že každý pokoj má osobnost, jedinečný charakter, který je mu od začátku vlastní. Zařízením a barvami se dá ovlivnit, ale ne změnit. Některé pokoje jsou dámské, některé klidné, jiné uvolněné.

Tenhle rozhodně nesl stopy složité osobnosti.

Vysoký koberec byl mechově zelený, závěsy na francouzském okně, vedoucím na maličký balkónek nad zahradou, byly ze starorůžového saténu, zřaseného do elegantních záhybů. Na mramorové krbové římse stál svícen z českého křišťálu.

Ale po odpovídajícím nábytku nebylo kromě jedné zlacené, sametem čalouněné židle ani stopy. Zato u stěny stálo jednoduché nemocniční lůžko s chromovým rámem – jeden ze starších typů vyráběných v Meditronics. Molly ho znala z firemních katalogů. Bylo pečlivě ustlané, ale nikde žádný přehoz ani noční stolek.

Vedle lůžka stál kovový čistírenský stojan na šaty. Zřejmě sloužíval jako šatník, ještě teď na něm viselo několik košil. V rohu pod stojací lampou stálo sklápěcí křeslo, nesoucí stopy častého používání.

Omšelý psací stůl u okna se rozměry přibližoval lůžku. Zlatá židle, která k němu byla přistavená, vedle něj vypadala, jako by byla udělaná z párátek. Na zemi vedle stolu byly srovnané krabice, které Molly přivezla. To je rychlost, pomyslela si. Watkins se s nimi musel jako duch proplížit za jejími zády, když mluvila s Lukem.

„Pokaždé, když se pana Warrena ptám, jestli s tímhle pokojem nechce něco udělat – aspoň nechat tu ohavnou postel odnést na půdu -, říká mi, ať to nechám být,“ poznamenala hospodyně.

„Tak se ho příště neptejte,“ poradila jí Molly.

Paní Ekbergová se usmála. „Budu si to pamatovat. Na takové zařízení asi nejste zvyklá -“

„To se vsaďte.“ Molly přešla ke stolu. „Svícen jsem v kanceláři nikdy neměla.“

„Možná by to chtělo nové závěsy -“

„Jen to ne, proboha.“ Uměla si živě představit, co by na to řekl Luke, kdyby to tu začala nově zařizovat.

Paní Ekbergová vypadala zklamaně. „Ale tyhle jsou úplně vyšisované.“

„To ještě neznamená, že je můžu měnit.“

„Jak si přejete, slečno. Když budete cokoliv potřebovat, řekněte mně nebo Watkinsovi.“

Molly odklopila víko jedné krabice. „Mohla bych asi tak za hodinu dostat kávu?“

„A do té doby si přejete být sama?“ Pak hospodyně omluvně zamžikala. „Samozřejmě, slečno. Víte, v tomhle domě tak dlouho nebyla žádná dáma, že jsem skoro zapomněla, jak se mám chovat.“

Pak odešla a Molly zmateně zavrtěla hlavou. Paní Ekbergová se k ní nechovala nijak nevhodně nebo nezdvořile. Spíš to vypadalo, jako by v ní neviděla dočasnou zaměstnankyni, ale novou paní domu. Nové závěsy… Když budete cokoliv potřebovat…

Nesmysl. Paní Ekbergová se k ní prostě chovala mile, a za to ostatní mohla její bujná fantazie. Dala se do práce.

Asi za hodinu, chviličku po tom, co jí donesli kávu, se objevil Warren v hedvábném bordó županu. Jak je možné, že člověk, který si tolik potrpí na oblečení, dokáže dlouhá léta nechat tenhle pokoj v takovém stavu? napadlo Molly. Ale možná si ten župan nekoupil sám. Takové věci se dávají k Vánocům.

Warren se styděl. „Po snídani jsem zase usnul,“ přiznal se.

„Nic se neděje – jsem strašně ráda, že jste tu. Koukněte na tenhle dopis, zrovna jsem ho objevila. Jenom to písmo je hotový poklad, ale vůbec nechápu, co to má znamenat.“ Podala mu těch několik listů papíru přes stůl a potěšeně sledovala, jak se mu rozzářily oči. Dneska vypadá líp, pomyslela si. Chodil sice ztěžka, ale bez hole.

Po obědě si Warren šel znovu zdřímnout a objevil se až pozdě odpoledne. Molly mu přistrčila hromádku dokumentů, ale ani se na ně nepodíval. Místo toho přemýšlivě nakrčil čelo. „Zdá se mi to, neboje tady opravdu takové ticho? A pes mi celou dobu leží pod křeslem. Proč si nehraje s vaší holčičkou?“

„S Bailey? Je přece ve školce.“

„Vy jste ji vezla přes půl města až do firmy?“

„Stejně jsem tam musela pro ty bedny.“

„Ale teď budete zase muset jet přes půl města, abyste ji vyzvedla. To je přece směšné.“

„No – sem ji přece brát nemůžu.“

Warren se zamračil. „Kdo to říká?“

„Myslím, že nepatří -“

„Já na tom trvám.“

Molly se zabořila do křesla – ne do toho zlaceného, ani do sklápěcího, ale malého pohodlného křesílka, které objevila dole pod schody. „Jste tyran, víte o tom?“ řekla zdvořile.

Warren se usmál. „Myslím, že nemocní starci mají určitá privilegia.“

„Mimo jiné to, že každé vaše přání musí být považováno za rozkaz?“

„To není špatný nápad. Takže budete ji sem brát s sebou?“

„Popřemýšlím o tom.“ Molly mrkla na hodinky. Nemohl si to načasovat hůř, řekla si v duchu. Místo těžítka položila na hromádku rozečtených papírů sešívačku a vstala. „Musím bohužel jet. Za půl hodiny školka zavírá.“

Husté obočí se mu nad kořenem nosu spojilo. „Což dokazuje, že byste měla udělat, co vám říkám. Vy odcházíte, a já mám zrovna takovou chuť do práce.“

„To není fér,“ zahrozila na něj Molly prstem.

„Samozřejmě že ne. Takže přivezete ji zítra? V domě jsou aspoň tři dospělí lidé schopní na ni dohlédnout.“

„A určitě to s největší radostí připojí ke svým obvyklým povinnostem.“ Obešla stůl a zastavila se u Warrena. „Ale je to od vás strašně hezké. Vážně.“ Ani nevěděla jak, ale zničehonic se k němu sehnula a políbila ho na čelo.

Ode dveří se ozvalo: „Tady máš maminku.“

Molly se napřímila tak prudce, že zavrávorala. Z ledového klidu, s jakým se na ni Luke díval pochopila, že viděl právě tak dost, aby si domyslel to nejhorší. Přijít o minutu dřív, všechno by slyšel a došlo by mu, jak nevinné gesto to bylo. Přijít o minutu později, neviděl by vůbec nic.

Nějak se nám to zamotává, pomyslela si podrážděně.

Bailey vběhla do pokoje a mávala modrou čtvrtkou. „Mami, mami, koukej, co jsme dělali ve školce!“

Vzala si od ní koláž, ale ani se na ni nepodívala. Jezdila očima ze své dcerky, sedící na bobku a vášnivě objímající psa kolem krku, na Luka. „Díky, že jsi ji vyzvedl. Ale -“

Pokrčil rameny.

„Jel jsem kolem školky a napadlo mě, že ti ušetřím čas.“

„To je od tebe pěkné,“ řekla Molly. „Jenže ve školce by dítě neměli vydat jen tak někomu.“

Warren jako by potlačoval kýchnutí.

Molly si uvědomila, co řekla. „Jasně, ty nejsi jen tak někdo, ty jsi šéf. Ale stejně…“

„Chceš říct, že by ho měli vydat jen otci? Paní ředitelce to nijak nevadilo. A Bailey taky ne. Ale jestli ti to -“

Molly polkla. „Jistěže ne.“

„Takže Molly,“ vložil se do hovoru Warren. „Teď, když nemusíte jet tu dálku, co si tu ještě na chvíli sednout a pracovat? Lucas na slečnu rád dohlédne, o tom nepochybuji. Konečně, on nám ji sem přivezl. Že je to tak, chlapče?“

Molly poklesla čelist a Lukovi zřejmě došla řeč. Warren se zabořil do křesla a usmál se.

Zatímco Molly převlékala povlečení na posteli v Matthewsových pokoji pro hosty, z tiskárny vyjela poslední stránka kapitoly, kterou dopoledne dokončila. Molly ji přehlédla ji a pak štůsek papírů uložila do kufříku. Za chvilku musí vyrazit k Hudsonům a předložit ji Warrenovi ke kritice.

Nahlédla do kuchyně a zavolala na Bailey, která si na stole rovnala svou sbírku achátů. V tu chvíli před domem zastavilo Meganino červené BMW.

Molly poslala Bailey do koupelny umýt si ruce a napjatě se vydala vstříc sestře.

Od té večeře ji neviděla, a jejich několik málo telefonátů se točilo kolem detailů nadcházející oslavy. Molly se nevnucovala a Megan se tvářila, jako by nic. Nakonec Molly usoudila, že její sestra své náhlé sdílnosti lituje.

Nakonec je to její věc. Jestli v tom chce být sama, tak ať. Ty taky nemáš ráda, když se ti ostatní pletou do života, připomněla si Molly. Rozhodně nemá právo své sestře radit.

„Pojď dál,“ řekla, když Megan vystoupala na verandu. „Máma je na bridži v klubu a já musím za chviličku odejít, ale kafe je myslím hotové.“

„Aha – já zapomněla, že máma jde dneska do klubu.“ Megan si sundala sluneční brýle a zamnula si hřbet nosu. „Nečekala jsem tě tu. Myslela jsem, že budeš u Hudsonů.“

„Zrovna se tam chystám. Bailey začala chodit do školky tady naproti, takže vždycky dopoledne pracuju doma, a pak -“

Ale nepřemýšlela o svém denním rozvrhu. Myslela na to, jak je Megan bledá. Od večeře uběhl jen týden, ale Megan od té doby skoro zprůsvitněla, a přes snahu vizážisty se jí pod očima jasně rýsovaly modré stíny. Nemluvě o tom, že ani nevěděla, co je dneska za den.

Megan se posadila ke kuchyňskému stolu. „Líbí se ti tam?“

Molly bylo jasné, že se Megan ptá, jen aby řeč nestála.

„Komu by se tam nelíbilo?“ Mrkla na hodiny. „Bailey, posbírej si věci. Vezmeš si s sebou dneska panenku, nebo stavebnici?“

„Ty ji bereš s sebou?“ zeptala se nevěřícně Megan.

„Warren si to nedal vymluvit. A taky trval na tom, abychom u něj obědvaly. Že prý budeme probírat pracovní pokroky. Jenže já si myslím, že je mu prostě smutno.“

„A co tam s ní děláš? V té jejich naleštěné jídelně si ji moc představit nedovedu.“

„To bys koukala,“ odvětila suše Molly. „Obvykle nejdřív baví v kuchyni kuchařku tím, jak se nimrá v jídle. A zbytek dne si maluje, spí, běhá se psem, loudí bonbóny a prozkoumává dům. Chová se tam, jako by to bylo její soukromé hřiště, a všichni přítomní ji v tom podporují.“

Megan se otřásla.

„Já vím, je tam tolik věcí k rozbití. Posledně jsem ji našla, jak si s paní Ekbergovou hraje na čajový dýchánek. Čaj se podával v míšeňském porcelánu. A když jsem málem omdlela a snažila se paní Ekbergová vysvětlit, že Bailey tolik svobody zase nepotřebuje, podívala se na mě jak na krkavčí matku a řekla, že Bailey je moc opatrná a ještě nic nerozbila. A ona je opatrná a opravdu ještě nic nerozbila, takže -“

Megan jako by neposlouchala.

„Ale aspoň čajové dýchánky se mi podařilo zalihnout. Jak je ti?“ zeptala se Molly. „Teda – už ses rozhodla, co dál?“

„Jak by to mělo být? Když jsi těhotná, máš snad jen jednu možnost, ne?“

Molly cítila, jak se jí tělem rozlévá úleva. „Samozřejmě. Ale člověk na to nemusí být sám.“

„Já vím. Já jen… Nejsem ještě připravená o tom mluvit.“

Molly si byla jistá, že původně chtěla Megan říct něco jiného.

„Vlastně jsem ráda, že jsem tě tu chytla,“ pospíšila si Megan. „Zeptala by ses paní Ekbergové, jestli si na tu oslavu můžeme půjčit deset stolků a padesát židlí? Šlo by je někde pronajmout, ale ty Hudsonovic jsou strašně pěkné.“

„Zeptám se. Ještě něco? Ráda bych ti s tím pomohla víc, zvlášť jestli ti teď není dobře…“

Megan zavrtěla hlavou. „Myslím, že všechno klape. Stejně máš spoustu práce. Ale napadlo mě… Víš, viděla jsem takovou broušenou mísu, myslím, že by se mámě líbila. Nechtěla bys ji dát jako společný dárek?“

„Záleží na tom, kolik stojí.“

„Dost,“ řekla upřímně Megan. „Ale nechci ji kupovat napůl. Je mi jasné, že máš trochu těsný rozpočet.“

A taky víš, jak by to vypadalo, kdyby Megan přinesla jako dárek křišťálovou vázu a Molly si mohla dovolit tak akorát obyčejné skleničky…

Megan se svého snobismu prostě nezbaví. Ale Molly ji litovala tolik, že spolkla svou hrdost. „Jasně. To je bezva nápad. Ale půlku ti zaplatím – jen asi ne najednou.“

Megan mávla rukou. „Klidně. Odpoledne pro ni zajedu.“

V předsíni se objevila Bailey s kočárkem pro panenku naloženým kostkami stavebnice.

„To je teda kombinace,“ zamumlala Megan.

Molly se na svou sestru zadívala a pokusila se rozluštit její výraz. Podle jejího soudu v něm převládal strach. „Odpovědnost za dítě není tak náročná věc, jak to na první pohled vypadá,“ řekla. „S Randem si na to brzo zvyknete. Když ti do náručí dají tvoje vlastní dítě…“ Megan mlčela. Molly si všimla, že se jí v očích lesknou slzy, a tak rychle dodala: „Promiň. Nechtěla jsem…“

Megan si papírovým kapesníčkem otřela víčka. „Já vím.“ Pak vyskočila. „Já mám schůzku, ty musíš do práce. Jestli chceš, zastav se večer, můžeš se podívat na tu mísu, než ji zabalím. Rand něco má, takže budu doma sama.“ Přelétla očima k Bailey, která netrpělivě postávala u dveří. „Bailey může jít taky, jestli bude chtít.“

Od ženy tak rafinované, jako byla Megan, znělo tohle pozvání poněkud neobratně, ale Molly přesto dojalo. Bylo to poprvé, co její sestra projevila o svou neteř zájem. Zvládne to, pomyslela si. Megan to zvládne. A bude z ní dobrá máma.

Než konečně sbalila do kufříku všechno, co potřebovala, a lehce si nalíčila rty, uteklo dobrých deset minut. Ale ulice byly dnes skoro prázdné a venku bylo chladno, ale nádherně – kdyby Molly měla kabriolet, hned by si stáhla střechu. Když zastavila na červenou, všimla si, že krámek se zmrzlinou na rohu je nejen otevřený, ale na parkovišti stojí několik aut.

Bailey si toho taky všimla.

„Já chci zmrzku,“ prohlásila.

„Někdy jindy. Budeme obědvat.“

„Ale je tam Luke.“

To sotva, myslela si Molly, dokud v rohu parkoviště neuviděla černého jaguára. Těch ve městě moc nebude. Auto bylo napůl schované za domem. Jestli si ho Bailey všimla, tak k očaři rozhodně nemusí, napadlo Molly.

Pak uviděla Luka. Stál zády k silnici, ale jeho široká ramena a úzké boky si nemohla splést. A vedle něj – červené BMW a za volantem žena.

Mám schůzku, říkala Megan. Ale… s Lukem?

A proč ne? zeptala se Molly sama sebe. Jsou kamarádi.

Takže se musejí scházet ve zmrzlinářství? klíčilo v ní podezření. Na taková místa Megan přece nechodí.

Naskočila zelená a Molly se téměř bez přemýšlení rozjela. Copak ji Luke utěšuje? Ale proč Luke, proč ne její muž? Nebo je právě Luke důvod, proč je tak nešťastná? Že by byl otcem jejího dítěte?

Molly se udělalo nevolno.

Přes všechna zdržení dorazila před dům o chvíli dřív. Vyložila Bailey i její kočárek plný hraček. „Pojď se na chvilku projít do zahrady,“ navrhla.

Chladný vzduch jí pročistil hlavu. Když se vydaly k domu, byla zase schopná rozumně uvažovat.

Děláš z komára velblouda, řekla si. Dva lidi spolu za bílého dne stojí před krámkem se zmrzlinou, a ty v tom hned vidíš spiknutí!

Warren měl několik připomínek a Molly pozorně poslouchala. Jeho nadšení bylo nakažlivé, a tak si ani nevšimla, že se venku šeří. Najednou si uvědomila, že Warrenovi klesají víčka.

V tu chvíli vstala a přerušila ho v půli věty. „Nezapomeňte, co jste chtěl říct,“ řekla. „Zítra tím začneme. Ale nechci, abyste se kvůli mně uštval.“

„Chtít po mně, abych udržel do zítřka myšlenku, je dost tvrdé,“ namítl Warren.

Políbila ho na čelo. Tak se s ním už několik dní loučila.

„Přiveďte mi sem ještě princeznu, ať jí můžu dát pusu, než pojedete,“ přikázal.

„Dobře. Jestli ovšem už nespí. Nebo jestli neusnete vy.“

„To je pravda. My dva chodíme spát asi tak ve stejnou dobu,“ zabručel Warren a znovu zívnul, tentokrát naplno.

Molly s úsměvem seběhla ze schodů. V hale nikdo nebyl – přesně jak čekala. Na čajové dýchánky bylo ostatně už pozdě.

Bailey bude zřejmě ještě v kuchyni. Odpoledne pomáhala péct sušenky. Hrdě jich pár donesla matce a Warrenovi – úplně sama. Na porcelánovém podnose.

Molly napadlo, že by si paní Ekbergová měla zajít k psychiatrovi.

Měkký svit ohně ji přilákal ke dveřím do knihovny. Na okamžik zaváhala a pak nahlédla dovnitř. Bailey se občas uvelebila v měkkém koženém křesle u krbu a usnula.

Ale dnes byla křesla prázdná. Luke stál u krbu a v ruce držel sklenku. Opravdu se tváří tak bolestně, napadlo Molly, nebo je to jen hra světel?

Už byl zřejmě nějakou chvíli doma. Stačil se převléknout do džínů a tlustého svetru a jeho ramena vypadala ještě širší.

„Tak pro dnešek padla?“ řekl. „Dáš si něco k pití?“

Zavrtěla hlavou.

„Slíbila jsem Megan, že k ní dneska večer zajedu. Chce se mnou o něčem mluvit.“ Vlastně to byla pravda, i když to „něco“ byla jen skleněná mísa. Zpříma se na něj podívala. Jestlipak by přiznal, že se s Megan sešel?

„Bav se dobře,“ prohodil.

To se toho dozvěděla. Co taky mohla čekat.

V kuchyni bylo plno světla a příjemně teplo. Ve vzduchu se vznášela kořeněná vůně sušenek a mísila se s aromátem vína a bylinek. Kuchařka míchala omáčku.

„Já myslela, že už jste pryč,“ usmála se a podala Molly lžíci. „Ochutnala byste to, prosím? Možná to chce ještě trochu kopru.“

Molly bezmyšlenkovitě sáhla po lžíci.

„Bailey tu není?“

„Ne. Proto jsem si myslela, že už jste pryč. Nesla vám sušenky a už se nevrátila. Copak ona -“ „Tak kde je?“

Molly upustila lžíci, obrátila se na podpatku a vyběhla na chodbu.

Paní Ekbergová byla v jídelně a bezradně se dívala na poloprostřený stůl. „Slečno Molly,“ zavolala. „Mohla byste se mrknout na tenhle ubrus? Nevím, jestli přežije ještě jedno praní, ale je jediný, který zakryje celý stůl.“

Molly ji skoro nevnímala. „Paní Ekbergová, kdy jste naposledy viděla Bailey?“

„To nevím. Asi když vám nesla nahoru sušenky.“ –

„Ale to bylo před hodinou!“ vyrazila ze sebe Molly.

Paní Ekbergová se na ni na okamžik zadívala. „Seženu Watkinse,“ řekla. Hlas se jí třásl. „Občas mu pomáhá čistit stříbro. Onehda jsme ji museli vykoupat, měla leštidlo až za ušima.“

Ve dveřích se objevil Luke. V tu chvíli se vrátila paní Ekbergová. Tvářila se vážně a hned za ní šel Watkins.

„Co se děje?“ zeptal se Luke.

Molly se bez úspěchu pokusila spolknout knedlík, který se jí udělal v krku. Když to řeknu, budu mít tím větší strach, napadlo ji. Bude to vypadat skutečněji. Ale přinutila se vyslovit to nahlas. „Vypadá to, že se Bailey ztratila.“

ŠESTÁ KAPITOLA

Ta sotva zašeptaná věta se halou rozlehla jako výkřik.

Luke se na Molly podíval, dlouho mlčel a pak vyhrkl: „Jsou jí tři roky. Jak ji tu probůh můžete nechat běhat jen tak?“

Watkins pozoroval své sepjaté ruce. Kuchařka zrudla. Paní Ekbergová se znatelně zmenšila.

„Obviňování nám nepomůže,“ řekla Molly. „Já jsem její matka, já za ni zodpovídám. Radši řekněte, kde ji podle vás najdeme.“

„Omlouvám se,“ řekl skoro neslyšně Luke. „Prohledáme dům. Musí tu někde být.“

„Jen si někam zalezla a usnula,“ řekla paní Ekbergová, ale hlas se jí třásl tak, že se její útěcha minula účinkem.

Rozběhli se po celém přízemí. „Počkejte,“ zavolala najednoou Molly. „Ví někdo z vás, kde je pes?“

Protože Bailey nebude daleko, pomyslel si Luke. „Asi u táty.“ To už byl v polovině schodiště.

„Počkej, Luku,“ volala Molly.

Podíval se na ni přes zábradlí. Byla bledá, oči měla rozšířené a ztemnělé strachem. Vypadala tak malá, tak křehká… „Warren nesmí vědět, že se Bailey ztratila.“

„A jak si představuješ, že -“ Vlastně ano, uvědomil si. Šok je to poslední, co jeho otec potřebuje. Stejně Bailey za chvíli najdou, bude někde v koutku stočená se psem do klubíčka, a plašili by Warrena zbytečně. „Tak jo,“ řekl a o poznání pomaleji pokračoval po schodech nahoru.

Zaklepal na dveře ložnice. Žádná odpověď. Polehoučku otevřel dveře. Warren ležel na sametové lenošce v arkýři. Oči měl zavřené a pravidelně oddechoval.

Luke se vydal pokojem a doufal, že podlaha nebude vrzat. Lucky neviděl, ale mohla ležet pod pohovkou.

Warren otevřel oči, ale nepohnul se. „Co se děje, Lucasi? Neříkej, že už je hotová večeře.“

Vlastně byla, ale dokud se Bailey nenajde, je to jedno. Stejně kromě Warrena neměl nikdo na jídlo ani pomyšlení.

„Není,“ vymyslel si narychlo Luke. „Nějak se to zdrželo.“

„Tak proč se mi plížíš po pokoji?“

„Hledám Lucky.“

Warren zvihl obočí. „Ty si chceš hrát se psem? Tak se zeptej princezny. Ta o ní bude vědět.“

Kéž bych mohl, pomyslel si Luke.

„Je to krásná holčička, co?“ přemýšlel Warren. Posadil se a podložil si záda polštářem.

Tati, prosím tě, říkal si Luke. Nemám na povídání čas. Jestli tu není pes, pak tu není ani Bailey, a bude ji tedy muset hledat někde jinde. Ale pak si vzpomněl na Molly, která i v tak hrozné chvíli měla na mysli Warrenovo zdraví. Kdyby Luke hned teď odešel, starý pán by si uvědomil, že se něco děje. „Jo, je roztomilá.“

„A moc dobře vychovaná. Nemyslíš, Lucasi?“ To taky. Jenom se trošku toulá.

Jenže možná se nezatoulala, pomyslel si Luke a žaludek se mu sevřel. Hlavou se mu začaly rojit nejrůznější možnosti, jedna děsivější než druhá. Že Bailey unesl její otec. Že si na ni počíhal šílenec, který si představuje, že každé dítě, které běhá kolem domu Hudsonových, znamená tučné výkupné…

Někdo by měl hlídat telefon. Jen pro jistotu…

„Lucasi?“ vytrhl ho z přemýšlení Warrenův ironický tón. „Ta otázka snad nebyla tak komplikovaná.“

Luke zamžikal a snažil se vzpamatovat. Jaká že to byla otázka? Aha – týkalo se to Baileyina vychování. „Je strašně hodná. A taky je s ní legrace.“

Warren přikývl. „Molly je úžasná. Svobodná matka to nikdy nemá lehké – ta zodpovědnost, stres, nikde žádné zastání…“

A zrovna teď si ta milující duše myslí, že se flákám, místo abych hledal její dceru. „Je moc milá.“

„Dost jsem o ní v poslední době přemýšlel. Myslel jsem na to, co ji a Bailey asi v budoucnu čeká.“

Kontrast mezi jeho snahou o udržení nezávazné konverzace a tím, co se odehrávalo dole, připadal najednou Lukovi až neskutečný. Do hlasu se mu také vloudila ironie. „Co se chystáš podniknout? Já jen abych to věděl předem.“

Warren na okamžik zavřel oči, a když je otevřel, Luka ohromilo, jak se jeho pohled náhle rozjasnil.

„Jsem moc rád, že se mnou souhlasíš,“ řekl Warren.

To je tedy důmyslná interpretace, pomyslel si Luke. Zdálo se mu to, nebo se jeho otec zatvářil tak, jako by ho už už viděl jít s Mollly k oltáři?

„Já nemyslel -“

„Vždycky jsi po nás chtěl sestřičku,“ řekl Warren tiše. „I když je tu ten věkový rozdíl.“ Luke se zamračil. „Čtyři roky, to není tolik.“

„Ale ne. Já nemluvím o Molly. Ta by byla tvoje nevlastní matka. Mluvím o věkovém rozdílu mezi tebou a princezničkou. Ale podle toho, jak spolu vycházíte, zřejmě by ti to nevadilo.“

Ať si klidně pro Bailey dělá, co chce, myslel si Luke. Doufám, že ta malá bude ještě mít možnost to ocenit.

Už nevydržel sedět. „Popřemýšlím o tom, tati,“ řekl a vstal.

Warren se znovu pohodlně opřel. „Ale ať ti to netrvá dlouho, synku. To víš, já už nemám moc času.“

Luke měl pocit, že byl pryč celou věčnost, ale paní Ekbergová zrovna vycházela z pokoje nad schody. Zavrtěla hlavou. „Prošla jsem to tu všechno. Půda je zamčená, a -“

„Co šatny?“

„Ani Bailey, ani pes. Mohli bychom prostě zkusit zavolat Lucky, ale Molly nechce – kvůli Warrenovi.“

Do háje s Warrenem, pomyslel si Luke. Trochu strachu by si jenom zasloužil. Stejně to všechno začal on.

Molly stála ve dveřích knihovny s pastelkou v ruce a dívala se na Luka. Šla z ní zima, přestože z ohně sálal žár. „Kuchařka našla v kuchyni její bundu.“

Ulevilo se mu. „Takže musí být někde v domě.“

„Nebo venku.“ Skelnýma očima pohlédla k oknu. „Bez bundy.“

A zvedá se vítr a je čím dál tím větší zima. Nikdy v životě ještě necítil takovou bezmoc.

Natáhl ruku k telefonu. „Volám policii.“

V tuhle chvíli to bylo určitě to nejrozumnější, co mohli udělat. Ale když Molly slyšela, jak Luke celou věc líčí policistovi, měla pocit, jako by jí rvali srdce zaživa.

Moje holčička se ztratila, pomyslela si bezmocně.

Luke zavěsil. „Za chvilku tu jsou. Jdu s Watkinsem prohledávat zahradu.“ Podíval se na paní Ekbergovou a kuchařku. „A vy dvě obejdete dům. Jestli šla ven -“

„Nedosáhla na zvonek,“ řekla Molly nepřítomně. „Musela jsem ji zvednout…“ Vyrazila ke dveřím.

Luke ji chytil za paži.

„Někdo musí zůstat u telefonu.“

Neušlo jí, jak násilně se snaží předstírat klid. Má strach, napadlo ji. Bojí se toho, co by mohli najít. A nechce, abych u toho byla –

Nedokázala na to ani pomyslet, a tak rychle zapátrala po něčem, na co by se mohla soustředit. „Proč tu není Megan,“ zašeptala. Co by teď dala za starosti s tou zatracenou skleněnou mísou.

„Zavolám jí,“ slíbil Luke.

Megan musela sedět u telefonu, protože byl zpátky ani ne za minutu a posadil Molly na židli. „Už jede.“ Dřepl si vedle ní. „Měla bys možná zavolat Baileyinu otci.“

Zavrtěla hlavou. „Ne. A taky tu nebudu jen tak sedět a civět na telefon, který stejně nezazvoní. Jdu ven. Jdu ji hledat.“

Luke se kousnul do rtu. „Tak jo.“ Navlékl jí velikou, tlustou vlněnou bundu, jako by byla sama dítě.-Vzal si větrovku a pak společně vyšli ven.

Molly by se bývala ani neoblékala, byla přesvědčená, že to nemá cenu. Ve chvíli, kdy si vzpomněla na zvonek, přesně věděla, co se stalo. Bailey z nějakého důvodu vyšla před dům – bez bundy, protože se chtěla zase hned vrátit. Pak dveře zabouchl průvan. Bailey zjistila, že nedosáhne na zvonek, ale nenapadlo ji prostě obejít dům a zavolat na někoho oknem. Jsou jí nakonec jen tři roky. A tak se posadila před vchod, pod vzrostlý jalovec, a teď tam čeká. A Molly otevře dveře, zvedne ji –

Měla to tak dokonale promyšlené, že když otevřela dveře, nevěřila vlastním očím. Zůstala strnule stát a vytřeštěně pozorovala místo, kde Bailey měla být, ale nebyla.

Pak si uvědomila, že její verze má spoustu trhlin. Bailey sice na zvonek nedosáhne, ale nejspíš by se dobouchala. Nebo by ji našel Luke, když přijel z práce.

Se založenýma rukama vykročila do šera. Čekala, že bude větší tma. Pak jí pohled na hodinky prozradil, že ačkoli se to nezdá, hledají Bailey teprve dvacet minut.

Míhající se stíny korun stromů, kterými houpal vítr, byly snad ještě horší než temnota. S každým pohybem jí v srdci klíčila naděje, kterou v dalším okamžiku střídalo kruté zklamání.

Příjezdovou cestu ozářila světla a před domem prudce zabrzdilo Meganino BMW. Molly se k němu rozběhla. Megan nechala motor běžet, vyskočila z vozu a sevřela ji do náručí.

Molly se nechala objímat přesně čtvrt minuty. Pak ji Megan pohladila po zádech a pohlédla na Luka. „Naši tu budou za minutku. Cestou jsem jim volala. Co mám dělat?“

„Běž zabavit tátu,“ řekl Luke. „Hlavně mu neříkej, co se děje. Něco si vymysli, můžeš mu třeba vysvětlit, proč ti tak pískaly gumy, když jsi zastavovala.“

Patrně ví, v jakém je Megan stavu, a vymyslel jí úkol, při kterém se jí nic nestane, napadlo Molly. „A kdyby zazvonil telefon, vrhni se po něm, než ho vezme táta.“

„A ani pak mu nemám nic říkat?“ poznamenala suše Megan. „Tak to chci teda vidět.“

Za BMW zastavil další vůz. Vystoupili z něj Alix a Bernie. „To je hrůza, holčičko,“ řekla Alix. „Jak se to stalo?“

„To je teď jedno, mami,“ řekla příkře Megan. „Dělejte, co je potřeba, a vysvětlování necháme na jindy.“

Pak mrkla na Molly. „Hlavu vzhůru. Bailey je chytrá holka. Určitě se jí nic nestane.“

Pes, napadlo Molly. Zapomněli jsme na psa. Přes sílící vítr zaslechla něco, co mohlo být psím vytím. Nebo se jí to jen zdálo?

Luke vyšel Matthewsovým vstříc. „Snažil jsem se Molly přesvědčit, aby zavolala svému bývalému muži. Jednak má právo vědět, co se s jeho dcerou děje, a jednak by bylo dobré zjistit, jestli v tom nemá prsty. Ale Molly nechce -“

„On ji neunesl,“ řekla Molly.

Luke se na ni otočil. „Proč, smímli se ptát?“

„Nestačí, že to Molly říká?“ ptala se Alix.

„Ne.“

„No tak dobře.“ Alix netrpělivě přeskočil hlas. „Neudělal to, protože je mrtvý.“

Luke sebou trhl, jako by dostal ránu.

Molly si toho ani nevšimla. Alix měla koneckonců napůl pravdu. Neudělal to, i když z trochu jiných důvodů.

Molly se vydala k úzké strži, vedoucí mezi stromy do tmy. Mezi kmeny nebylo vidět na krok. Mohla by projít pár centimetrů od Bailey a nevšimnout si jí.

Jako v mrákotách si uvědomila, že už přistoupila na možnost, že Bailey nemůže volat o pomoc.

Rodiče začali prohledávat pás mezi příjezdovou cestou a silnicí, služebnictvo obcházelo dům. Koutkem oka zaznamenala, že Luke je jen několik metrů od ní. Dost daleko na to, aby jeho pomoc při hledání měla smysl, dost blízko na to, aby k ní včas doběhl, kdyby…

Radši na to nemyslela.

Místo toho začala uvažovat nad tím, jak žalostně málo jich je. „Zvláštní,“ poznamenala. „Poslal jsi zdravou, silnou ženskou dovnitř, místo aby nám pomohla.“

„Nemohla bys na ni aspoň na chvíli přestat žárlit?“ opáčil Luke, aniž přestal zkoumat tmavé zákoutí pod hustým větvovím. „Chtěla jsi ji tu mít, tak přijela a dělá, co může. Nech ji na pokoji.“

Zastyděla se, ale přesto namítla: „Stejně mi to vrtá hlavou.“

„To jsem k němu měl poslat tvoji matku? Kvůli Megan se nemusíš vůbec znepokojovat. Táta má v hlavě jen a jen tebe.“

Měla pocit, že se přeslechla. „Cože?“

„Najal jsem tě, abys v něm vzbudila zájem o svět, ne o svou osobu.“

„Já vůbec nevím, o čem mluvíš.“

„Fakt? Ty nevíš, že plánuje svatbu?“

Strnula na místě, kde skrz větve dopadalo trochu světla. Najednou toho na ni bylo nějak moc – strach, zima, napětí, děsivé představy… Zalykavě se rozesmála, ale výbuch smíchu se rychle změnil v hlasité, nezadržitelné vzlyky.

Ve vteřině stál Luke u ní. Položil jí dlaně na ramena a zatřásl s ní. Rozplakala se ještě hlasitěji. Už ani nemohla dýchat.

Luke řekl cosi, čemu nerozuměla, přitáhl ji k sobě a přitiskl jí rty na ústa.

Než si uvědomila, co dělá, měl Luke na tváři rudou skvrnu a Molly pálila dlaň.

„Ty si nedáš pokoj, co?“

Zamnul si tvář.

„Aspoň už nehysterčiš. Co kdybychom se zase dali do práce?“

Vyděsila se, když si uvědomila, že na okamžik na Bailey úplně zapomněla. Vzpamatovala se a pustila se dolů strží.

Když ji prošli skoro až na konec, zpoza mraku vyšel měsíc a ozářil cosi nad jejich hlavami. „Domeček,“ vykřikla. „Líbil se jí přece ten domeček na stromě.“

Luke zavrtěl hlavou.

„Já tam nebyl od…“

Od toho večera, kdy mu umřela maminka. Nic si nenalhávej, Molly – na tebe on nemyslí. Nedořekl. „A od té doby je tam zamčeno.“ „Ale to Bailey nevěděla.“

Zatímco šplhal nahoru, Molly čekala pod stromem. Pak Luke zavolal, že Bailey nahoře není. Molly se zády přitiskla k drsné kůře a sevřela prázdnou náruč.

Přece jsi nemohla jen tak zmizet, Bailey. Kdepak se schováváš?

Luke lezl dolů. Zavřela oči a poslouchala, jak jeho podrážky drhnou o příčky žebříku. Ale najednou zaslechla něco jiného – slabý, vzdálený zvuk. Že by pes?

Luke seskočil z druhé příčky a oprášil si dlaně? „Teď-“ „Poslouchej!“

Luke naklonil hlavu. Vítr se trochu uklidnil a pak to zaslechli oba. „To je od jezera,“ řekl.

Vteřinu se na sebe dívali a mlčky se smiřovali s tím, co se předtím všichni báli vyslovit. Jezero bylo poslední možnost. Jestli Bailey spadla do toho vnitrozemského moře, do největšího sladkovodního jezera na světě, do toho pohřebiště nenávratně zmizelých korábů, tak… Všude jinde už hledali. Teď zbývalo jedině jezero.

A jestli na břehu najdou sedět Lucky, jak marně čeká na svou malou kamarádku…

Tak tam skočím taky, pomyslela si Molly.

Občas si chodila zaběhat, ale tenhle výkon její plíce skoro nepřežily. Jenže u betonové zídky, která chránila břeh před vlnobitím, nikdo nebyl.

Jen Luke na ní stál a jeho silueta se odrážela od hladiny zalité měsíčním svitem. O metr a půl hlouběji divoce šplouchaly vlny a lámaly se v bílou tříšť.

Najednou se ozvalo zaštěkání. Luke seskočil do neznáma. Pokusila se ho zadržet, ale sáhla do prázdna. Uklouzl po mokrém betonu, nebo skočil schválně?

Opatrně vylezla nahoru a pak ho uviděla. Po kolena ve vlnách se brodil k vlhkému stínu pod zídkou o pár metrů dál. Natáhla se a rozeznala v něm Lucky, která se opírala o beton a tlapami se snažila udržet rovnováhu na kamenitém dně. Mezi psem a zdí, jen kousek nad vodou, ležel maličký, promáčený uzlíček.

„Hodná,“ řekl Luke, sehnul se přes Lucky a vzal Bailey do náručí.

Molly se rozeběhla podél zdi a zastavila se nad nimi. Trvalo celou věčnost, než jí Luke své břemeno podal. „Dýchá,“ řekl.

„Já chci maminku,“ drkotala zuby Bailey.

Molly se po tváři valily horké slzy. „Jsem tady, miláčku. Je jí strašná zima, Luku!“

„Aby ne. Je celá promočená. Sundej jí šaty.“

„Jak to proboha myslíš?“ Vytřeštěně na něj pohlédla. Pak si uvědomila, že je to lékař, a začala bojovat se zipem svetříku nasáklého vodou.

„Myslím, abys ji úplně svlékla.“ Vytáhl psa z vody a pak sám vylezl na zídku. „Jak fouká vítr, bere jí skrz to mokré oblečení všechno teplo.“ Přetáhnul si přes hlavu větrovku, svlékl si svetr a znovu si bundu oblékl.

Mezitím Molly stahovala Bailey mokré kalhoty. Jakmile se jí to podařilo, sáhla po Lukově svetru. Ale Luke si Bailey přitiskl ke hrudi, přehodil přes ní svetr jako deku a pak přes sebe i přes dítě přetáhl bundu. „Potřebuje tělesné teplo,“ utrousil. „Pojď rychle.“

„Maminko,“ zamumlala Bailey tak tiše a zoufale, že to Molly div neutrhlo srdce.

Nějakým zázrakem dokázala se spěchajícím Lukem udržet krok. Lucky je předběhla a s divokým štěkotem se přihnala k domu.

„Škoda, že to nemohla udělat dřív,“ poznamenal Luke.

Když procházeli kolem rohu budovy, na příjezdové cestě právě utichla siréna. Proč to těm policajtům trvalo tak dlouho? pomyslela si Molly. Nebo ji zase šálí vlastní rozum a celé to netrvalo déle než pár minut? Měla pocit, že mezitím utekly roky.

Luke mávl na řidiče. Za okamžik už seděli v policejním autě a uháněli na plný plyn k nemocnici. Luke pořád ještě tiskl Bailey k sobě a Molly jí rukávem bundy sušila mokré vlasy.

„Kde je moje kartička?“ zašeptala Bailey. „Já chci kartičku.“

Pro Molly zněl ten hlásek jako rajská hudba. „Potom, kočičko. Potom ji dostaneš.“

Sestra z pohotovosti velice zdvořile vykázala Molly ze dveří. Než se podaří Bailey stabilizovat a dostat ji z podchlazení, bude muset počkat na chodbě. Pak holčičku ještě čeká rentgen, aby se zjistilo, jestli nemá vodu na plicích. A pak, jakmile to bude možné, zavolají ji.

Luke ji usadil do pohodlného křesla v koutě čekárny, ale Molly sedět nechtěla.

„Bude v pořádku, viď?“

„Určitě,“ odpověděl. Pak si uvědomil, jak nepřesvědčivě to vyznělo, a spustil. „Za prvé byla při vědomí už když jsem ji tahal z vody. Za druhé ji před vlnami, větrem a podchlazením chránila Lucky.“

Pohlédla na něj, zhluboka, přerývaně se nadechla a trošku se jí ulevilo. „Jak té vlastně je?“

„Vypadala dobře. Možná bude mít trochu omrzlé tlapy, nevím. Záleží, jak dlouho byly ve vodě. Watkins se o ni postará.“

„Doufám, že jí koupí pár pořádných steaků. Vlastně ne – to udělám já, a osobně jí je naservíruju.“ Utřela si slzy.

„Molly,“ zadíval se na své boty a na nohavice nasáklé vodou. „První den, co jste u nás byly, jsem jí slíbil, že ji vezmu k jezeru. Nesplnil jsem to.“

„A podle tebe tam kvůli tomu šla? Myslíš, že za to můžeš? Neblázni.“

„Ty si to nemyslíš?“

Molly zavrtěla hlavou. „Stejně tak bych to mohla vyčíst tátovi. To kvůli němu Bailey tak ráda chodí k jezeru. Ale on za to nemůže o nic víc než ty.“

Dlouze na ni pohlédl. „Díky, Molly.“ Vzal ji za ruku. Molly pozorovala jejich propletené prsty. Ty její byly bledé, on měl ruku opálenou.

Kdysi jí na něm záleželo – takovým tím holčičím způsobem. Věděla, že tehdy před lety měl pravdu, že to nebyla láska, jen zamilovanost. Když se sem vrátila, byl jí lhostejný. Hodlala pracovat, žít svůj vlastní život a Lucas Hudson ji nezajímal.

Ale teď… Nevyznala se sama v sobě.

Jedno bylo jisté. Ode dneška si na něj poopraví názor. Věděla, jak ho Bailey má ráda, ale až do dnešního večera tak docela nevěděla, co si myslí Luke o děvčátku. Baileyino zmizení ho vyděsilo a byl rozhodnutý ji najít za každou cenu, a už za to by získal v srdci každé matky čestné místo.

Kdykoliv si vybavila, jak skočil do tmy a riskoval život, jen aby Bailey zachránil, cítila, jak se jí stahuje hrdlo.

Ale to všechno Bailey. Luke se prostě do její holčičky zamiloval. Nebylo divu. Tohle dítě lámalo srdce na potkání a nebylo divu, že si do své sbírky zařadilo i Luka.

Ten jeho dnešní polibek nepramenil z náklonnosti – na tu drsnou sílu jeho stisku do smrti nezapomene -, ale z prostého faktu, že chtěl uklidnit její hysterii.

Ani jinak Molly nelichotil. Nemohla bys na ni aspoň na chvilku přestat žárlit? zeptal se, když narážela na Megan. A ta poznámka o tom, že by si ji Warren chtěl vzít… Luka se to očividně osobně nijak nedotklo, jen si zjevně myslel, že se jeho otec zbláznil.

Ale na Bailey mu záleží. Kvůli nikomu jinému tu teď nesedí. I když padá únavou a zimou, chce vědět, že je Bailey v pořádku. Myslí jen na Bailey. Bailey…

Pomaličku vyprostila dlaň z jeho sevření. Nebo ho snad sám uvolnil a nechal její ruku vyklouznout?

Luke se maličko napřímil.

„Tak,“ řekl. Uvědomila si, jak moc se snaží, aby to znělo klidně. „Když teď máme tolik času, povíš mi, jak jsi přišla k té modřině? Kdo tě praštil, když ne tvůj exmanžel? A proč jsi mi nechtěla říct, co se stalo?“

„Tys vážně čekal, že ti to budu vysvětlovat? Ucházela jsem se o místo,“ opáčila Molly. „A osobní otázky nepatří do…“

Luke si odfrkl. „Předpokládám, že můj dnešní zákrok proti tvojí hysterii bude klasifikován jako sexuální obtěžování.“

„Jasně že ne. Byl to spíš pokus o znásilnění.“

„Tak to se mi ulevilo. Ale neuhýbej. Kdo tě praštil?“

Do čekárny vešla sestra – jiná než ta, která Molly předtím vykázala z ordinace. „Vy jste rodiče Bailey? Můžete dovnitř.“

Molly si všimla, jak po Lukově tváři přeběhl stín, a tíha, která jí už tolik let obestírala srdce, se proměnila v novou, ještě neznámou bolest.

Vztala a bez přemýšlení k němu vztáhla ruku. Zatvářil se překvapeně, pak obemkl její dlaň prsty a spolu s ní se vydal ke dveřím.

Hned za nimi seděl mladý lékař a vyplňoval kartu. Zvedl hlavu. „Ta má ale štěstí. Ještě pár hodin si ji tu necháme – dostává infúze -, ale jestli nenastanou komplikace, budete si ji ještě dneska moct odvézt.“

Molly ani nedýchala.

Na nemocničním lůžku, vypodložená spoustou polštářů, seděla Bailey. Na klíně měla tác a v rukou držela hrnek. V bílém povlečení vypadala jako panenka.

Jakmile uviděla Molly, natáhla ruku a ukázala infůzi. „Oni do mě strčili jehlu, mami.“ Znělo to velice dotčeně. „A nechali ji tam.“

Luke se zachechtal. „Ještě si stěžuj, princezno.“

Stočila k němu velikánské hnědé oči. „Řekneš jim, aby ji vyndali?“

„Až za chvíli. Teď zrovna tu mají všichni moc práce, musíme počkat, až na nás zase přijde řada.“ Položil jí ruku na rameno.

Zdá se mi to, nebo se mu opravdu třesou prsty? napadlo Molly. Přešla na druhou stranu postele a opřela se o pelest.

„Copak to piješ?“

„Kakao.“ Děvčátko se zatvářilo trochu provinile. „Já se zapomněla nejdřív zeptat.“

„To nic. Myslím, že páni doktoři vědí, co dělají.“ Molly jí odhrnula z čela pramínek vlasů. Byly už suché, ale od jezerní vody jakoby lepkavé.

Bailey odložila hrnek. „Přinesli jste mi kartičku?“

Na to by Molly skoro zapomněla. „Ne, miláčku. Ale určitě ji najdeme. Mělas ji v kapse?“ Mokré oblečení zřejmě zůstalo na zídce nad jezerem, ale bude spousta času tam pro něj dojít.

Bailey zavrtěla hlavou. „Spadla mi do jezera. Vzal ji vítr a shodil ji do vody, tak jsem slezla dolů, jako na hřišti, na prolejzačce. Nebylo to vysoko.“

Molly zatrnulo. Metr a půl vysoká zídka, a Bailey po ní prostě sešplhala?

„Jenže jsem na ni nedosáhla. A pak mi to klouzalo a nešlo to zpátky a Lucky skočila dolů a pocákala mě. A pak mi byla zima.“ Zívla.

„Ale teď už ti je teplo,“ zkoušela se Molly usmát.

„Sakra, ta visačka,“ řekl Luke. „Promiň, Molly. Nechtělas, abych jí ji dával.“

„Ty se do toho fakt chceš uvrtat, Luku, co? Nikdo přece nemohl vědět, co se u jezera stane…“ Molly se snažila ovládnout hlas, aby se jí netřásl.

Luke se k ní přes lůžko natáhl a stiskl jí ruku.

Bailey zívla ještě víc než předtím, a pak jí hlavička klesla na polštář. „Ale stejně mám jezero pořád ráda. I když je mokrý a ošklivý.“

Stáli u nít dokud neusnula. „To je dobře,“ zašeptal Luke. „Že nezanevřela na jezero, myslím. Taky by mohla mít doživotní trauma z vody.“

Molly přikývla a opřela si hlavu o chromovou pelest. „Jsi unavená,“ řekl Luke. „Zůstanu tady.“

„Samozřejmě. Ale seženu ti židli.“ Ani se nepohnul. „Molly,“ řekl po chvilce tiše. „Možná sis nevšimla, jak na nás ta sestra volala. Myslela, že jsem její otec. Ale díky, že jsem tu směl být. Že jsi je při tom nechala.“

Pohlédla na něj, pak na jejich propletené dlaně a nakonec na svou spící dceru. „A proč ne?“ řekla. „Koneckonců je to pravda.“

SEDMÁ KAPITOLA

Na chodbě zarachotil vozík. Nad hlavou jí nepříjemně bzučela zářivka. Jinak bylo ticho.

Dívala se dcerce do tváře a hladila ji po vlasech. Ruce se jí netřásly. Teď už to zpátky nevezme. Je pozdě litovat.

Ale s narůstajícím tichem rostlo i napětí. Nakonec to nevydržela. Pomalu zvedla oči a podívala se na Luka.

Nikdy neviděla nikoho vypadat překvapeněji. Jako by se díval rovnou skrz ni. Pak pomalu zaostřil na její tvář. „Vzalo tě to trochu víc,“ řekl pevným hlasem. „Byl to hrozný stres, a teď, když je to konečně pryč -“

Nic jiného ani nečekala. Ale přesto jí poklesla ramena, jako by na ni teprve teď dolehla únava, stará už pěkných pár let. „Tak jo,“ řekla. „Zcvokla jsem se. Zavolej doktory.“

„Ale to přece…“ Odmlčel se. „Nespletla sis mě s někým?“

„A s kým, prosím tě? S Mikulášem? Nech toho, Luku.“

Všimla si, jak napětí v jeho tváři povolilo. „Tak to ovšem… Je blbost, Molly. Nezapomněla jsi na jeden malý detail?“

„Myslíš to, že jsem se vlastně skoro nemilovali?“

„Přesně -“

„Všimni si důležitého slůvka skoro. Sám jsi říkal, že by stačila ještě minuta a mohlo být pozdě. Ale ono bylo pozdě. Milování má svůj průběh. My jsme to sice nedokončili, ale rozhodně jsme začali.“

„To je hloupost.“

„Nestalo se to poprvé. Jednou jsem dokonce přemýšlela o tom, že bych začala chodit na takové ty besedy do škol – jako živý příklad toho, že je lepší zachovat si chladnou hlavu a neodkládat oděv. Mohla bych jim ukázat výsledek.“ Uvědomila si, jak zatrpkle to zní, a pospíšila si s upřesněním. „Bailey je můj nejkrásnější dárek, to nejlepší, co mě kdy potkalo. Jiná věc je, jak mě to potkalo.“

Luke zavrtěl hlavou.

Bylo jí předem jasné, že tomu nebude chtít věřit. Ona sama to dodnes těžko chápala. Ale jeho pochybovačný výraz ji rozzlobil. „Jestli chceš krevní test… Jsme v nemocnici.“

Jako by ji neslyšel. „A co tvůj manžel?“

Molly si povzdechla. „Máma se nedokázala smířit s faktem, že mám dítě za svobodna. Takže když jsem byla v Chicagu, vymyslela si tu pohádku o mojí svatbě a pak mě rozvedla. Když jsme se pak vrátily sem a mámini kamarádi do toho začali strkat nos, radši ho nechala umřít.“

„A tys ji v tom podporovala.“

„O té její báchorce jsem se dozvěděla až tady. Co jsem s tím měla dělat? Rozhlásit, že si to má matka vymyslela, aby se neznemožnila před kamarády? Oznámit všem, že je to lhářka, a přitom žít v jejím domě, jíst jídlo, co nakoupila a nechat si od ní prát oblečení? Ostatně o to teď zrovna nejde, co?“

„To ne,“ přisvědčil. „Jde o tu druhou báchorku.“

Vrhla na něj kamenný pohled. „Jak chceš,“ řekla bezbarvě. „Pusť to z hlavy. Jako bych vůbec nic neřekla, jo?“ „Molly -“

„Tak už běž,“ dodala. „Nech mě a moji dceru na pokoji.“

Jako kluka ho kůň kopnul do žaludku. Nikdy už podobnou ránu nezažil – až do dnešního večera.

Když se Molly shýbala nad nemocničním lůžkem a rovnala Bailey polštář, vypadala jako madona na válečné stezce…

Jeho dcera!

Ne, řekl si pevně. Je to naprostý nesmysl. Ona se jen z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodla, že mu bude věřit.

S prázdným pohledem kráčel dlouhou chodbou. Sestřička, která ho míjela, si ho podezíravě změřila. Jako robot vešel do čekárny. Stála tam nějaká žena. Už už se obracel, neměl chuť se s kýmkoliv cizím vybavovat.

„Luku!“ popadla ho za loket Megan Bannisterová. „Jak to vypadáš? Ona… Copak ona -?“

Zavrtěl hlavou. „Bailey je v pořádku. Spí. Molly je u ní.“

Megan zpopelavěla a zapotácela se. Luke ji rychle dovedl k nejbližší židli. „Hlavu dolů,“ nařídil.

„Já neomdlím. Jenom mě napadlo…“ Otřásla se. „Kdybych musela našim říct, že přišli o vnučku…“

Luke ji objal kolem ramen. „Neboj se, Meg. Je v pořádku. Ještě dneska ji pustí domů.“

Zabořila mu tvář do ramene. „Co bych bez tebe dělala, Luku?“

„Já mám lepší otázku. Co děláš tady, když máš ležet doma s nohama nahoře?“

Megan potřásla hlavou. „Kdybych nepřijela já, přijela by máma, a já myslím, že Molly radši uvidí mě. Což moc neznamená, protože moje sestřička se klidně obejde i beze mě. Ale v posledních dnech se spolu tolikrát pohádaly -“ Náhle se zarazila a pro změnu zahanbeně zrudla.

„Myslíš kvůli tomu jejímu zesnulému choti?“

Megan se na něj nepodívala. „Taky. Hele, jsem úplně pitomá. Neměla jsem to vůbec říkat.“

„No tak. Kamarádi si přece říkají, co je potřeba vědět.“

„A ty potřebuješ vědět, jak je to s jejím exmanželem?“

Přikývl. Připadal si trochu trapně, ale zároveň věděl, že má právo si tu historku ověřit. „A s otcem Bailey.“ Ta slova mu připadala směšná.

Megan se rozesmála. „Ty se tváříš, jako by to byli dva různí chlapi.“

„A oni nebyli?“ Jeho hlas nezněl ani trochu pobaveně.

Kousla se do rtu. „Tak jo, Luku – já ti teda řeknu, co vím. Ale moc toho není. Žádný manžel nikdy neexistoval. A kdo je otcem, to Molly nikdy nikomu neřekla.“

Nikdy to nikomu neřekla. To není to samé, jako kdyby Megan řekla, že to neví. „Ty to přece musíš aspoň tušit.“

„Jak asi? Já šla na vysokou daleko odtud, Molly chodila do školy tady. Ostatně jsme se nikdy moc nesvěřovaly, a už vůbec jsme nemluvily o svých citových záležitostech. Mohl to být kdokoliv z univerzity.“

„Nebo někdo jiný.“

Megan přikývla. „Já jenom vím, že na mojí svatbě na ni přišla ranní nevolnost.“

Luke si vzpomněl, že svatba byla o Vánocích. On šel za svědka, Molly za družičku. Měla tehdy na sobě tmavozelené sametové šaty, které ji dělaly strašně bledou, a vypadala nejistě. Svatebčané to zřejmě považovali za nervozitu, Luke se domníval – zřejmě trochu namyšleně -, že je to kvůli němu. Od toho jejich rozhovoru se tenkrát viděli poprvé.

Ale jestli jí už na té svatbě bylo špatně…

„Nikomu to neřekla,“ pokračovala Megan. „Když jsme se vrátili ze svatební cesty, svolala rodinu a oznámila, že čeká radostnou událost.“

„Jistě to vzali klidně,“ poznamenal Luke suše.

Megan obrátila oči v sloup.

„Matka mohla vyletět z kůže. Tahala z ní jméno… ale Molly šlechetně mlčela. Kdo by tomu věřil – naše malá Molly!“

Třeba já, pomyslel si. Protože to dělala i kvůli mně.

„Vypadalo to, jako by byla zalitá do skla a nikdo k ní nemohl,“ vyprávěla Megan. „Nejspíš by nepomohlo ani mučení. To, co vyváděla matka, k němu nemělo daleko. A pak Molly odjela do Chicaga, aby dodělala školu a zařídila si život – pro sebe a pro dítě. Proti tomu vypadají moje problémy dost legračně, co?“

Luke ji objal. „Je ti líp?“

„Ne. Ale přemýšlela jsem o tom. Není důvod, proč by moje miminko nemělo být v pořádku. To je nejdůležitější.“

„Ty jsi taky důležitá,“ připomněl jí.

Usmála se, ale řekl by, že mu moc nevěřila. „Kde leží Bailey? Kudy se tam dostanu?“

„A co takhle jet domů?“

Zavrtěla hlavou. „Nejste tu autem. Jak se odtud dostanete, až Bailey pustí?“

„Ještě že pánbůh vynalezl taxíka.“ Ale pak Luke rezignoval a prozradil jí číslo pokoje. „Zítra se za tebou stavím.“

„Ty jedeš domů? No jo, jasně – vždyť tu celou dobu chodíš v mokrých botách.“

Počkal, než Megan zmizela na konci chodby. Pak si zavolal taxíka a šel čekat ven, do zimy. Studený vítr se mu citelně opíral do mokrých nohavic.

Tehdy v říjnu bylo taky chladno. Byl tenkrát tak nešťastný. Před dvěma týdny vypadala maminka naprosto zdravě, a teď jí zbývalo nanejvýš pár dní života. Ani nevěděl, jak se dostal nahoru do domečku. Nejspíš se podvědomě běžel schovat tam, kde se v dětství cítil nejbezpečněji. A pak tam seděl ve tmě a zimě a uvědomoval si, jak mu jiná tma a zima neodvratně bere maminku.

Pak tam s ním najednou byla Molly.

Neptala se, jestli si k němu smí přisednout. Jako by se bála záporné odpovědi. Zapnula elektrický teplomet a posadila se vedle něj na lavici. Beze slova mu vzala ruce do dlaní a třela je tak dlouho, dokud se nezahrály.

A pak začala mluvit. Nebyla to laciná slova útěchy, která tolikrát slyšel od jiných. Bylo v nich tiché porozumění. Když pak začal mluvit on, když z něj téměř nesouvisle tryskaly jeho tak dlouho skrývané pocity a obavy, naslouchala. A chápala ho.

Když skončil, cítil, že se mu poprvé po mnoha dnech ulevilo. Vděčně se k ní obrátil.

Její polibky byly stejně léčivé jako její slova. Nedokázal přestat. Ani ona ne. Vůbec nepochyboval o tom, že ho Molly chce stejně, jako on chtěl ji. A tak si lehli na lavici a zkoumali jeden druhého a utěšovali se svou blízkostí…

Nedokončili jsme to, ale rozhodně jsme začali, říkala.

Přesně tak. Jednou jí řekl, že by stačila minuta navíc a už by ji nedokázal poslat pryč. Ve skutečnosti šlo o vteřiny.

V posledním okamžiku se mu před očima objevila matčina tvář. Udělalo se mu ze sebe zle. Maminka umírá, a on tady zatím…

Molly zbledla a v tu chvíli si uvědomil, že přemýšlel nahlas. Ale ani tenkrát na něj nebyla zlá. Jen se na něj podívala, sklouzla z lavice, natáhla se pro své šaty, a než se mu vrátila řeč, oblékla se a zmizela.

Maminka umřela den nato. Po pohřbu se u Hudsonů sešli rodinní přátelé, příbuzní a zaměstnanci. Přišla i Molly. Stála tam se svými rodiči, v ruce nedopitou sklenku punče. Podařilo se mu ji nepozorovaně odvést do pokojíku vzadu v domě.

Původně se chtěl omluvit, za svá slova i za své chování. Ale Molly jako by ho neslyšela. Dívala se na něj jako mrtvá. Jak to dneska říkala Megan? Jako by byla zalitá do skla.

Měl o ni strach. Využil, i když neúmyslně, její laskavosti, její nezkušenosti a ochoty. Zřejmě nechápala, jak to může být nebezpečné, a že by se k ní jiný muž mohl snadno zachovat mnohem hůř. Zřejmě netušila, že její nevinnost právě takové muže přitahuje.

Nechala ho domluvit. „Jen jsem tě chtěla utěšit,“ řekla pak.

„Ale přesně o tom já mluvím!“ vyletěl Luke. „A přestaň se na mě takhle koukat. Už se to nikdy nestane. Hlavně nebuď hloupá a nepověs se na někoho jenom proto, že mi budeš chtít něco dokázat!“

„Miluju tě, Luku,“ řekla. „Vždycky tě budu milovat.“

„Ty ještě o lásce nevíš nic,“ vyjel na ni. „Měla by ses z toho co nejdřív dostat.“ Pak se s divným pocitem obrátil k odchodu. Udělal, co mohl. Jestli se Molly díky své naivitě zamotá do něčeho horšího, jeho vina to nebude.

Ale v tom se spletl. Nevrhla se do náručí nikomu jinému. Neměla na to čas. Jestli ji už za dva měsíce na svatbě její sestry trápila ranní nevolnost…

„Haló, šéfe,“ zavolal na něj taxikář. „To vy jste chtěl svézt? Já totiž každopádně odjíždím.“

Luke ho nasměroval až k domovu, pak zaplatil a vykročil po příjezdové cestě. Místo štíhlých smrkových kmenů ale viděl širokou loď kostela, kde se brali Megan s Randem. Megan, celá vzrušená a šťastná, v bílém saténu a s kyticí sněhobílých růží.

A Molly, v tmavozelených šatech bledší než obvykle, místo kytice křečovitě svírající kožešinový rukávník. Bledá proto, že se mu musela podívat do očí poprvé po tom, co jí řekl, že její pobláznění k ničemu nevede. Tak si to vykládal on.

Ale vedlo, a Molly to tou dobou už musela vědět. Už když v tmavozeleném sametu kráčela kostelem a nepochybně se modlila, aby se jí neudělalo špatně před lidmi, už tenkrát musela vědět, že nosí jeho dítě.

A neřekla mu to – až do dnešního večera, kdy málem ztratil dceru, o které vůbec nevěděl.

Tehdy, když jí vysvětlil svůj názor na věc, předpokládal, že si to s ním bude chtít nějak vyřídit. Jen doufal, že si při tom neublíží. Neudělala to tak, jak čekal – ale vyřídila si to s ním, to ano.

Připravila ho o dceru.

Ještě dlouho po tom, co Luke odešel, stála Molly tiše nad lůžkem a s hlavou v dlaních se opírala o chromový rám.

Co si od toho slibovala? Že ji nadšeně obejme? Že si poběží koupit doutník? Že začne běhat po nemocničních chodbách a křičet, „Je to holka!“

Obrátila jsi mu život naruby, říkala si. Tedy v případě, že jí věří. A jestli jí nevěří… Už je to dávno, co se rozhodla, že sebelítost je ztráta času.

Jestli bude Luke stát o ty krevní testy, samozřejmě mu vyjde vstříc. Nebylo by divu. Vlastně ho o to měla sama požádat, aby se dokázalo, že mluví pravdu. Ale nechtěla ho k ničemu nutit. Za takovýchto okolností jsou pochybnosti naprosto přirozená reakce. Jenže naprosto tu možnost odmítnout…

Člověk, který si nedovede ani připustit, že by snad mohl mít dítě, není otec. Bailey si zaslouží něco lepšího. A nemít žádného tátu je lepší, než mít tátu, který o ni nestojí.

Měla jsi být zticha, pomyslela si Molly.

Po tvářích se jí skoulely dvě slzy. Právě v tu chvíli se ozvalo zaklepání. Odvrátila se, aby si utřela oči.

„Ahoj,“ řekla Megan. „Potkala jsem Luka. Všechno mi řekl.“

Co všechno?

Podívala se na sestru. Ale v Meganině tváři nenašla nic jiného, než účast a pak něhu – to když se Megan sklonila nad spící Bailey.

Molly se ulevilo.

„Ještě jsem zavolala našim a pak jsem běžela rovnou sem. Nevadí ti, že se do toho míchám?“

Molly zavrtěla hlavou. „Jasně že ne. Mně vůbec nepřišlo na mysl, abych někomu volala. Mluvil vlastně někdo s Warrenem?“

„Hned jak jste ji našli, vyložila jsem mu celou věc, jak nejšetrněji jsem dokázala. Zůstala u něj paní Ekbergová. A Luke už nejspíš jel domů.“

Molly se neodvážila hádat, kam odsud Luke zamířil. A i kdyby se vrátil domů, přemýšlela, co by řekl svému otci.

„Nejseš tu dlouho,“ řekla Megan. „I když tobě určitě připadá, že tu trčíš celou noc.“

Spíš celý život, pomyslela si Molly.

„Tak povídej. Já celou tu dobu seděla u Warrena a nemohla jsem se ani seběhnout dolů zeptat, jak pokračuje pátrání.“

Molly jí ve zkratce všechno vylíčila. Když došla k okamžiku, kdy znovu držela v náručí svou dcerku – strašlivě prochladlou, ale živou a při vědomí – zlomil se jí hlas.

„Tak on je Luke takový hrdina,“ dumala Megan.

Znělo to bezstarostně, ale Molly to nebrala na lehkou váhu.

„Přímo jako z pohádky,“ prohlásila suše.

Bailey se zavrtěla a Megan na ni pohlédla. „Mám takový dojem – asi je to pitomost, ale… Jako by pomýšlel na novou životní roli.“ Pohlédla na Molly. „Baileyina nevlastního tatínka.“

Její pobavený tón Molly zmátl. Megan nic neví a určitě nechce být schválně zlá. Zastírá snad humorem nemilé tušení, že Luke hodlá svou přízeň věnovat někomu jinému? Nebo ji to jen tak napadlo?

Usoudila, že sestřina poznámka něco znamená a zaslouží si rozvinout.

„Ty bys proti tomu něco měla?“

„Já?“ Megan zdvihla obočí. „Jistě že ne. Máš ho mít, sestřičko.“

Molly si příliš pozdě uvědomila, že do pasti, kterou líčila na Megan, se chytla sama.

„To ne,“ spěchala s vysvětlením. „Já to takhle nemyslela. On ne – Já nechtěla… Je to jenom…“ Radši zmlkla. Nemohla jen tak říct, Já jen chtěla vědět, jestli s ním něco máš.

Megan se blahosklonně usmála. „Jasně,“ podotkla. „Už o tom nebudu mluvit. Jo, říkala jsem ti, že s tebou chce mluvit máma? Vysvětlila jsem jí, že jsi zrovna dost zaměstnaná a že si bude nejspíš muset počkat, až přijedeš domů.“

Molly se podařilo vyloudit na tváři úsměv.

„Díky, Meg.“

„Není zač. Za to, že ji tak hrdinně odháním od nemocnice, budu květinové dary přijímat až někdy jindy.“ Megan se naklonila přes postel a sáhla Molly na paži. „Ale ona to myslí dobře.“

„Jestli mi chceš říct, že mi chce pomoct, tak tě kousnu.“

Megan se zamračila. „Já ji nebráním, já ti to jen vysvětluju. Ale udivuje mě, že ti to nedochází. S tím, jak a kde vyrostla, je celkem pochopitelné, že se za každou cenu snaží zachovat si tvář a vypadat před ostatními pořád dokonale. Když byla malá, ostatní děti jí v jednom kuse dávaly zabrat, protože byla jiná. Nemluvila tak, jak se má, protože to neuměli ani její rodiče, a její oblečení nebylo jen vyšlé z módy. Bylo záplatované a vyšisované a vždycky větší nebo menší. Zimní kabát neměla, dokud si na něj sama nevydělala.“

Molly na ni třeštila oči.

„Sama se vyškrábala z něčeho, co je tak hluboko – pod úrovní chudoby, že pro to snad ani není slovo. Udělala ze sebe někoho jiného. Jestlipak víš, že se původně jmenovala Alice? Ale to její děsné dětství ji dost poznamenalo. Nedokáže snést pomyšlení, že by si na ni někdo mohl ukazovat prstem, že by ji mohl pomlouvat, dělat si z ní legraci – protože si užila tolik krutosti, že na to nedokázala zapomenout. Já myslela, že víš, jak se celou tu dobu cítí, Molly. Z nás dvou jsi byla vždycky chytřejší.“

„Ale ona mi o tom nikdy neřekla! A mimoto si nemyslím, že bych byla chytřejší – ale ty jsi v každém případě oblíbenější.“

Megan pokrčila rameny. „Jestli jo, tak jen proto, že jsem dělala, co se ode mě chtělo. Byla jsem hodná holčička. A splnila jsem jí její sen – mám bohatého muže, vznešené příbuzné, nádherný dům. A jsem hvězda salónů.“ V hlase měla sžíravou ironii.

„Věděla jsem, že takové věci považuje za důležité,“ řekla tiše Molly. „Ale netušila jsem proč. Teď už dokonale chápu, proč tak zuřila, když jsem jí oznámila, že sice čekám přírůstek, ale svatba se konat nebude.“

„A vymyslela si ty povídačky, kterých dneska myslím lituje. Jenže kdyby je uvedla na pravou míru, začali by si o ní všichni šuškat a pomlouvat – a jsme zase u toho. Takže teď neví, co má dělat. Chce si zachovat pověst, ale zároveň by to s tebou ráda urovnala.“ Zamyšleně spočinula pohledem na Bailey. „Neví, jak na to, Molly. Bojí se k vám dvěma připoutat. Bojí se, že ji zase opustíte.“

„A dělá pro to, co může.“ Molly zavrtěla hlavou. „Jak mě pořád kritizuje -“

„Nedělá to schválně.“ Megan se odmlčela a přívětivějším tónem pokačovala, „Já ji celkem chápu, Molly. Když se dneska Bailey ztratila, dost jsem přemýšlela. Uvědomila jsem si, o co bych přišla jen proto, že jsem nestála o bližší seznámení.“ Znělo to bolestně. „A konečně jsem si uvědomila, proč jsem byla tak odměřená a tak zlá.“

Molly napětím ani nedýchala.

„Prostě jsem ti záviděla. Máš to, co jsem vždycky chtěla – zdravé dítě. Nechtěla jsem se s Bailey kamarádit, protože mi tolik připomínala dítě, o které jsem přišla.“

Molly měla pocit, že ji někdo škrtí. „To jsem nevěděla. Je mi to strašně líto, Meg. Tolik jsem toho nevěděla.“

„Hlavně se neobviňuj. Neví to nikdo. Potratila jsem tak brzo, že jsem našim ani nestihla oznámit, že jsem těhotná.“

Molly si vzpomněla, jak otec říkal cosi o tom, že Megan děti nechce. Kdyby věděl, co se stalo, bylo by to od něj velice necitelné. Takže to zřejmě doopravdy nevěděl.

Kdo to ovšem věděl určitě, byl Luke. Není divu, že poslal Megan do tepla k Warrenovi, místo aby ji nechal pobíhat venku. Měl o ni starost, protože její druhé těhotenství zřejmě taky není bez rizika.

A taky není divu, že je Megan tak rozpačitá. Na jednu stranu se na dítě těší, na druhou stranu se bojí dalšího potratu.

„Rand o tom ani s nikým mluvit nechtěl,“ pokračovala Megan. „Říkal, že by se všichni jenom zbytečně vyptávali a litovali by nás. A že stejně určitě zase brzo otěhotním, takže nemá smysl vybavovat se o tom.“

Na to měla Molly svůj názor, ale raději si ho protentokrát nechala pro sebe.

„Jenže jsem neotěhotněla. Přes dva roky.“

„Ale teď máš další šanci,“ řekla Molly. „A tentokrát to dopadne dobře. To, že se to stalo jednou, neznamená, že se to stane zase.“

Udělala by cokoliv, aby z očí její sestry zmizel ten uštvaný výraz. Zároveň však věděla, že tuhle kouzelnou moc má jen dítě, které Megan jednou bude držet v náručí.

A k tomu bude mít ještě jednu radost navíc – milujícího manžela a šťastného otce po boku.

Bailey se zase zavrtěla, otevřela oči a když si uvědomila, kde je, rozplakala se. Molly ji vzala do náručí.

Zato my jsme jen dvě, holčičko, pomyslela si. Tak to vždycky bude a tak je to nejlepší.

Molly usnula, jakmile položila hlavu na polštář. Probudila se pozdě. Z kuchyně se ozývalo Baileyino veselé žvatlání. Zabalila se do županu a vydala se za zvukem jejího hlasu.

Bailey se nimrala v koblize a vydatně zasypávala cukrem stůl, židli, podlahu a svoje pyžamo. Další kobliha na ni čekala na talíři. U lokte jí stál veliký hrnek kakaa, ozdobený kostičkou žužu.

Molly přehlédla hostinu a tázavě se zadívala na Alix. Ta se zhluboka nadechla. „Já jen že jsem tak strašně ráda… Byla bych jí sehnala kaviár, kdyby ho chtěla.“

„Babička je hodná,“ dodala Bailey a vyprskla trochu cukru.

Takže se tu proti mně spolčují, pomyslela si Molly. Ale tak to má být.

Alix znatelně znejistěla a Molly v tu chvíli napadlo, že Megan asi měla pravdu. Matka se snaží, jen neví, jak na to.

Molly sáhla do krabice s koblihami. „To nevadí. Já budu dneska v práci potřebovat spoustu energie. Oslaď si kafe, mami, a přidej se k nám.“

Alix se posadila, vzpřímená a napjatá. „Doufám, že dneska nebereš Bailey s sebou?“

„Proč ne? Stejně si bude muset zapamatovat pravidla, tak proč s tím nezačít, dokud má ještě čerstvé vzpomínky? Čím déle se věci nechávají uležet, tím hůř pak dopadnou.“

Což platí stejně tak pro Bailey jako pro ni, napadlo ji. S Lukem se bude muset tak jako tak sejít, takže se s ním radši potká, jak nejdřív to půjde, bude se chovat jako by nic a uvidí, jak se rozhodl postavit se k celé záležitosti.

Alix se dívala na vnučku, plně zaujatou horkým kakaem, ve kterém si rozpouštěla žužu. „Asi máš pravdu.“

Molly vypadla kobliha z ruky.

„A taky bych řekla, že když z té nehody nebudeme dělat bůhvíco,“ řekla Alix zamyšleně, „rychle se z toho oklepe a nestane se z ní rozmazlená potvůrka.“

„Přesně tak,“ stěží ze sebe vypravila Molly.

„Jinak řečeno,“ dodala Alix, „příště už s koblihami k snídani nepočítej, Bailey.“

Z toho, že jí matka dala za pravdu, se Molly vzpamatovávala ještě ve chvíli, kdy jí Watkins otevíral dveře. Vrhl na Bailey rozzářený pohled a Lucky začala vyvádět jako divá. Bailey důstojně přijala hold, svlékla si bundičku, nenuceně ji odhodila na zem a natáhla k Watkinsovi ruku, aby mu předvedla skvrnku po infúzi.

Nahoře si Warren trpělivě vyslechl Baileyino poněkud nesouvislé líčení nemocničního dobrodružství. Když ji paní Ekbergová konečně odvedla do kuchyně, s povzdechem se zaklonil v křesle. „Jsem strašně rád, že je v pořádku.“

Dál nic. Takže Luke si zlatý hřeb večera zřejmě nechal pro sebe, pomyslela si Molly.

Ale co jiného čekat? Mělo jí být jasné, že takhle zareaguje – cynicky a nedůvěřivě.

A taky jí to jasné bylo. Už dávno předtím, než se Bailey narodila. Proto se taky zapřísáhla, že mu to nikdy neřekne. V šoku svůj slib mlčení porušila a výsledek si mohla spočítat na prstech.

Když se Warrena odpoledne už potřetí za sebou zeptala, jestli by mohl zopakovat, co zrovna říkal, ukázal prsten na tu nepatřičnou nemocniční postel u stěny. „Měla byste si zdřímnout, mladá dámo.“

Molly byla tak unavená, že se mu ani nepokusila odporovat. Zhroutila se na lůžko a ještě zaslechla, jak Warren potěšeně bručí: „A paní Ekbergová ho chtěla šoupnout na půdu.“

Když se probudila, bylo v místnosti šero a Warren nikde. Protáhla se a posadila. Den k ničemu, pomyslela si. Mohla rovnou vzít Bailey a jet domů.

Paní Ekbergová utírala v jídelně prach. „Myslím, že půjdeme,“ řekla Molly. „Kde je Bailey?“

„Tady ne,“ odložila paní Ekbergová prachovku.

Molly se sevřel žaludek.

„Pan Luke s ní někam šel,“ řekla paní Ekbergová. „Myslela jsem, že vám to řekl, protože než šli, běžel ještě nahoru.“

Molly zvýšila hlas. „A neobtěžoval se oznámit, kam jdou nebo kdy se hodlají vrátit?“

Z chodby se ozval Lukův hlas.

„Po pravdě řečeno ne.“

V tom okamžiku k ní přiběhla Bailey s Lucky v patách. „Koukni, mami! Já mám novou kartičku! Je hezčí než ta, co se ztratila!“

„Je krásná, kočičko. Teď běž prosím na chvilku s paní Ekbergovou do kuchyně.“

Chvíli mlčky čekali, než dětský hlásek ztlumily kuchyňské dveře.

„Ty máš teda autoritu,“ poznamenal Luke. „Já nevěděl, že máš povolení udílet tu rozkazy.“

Molly mu nevěnovala pozornost. „Čekám na vysvětlení.“

„Jaké? Prostě jsem s ní zajel do firmy a udělal jí novou visačku. Konec.“

„Ale já ji chtěla potrestat. O tu visačku přišla kvůli své vlastní neposlušnosti a na novou by si měla hezky dlouho počkat.“

„A mě zase napadlo, že když bude mít novou, nebude chodit tu starou hledat k jezeru. Ty to chceš dát k soudu?“

„Nemáš právo -“

„Ale mám,“ řekl břitce. „Jsem její otec.“

Molly bolestně semknula víčka. Tak. Teď to má. Tím hloupým včerejším odhalením si sama pod sebou podřezala větev.

„Proč jsi mi to už dávno neřekla?“ Teď zněl ten ocelový tón o trochu méně hrozivě.

Neodpověděla hned. Vzpomněla si, jak ho poprvé od té svatby uviděla v kanceláři – elegantního profesionála, který v očích neměl ani stínek vzpomínky na dávnou podzimní noc. Dívala se na otce své dcery a představovala si, jak mu to tajemství říká a jak jí ten člověk nevěří… A tak mlčela.

Teď si olízla rty. „Neměla jsem ti to říkat vůbec,“ prohlásila. „Udělala jsem velkou chybu.“

„Ano, z tvého hlediska opravdu velikou.“

„Ty to nechápeš? Já k tobě chtěla být upřímná!“

„A co takhle být upřímná před čtyřmi a půl lety? Ukradla jsi mi ji, Molly. Teď ji chci zpátky. A taky ji dostanu.“

OSMÁ KAPITOLA

Lukova slova se od dřevěných stěn jídelny odrazila jako kulečníková koule. Dostanu ji…

„A nezacpávej si uši. Tím rozhodně nic nezměníš,“ dodal téměř škodolibě.

Až teď si Molly uvědomila, že si skutečně tiskne dlaně na uši. Takhle ale opravdu nic nedokáže. Naopak – když bude dávat najevo, jak se bojí, jen tím Lukovi zbytečně dodá odvahu.

Pevně sevřela opěradlo starožitné židle a pokusila se znovu získat pevnou půdu pod nohama. „Nemůžeš mi ji vzít,“ řekla. Hlas se jí třásl tak, že se musela odmlčet, polknout a zhluboka se nadechnout. „Musel bys dokázat, že nejsem dobrá matka. To se ti nepodaří.“

„Jseš si tím jistá? Nemáš ani vlastní byt.“

„Ty taky ne. Warren mi říkal, že dům je pořád ještě jeho. To, že tu můžeš bydlet, je jen jeho dobrá vůle. Takže jsme na tom úplně stejně. Rozdíl je jen v tom, že já se chystám co nejdřív odstěhovat do vlastního.“

„Myslíš, až si to budeš moct dovolit? To nás přivádí k dalšímu zajímavému tématu. Tvoje práce -“

„Co tím myslíš?“ obořila se na něj. „Chceš si zlepšit vyhlídky tím, že mě vyhodíš? Jak bys to prosím tě obhájil před svým otcem?“

„Nic takového přece neříkám. Jenom bych rád, aby sis uvědomila, že soudu nejspíš tvoje firmička o jednom zaměstnanci a jednom klientovi nebude připadat zrovna perspektivní.“

Neposlouchala ho. „A co tvůj otec, když už jsme u toho? Tys mu to neřekl, co? Vůbec neví, že ta holčička, která mu dneska seděla na klíně, je jeho vnučka. Což znamená, že mi vyhrožuješ jen tak.“

„Při tvé touze udržet si práci bych spíš předpokládal, že Warrena nebudeš chtít vystavit dalšímu šoku. To tys přece trvala na tom, aby se mu neříkalo ani to, že se Bailey ztratila -“

„Jenomže tenhle šok ho dřív nebo později určitě čeká. Pokud ovšem ty svoje nápady nepustíš z hlavy.“

„To by se ti tak líbilo. Ale máš smůlu. Tuhle radost ti neudělám.“ Obrátil se k odchodu. „Jdu za ním. Doufám, že tě to uspokojí. Hlavně nikam nechoď, abys ho v případě potřeby mohla přijít utěšit, ty andělí strážný.“

Nečekal na odpověď a vyšel ze dveří.

V náhlém tichu Molly zaťala prsty do opěradla, jako by ho chtěla roztrhnout. Už zase využil její slabosti proti ní, napadlo ji. Jenže tentokrát mu příležitost osobně doručila až pod nos. Takže jestli z toho Warren bude mít další záchvat, budou za to moci oba dva.

Luke zaklepal na dveře pokoje vedle Warrenovy ložnice a vešel. V kanceláři bylo šero a ticho.

Chvilku stál na prahu, než jeho oči přivykly temnotě. I přes nesourodé zařízení a tu spoustu let byl tenhle salónek pořád ještě prosycen matčinou osobností. V tom klidu a míru se začal pomalu uklidňovat.

To, co mu Molly řekla, ho samozřejmě klidným nenechávalo, měl však hlavně obavy o Warrena. Ne že by se bál jeho reakce. Byl dospělý a za svoje jednání cítil plnou zodpovědnost.

To, čeho se bál, byla bolest v otcových očích a vědomí, že ji svou lehkomyslností způsobil sám. Nesmí k němu přijít rozčilený. Tím by všechno jen zhoršil.

„Díky, mami,“ zašeptal a vyšel na chodbu.

Skrz zábradlí ještě viděl, jak paní Ekbergová zavírá hlavní dveře. Molly se zřejmě nechce nic vysvětlovat, pomyslel si, ale nezazlíval jí to. Nedá se čekat, že by tahle novinka Warrena potěšila. Jestlipak Molly ví, že možná přišla o práci?

Paní Ekbergová stoupala po schodech. Když došla nahoru, Luke se zeptal: „Nevíte náhodou, kde je táta?“

„Myslím, že v zadním salónku.“ Podívala se mu přes rameno a povzdechla si. „Kdy už mi konečně dovolí vyklidit tenhle pokoj?“

„Vždyť je to snad jedno. Copak nemáme dost jiných?“ A i kdyby se to tu nakrásně dalo do původního stavu, maminku nám to stejně nevrátí, pomyslel si. Jen ji to tu bude víc připomínat.

„Já vím. Mě při tom pohledu prostě jen svrbí ruce. Byl to tak hezký pokojíček a vaše maminka ho měla tolik ráda.“ S rozhodným výrazem zabouchla dveře. „Ale když je z něj teď kancelář slečny Molly… Klidně to vydržím. Je dobře, že sem chodí, už kvůli panu Warrenovi. Vrátila mu chuť do života. Už se zase směje, víte?“

„Vím.“ Až mu to řeknu, smích ho přejde.

Zadní salónek byl díky velikým oknům, nasměrovaným k východu, jako stvořený pro ranní posezení. Co tam Warrena přivedlo teď k večeru?

Ironií osudu to však bylo velice příhodné místo.

Tady se totiž v den matčina pohřbu odehrál jejich rozhovor, který Luke mínil jako omluvu a skončil jako kázání.

Warren seděl zády k oknu v křesle tak velikém, že se v něm ztrácel, na klíně knihu a u nohou psa.

Luke se zastavil na prahu. „Můžu na minutku?“

Warren si založil knihu prstem. „Jistě. Historie Minnesoty chvilku počká.“

Luke se usadil na opěradle pohovky. „Musím ti říct něco, co tě možná rozruší.“

Warrenův výraz vyjadřoval zdvořilý zájem.

„Malá Bailey nebude moje nevlastní sestřička,“ řekl Luke tak klidně, jak jen dokázal. „Ona je totiž moje dcera.“

Warren nehnul ani brvou.

Rozhostilo se ticho. Nejspíš mi nerozuměl.

„Slyšíš mě?“

„Já nejsem hluchý, Luke,“ řekl dotčeně Warren. „Já jen čekám na tu část, která mě má rozrušit.“

Luke nevěřil vlastním uším. „To bylo všechno.“

„Nerad bych znevažoval tvůj úsudek, ale jestli sis opravdu myslel, že mě to překvapí, dost mě to na tebe mrzí. Copak sis vážně nevšiml, jak moc je Bailey podobná tvojí matce? Tvarem obličeje, očima, dokonce pohyby – všiml jsem si toho hned napoprvé.“

„Ty kontroluješ každé dítě v dohledu, abys zjistil,, jestli se náhodou někomu nepodobá?“ zeptal se Luke sarkasticky.

„To ne. Jen v tomhle konkrétním případě.“

Luke se ještě nevzpamatoval z prvního šoku, a už tu byl druhý. Jak to, že to jeho otce napadlo, když on sám neměl nejmenší podezření?

„Když totiž ke mně Molly přišla na první pohovor,“ pokračoval Warren se zjevným sebeuspokojením v hlase, „znervózněla, jakmile ses objevil. A když jsem se jí ptal, jestli jste byli kamarádi, neodpověděla. Takže mi to začalo vrtat hlavou.“ Do hlasu se mu vkradl kousavý tón. „Po pravdě řečeno jsem čekal, kdy s tím jeden z vás vyrukuje.“

„Já to netušil, tati, fakt. Kdybych to býval věděl…“

Kdybych to býval věděl, tak co? Samozřejmě by za své dítě převzal zodpovědnost. Ale mimoto…

Zpětně se šťastné scénáře vytvářejí náramně jednoduše. Jenže ve skutečnosti tenkrát byli jen dvě děti, které zaskočila chvíle vzrušení. Molly byla zoufale zamilovaná, Luke v ní až do toho večera viděl jen holku, která dělala hlouposti a čas od času potřebovala pomoct. Dost málo na dlouhodobý vztah.

Jak dlouho by trvalo, než by se její bezhlavá láska ošoupala denodenním kontaktem a zbyly by z ní jen výčitky? Jak dlouho by mu trvalo, než by si uvědomil, že nejde o nic jiného než o další záchrannou akci?

Ale v tuhle chvíli o to nešlo.

„Nevím, co mám dělat, tati,“ řekl tiše Luke.

O okenní tabulku se otřela větvička, kterou pohnul vítr. Jinak bylo ticho.

Pak se Warren předklonil a pohladil Luka po ruce. „O to strach nemám,“ prohlásil. „Určitě uděláš to, co bude potřeba.“ Usmál se, pak vstal a nechal Luka o samotě.

Přes všechny zmatky práce na knize utěšeně pokračovala. Warren se netajil nadšením. Když dočetl pasáž, kterou Molly toho dopoledne dopsala, spokojeně si oddechl. „Nenapadá mě nic, čím by se to dalo vylepšit,“ poznamenal. „Jsme prostě naladění na stejnou vlnu.“

To sotva, napadlo Molly. Kdybyste věděl, co mi leží v hlavě…

Toho odpoledne se jí do práce moc nechtělo. Nechtělo se jí setkat se s Warrenem po tom, co s ním Luke mluvil. Warren na ni čekal v jídelně. Poslala Bailey rovnou do kuchyně a statečně prošla dveřmi. Warren se ovšem tvářil jako by nic. Při obědě jí vyprávěl o knížce, kterou měl rozečtenou. Zaskočilo ji to, ale pak si uvědomila, že se mu zřeme nechce o tak choulostivém tématu mluvit, dokud je v doslechu někdo z personálu.

Jenže ani když zůstali o samotě, nic neříkal.

Luke zřejmě ztratil nervy, pomyslela si. Proč by ji to mělo rmoutit? Nebylo to přesně to, co si přála?

A tak se snažila na celou záležitost pro tuhle chvíli zapomenout. Bude na ni mít zbytek života. „Takže přehled firemní historie bychom měli,“ řekla. „Teď bychom mohli začít přemýšlet o videofilmu. Jaký ho chceme?“

Warren nakrabatil obočí.

„Myslel jsem, že by mohl prostě jenom kopírovat tu naši knížku.“

„To by mohl. V tom případě bychom ho mohli pojmout jako sérii diapozitivů. Další možnost -“

Ozvalo se zaklepání na dveře a na prahu se objevila Bailey. Tiskla k sobě košík plný voňavých zlatých vdolečků a za ní stála paní Ekbergová s čajovým servisem.

„Bailey si trénovala odměřování, takže kuchařka upekla vdolky,“ vysvětlovala hospodyně. „Pár jsme jich donesly. Doufám, že nerušíme, ale teplé jsou nejlepší. Stejně si vy dva musíte sem tam udělat přestávku.“

Bailey postavila košík na hromádku papírů před maminku. Pak se vrhla na Warrena. „Já ti ještě neukázala svoje bebí,“ natáhla ruku s modřinkou po infúzi. Jakmile projevil svou účast, sklouzla mu z klína a zatahala paní Ekbergovou za rukáv. „Už můžu. Dáme si spolu čaj.“

Když se dveře znovu zaklaply, Molly užasle zavrtěla hlavou. „Tak ona pekla vdolky jen aby si Bailey mohla odměřit ingredience? Váš personál se překonává, Warrene. Mimochodem, řekla bych, že máme tu čest pít čaj ze servisu od Havilanda jen proto, že Bailey pro dnešek volila stříbro.“

Warren nic neříkal.

Molly na něj pohlédla a překvapeně zjistila, že se mu v očích lesknou slzy.

Utřel je a řekl: „Díky, drahá. Jsem moc rád, že jsem měl možnost poznat svoji překrásnou vnučku.“

Molly vyschlo v krku. „Takže to víte,“ vypravila ze sebe.

Warren přisvědčil. „Jen lituju, že to trvalo tak dlouho.“

„Strašně se omlouvám,“ řekla Molly. Svědomí jí velelo uvést věci na pravou míru. „Není to Lukova chyba. On to nevěděl.“ Kousla se do rtu a tiše dodala: „Dost ho to vzalo.“

Warren rozlomil vdoleček, ze kterého se ještě kouřilo, a začal ho mazat džemem. „Luke vždycky potřeboval čas na rozmyšlenou. Počkejte chvilku, uvidíte, že se s tím vyrovná.“ Zvedl oči a usmál se. „Teď mi povídejte o princezničce. Jaká byla, když byla úplně maličká?“

A tak Molly začala vyprávět, a nadšení, s jakým Warren její vzpomínky přijímal, jí znatelně zvedlo náladu. Za hodinu se vydala dolů pro Bailey. Tentokrát nedalo moc práce ji najít. Seděla na prvním schodu vedle Luka, na klíně novou panenku a kolem sebe hory panenkovských oblečků.

Nálada jí opět klesla na bod mrazu. Včera visačka, dneska už panenka. Jestli to takhle půjde dál, bude z Lukovy princezničky za chvilku nesnesitelný rozmazlenec.

„Koukni, mami, co mi Luke dal,“ hlásila nadšeně Bailey.

„Já jsem si všimla,“ řekla Molly mrazivě. Přebrodila se závějemi oblečků až k nim a zpříma na Luka pohlédla. „Zřejmě si budeme muset promluvit.“

„Já ti taky chci pár věcí sdělit.“ Luke vstal a Molly napadlo, že vypadá jako chřestýš před útokem. „Půjdeme na večeři. Paní Ekbergová Bailey pohlídá.“

„To se radši půjdu pást.“

„Klidně můžeme zůstat tady. Ale je to na delší hovor, a jestli nechceš, aby se nám do něj míchal táta -“

„Zřejmě nemám na vybranou,“ povzdechla si Molly. „Ach ano, bude mi potěšením s tebou povečeřet.“

„Mně též,“ utrousil Luke. „Bailey tu může přespat.“

Logika tohoto návrhu byla zcela zřejmá. Luke si začíná budovat pozici pro nadcházející opatrovnické řízení. Soudce jistě ohodnotí kladně, že Bailey u otce dokonce i přespává.

„To v žádném případě. Samotnou ji tu nenechám. Nebudeme tam tak dlouho, abych ji nestihla odvézt domů.“

„Nebude tu sama. Kromě toho by si tu měla začít zvykat.“

Molly nevěřila vlastním uším. „Ty ji sem chceš přestěhovat? Jestli je to to, o čem se mnou tak nutně potřebuješ mluvit, tak si nemysli, že mě uplatíš kusem žvance.“

„Podle mého názoru by sis to nerozmyslela, ani kdybych na tebe mířil pistolí,“ řekl tiše Luke.

Co má tohle znamenat? Ale než mohla Molly v jeho slovech vysledovat jakýkoliv smysl, už držel Bailey v náručí a dával jí pusu na rozloučenou.

„Beru mámu na večeři, princezno. Nezlob paní Ekbergovou.“ Bailey nakrabatila spodní ret. „Já chci jít taky.“ „Tak? Možná příště.“

Podržel ji, aby se mohla naklonit k Molly a políbit ji. Pak ji předal paní Ekbergové.

„Nemysli si, že mi to ušlo,“ poznamenala Molly, když jí přidržoval dveře jaguára. „Tys ji nepustil, ani když mi chtěla dát pusu.“

Luke zdvihl obočí, ale mlčel.

Molly nastoupila a zaťala pěsti. „Nevezmeš mi ji,“ řekla, když Luke usedl za volant.

„Opakuješ se, Molly.“

„A budu to opakovat, dokud ti to nedojde. Další věc – s hračkami koukej přestat.“

„Myslíš tu jednu panenku?“ zeptal se. „Z toho se nestřílí.“

„Vypadalo to tam jako o Vánocích.“ Pohlédl na ni. „Tak to jsi asi nezažila Vánoce u nás.“

„Vaše rodinné tradice mě nezajímají. Zkazíš ji.“

Znovu nic neřekl. O chvíli později už parkoval před jednou z nejluxusnějších restaurací ve městě.

Tak to je bezva, myslela si Molly. Moje první a zřejmě poslední příležitost podívat se sem, a nejenže sem musím jít zrovna s tímhle chlapem, ale navíc jsem ještě ani neměla čas si namalovat pusu.

Luke jí pomohl z auta a pak je livrejovaný vrátný vpustil.

Bylo ještě brzo a restaurace byla skoro prázdná. Vrchní číšník je uvedl k rohovému stolu, kde měli soukromí a navíc krásný výhled na modravé jezero.

Možná to nebyl zase tak špatný nápad, pomyslela si. Ve všední den je tady sotvakdo vyruší. Na druhou stranu si ovšem nedokázala představit, že by byla schopna cokoliv požít. Luke to zřejmě pochopil a objednal sám.

„Já ji nechci zahrnovat dary,“ řekl potom. „Jen jí chci dát pár věcí, aby -“

„Aby co?“

„Aby se… u nás cítila co nejlíp.“

Neušlo jí, že málem řekl doma.

Naklonil se k ní a zadíval se na ni tak upřeně, že musela uhnout očima. „Já jí chci říct, že jsem její otec, Molly.“

Zahleděla se do jídelního lístku, jako by to byl literární skvost. „O dovolení zřejmě žádat nebudeš.“

„Chtěl bych, abys mi pomohla.“

Sklapla jídelníček a hodila ho na stůl. „Ty mi vyhrožuješ, že mi vezmeš dceru, a já ti přitom mám ještě pomáhat?“

„Tak jsem to zrovna nemyslel.“ Luke kývl na číšníka, který přispěchal s lahví vína.

Zatímco Luke ochutnával, Molly se jakž takž uklidnila.

„Je výborné,“ řekl. „Dej si. Pomůže ti.“ „Nechci. K té tvojí žádosti -“ „Dozví se to tak jako tak. Chceš být u toho, nebo ne?“

Molly se kousla do rtu. Věděl moc dobře, že Bailey nedokáže ublížit. Šikovně ji vlákal do pasti. Ne, měla na vybranou.

Zřejmě to věděl, ale místo toho, aby zasadil konečný úder, pohodlně se opřel. Pohrával si se sklenkou, jinak vypadal naprosto klidně. Oči upíral na temně rudé víno, které šplouchalo v rytmu udávaném jeho prsty. „Dneska jsem mluvil se svým právníkem.“

To je tedy rychlost.

„A co ses dozvěděl?“ zeptala se.

„Že moje vyhlídky na svěření do péče nejsou valné.“

Mluvil tiše, a tak Molly chvilku trvalo, než si uvědomila závažnost jeho slov. „Ale to znamená -“

Jenže než v ní mohla vzklíčit naděje, Luke pokračoval. „Fakt je ovšem ten, že finančně jsem na tom mnohem líp než ty, takže bych se s tebou prostě mohl soudit tak dlouho, dokud by tě to nevyčerpalo. Pak bych vyhrál.“

Dlouze, roztřeseně se nadechla. Vzduch ji v hrdle pálil, jako by se napila čistého lihu. „To ale není fér.“

Číšník přinesl podnos. Luke zvedl sklenku a podíval se přes okraj na Molly. „Copak ty jsi ke mně byla fér?“

Molly skryla tvář v dlaních. Udělala strašlivou chybu. Luke jí to ostatně už říkal. Ale teprve teď si začínala uvědomovat její dosah.

„Dej si paštiku,“ řekl Luke. „Podle mě je tu nejlepší ve městě.“

Napadal ji jediný způsob, jak by si mohla paštiku vychutnat – totiž strčit mu do ní hlavu. Ne, tohle dál snášet nebude.

„Určitě je vynikající,“ prohlásila ledově. „Bohužel mě nějak přešel hlad. Jestli dovolíš -“

„Sedni si.“

„Proč?“

„Protože jsem ještě nedomluvil. Máš pravdu – nebylo by fér využít mojí finanční převahy. Taky by to trvalo zbytečně dlouho.“

To neznáš moji finanční situaci, pomyslela si Molly a zabořila se do židle.

Luke namazal krajíček chleba paštikou a podal jí ho. „Nabízím ti kompromis.“

„Poslouchám.“ Bezmyšlenkovitě si kousla.

„Rozdělíme si péči.“

„Co to znamená? Že bude půl roku u mě a půl roku u tebe? To teda ne.“

„Občas se to tak řešívá, ale já tomu zrovna nakloněn nejsem. Společná péče v právním slova smyslu znamená, že budeme oba mít plná rodičovská práva, ale žádný z nás o ní nebude moct rozhodovat bez souhlasu toho druhého.“

„Když si uvědomím, jak dokonale se my dva na všem shodneme,“ řekla sladce Molly, „zní to skvěle. Budu se tě muset ptát, jestli ji můžu nechat ostříhat?“

„Jedná se o důležitá rozhodnutí.“ Uznale na ni pohlédl. „Jem rád, že ti ta paštika chutná. Dáš si ještě?“

Molly se s překvapením podívala na svou prázdnou ruku.

Pečlivě namazal další krajíček. „Znamená to například, že by ses bez mého souhlasu nemohla vrátit do Chicaga.“

O tom ještě neuvažovala, ale začínalo ji to nesmírně lákat.

„Jinak řečeno,“ pokračoval Luke, „Bailey by – aspoň prozatím – žila s tebou, ale já bych za ní kdykoliv mohl. Takové ty dohody, že bych si ji směl půjčit každý druhý víkend a každou středu na tři hodiny, nepřipadají v úvahu.“

„Jaké prozatím! Co to má znamenat?“

„Jednoduše to, že až bude větší, rozhodne se sama.“

„A mezitím ji budeš cíleně zahrnovat pozornostmi.“

„Já si nemyslím, že se Bailey dá koupit, a krom toho tě nehodlám nijak finančně vydírat. Právník mi taky vysvětlil, co obvykle v případech společného opatrovnictví soud nařizuje. Takže ti začnu každý měsíc posílat šek.“

Podával jí další krajíček chleba.

„Nechci.“ Odstrčila mu ruku. Letmý dotek ji pálil v dlani. „Já nechci žít z tvých peněz.“

Ani si toho nevšiml. „A taky jsem založil účet, na který uložím dlužnou částku za ty čtyři roky.“

Molly skřípala zuby a vedla úporný boj se svou hrdostí. Když svou dcerku dokázala uživit takovou dobu, dokáže to i dál. Jenže bylo by vůči ní fér tuhle možnost odmítnout? „Tak jo,“ řekla nakonec odevzdaně. „Ale já si z těch peněz nevezmu ani dolar. Budou na Baileyino studium.“

Luke pokrčil rameny. „Dneska dopoledne to táta začal zařizovat. Já mám jen tyhle podmínky, Molly –ž e budu uveden v jejím rodném listě, že se dohodneme na společné péči, že budeme mít v jejích záležitostech stejné rozhodovací právo a že za ní budu moct, kdy budu chtít. A samozřejmě ji budu finančně podporovat.“

„A když s tím nebudu souhlasit, budeš mě vláčet po soudech.“

„A to tak dlouho,“ dodal Luke, „dokud tě úplně neuvláčím.“

„To je vydírání.“

„Jinak by sis to nepromýšlela.“ Zvedl sklenku. „Je to tak, Molly. Vyber si.“

Jenže Molly na vybranou neměla, a oba to dobře věděli. Zhluboka se nadechla a přikývla.

„Tak na naši dceru,“ pozvedl Luke sklenici. „Kdy jí to řekneme, co myslíš?“

Tak nervózní jako před osudovým rozhovorem s tříletým děvčátkem, Luke ještě nikdy nebyl. Otcovská kázání po jeho klukovských lumpárnách, první pitva na fakultě, podpis desetimilionového kontraktu – nic se s tím nedalo srovnávat.

Nebyl zrovna nejradši, že celou akci museli odložit na zítřek. Jenže když se vrátili, Bailey už spala. „Nemá cenu ji budit,“ poznamenala Molly. „Nic by si nepamatovala.“

Nerad odnesl svou klimbající dcerku do Mollyina auta a zbytek noci si trénoval zítřejší projev.

Dohodli se, že ji druhý den vezmou na odlehlou pláž, kde je nebude nikdo rušit. Vlastně to celé vymyslela Molly. Zřejmě proto, že stejně jako on netušila, jak bude Bailey reagovat.

Vrátil se z práce dřív, převlékl se do džínů a tenisek, ale když se vydal do kanceláře zjistit, jestli je Molly už hotová, našel dveře dokořán a obrovský psací stůl vystěhovaný na chodbě. Uvnitř paní Ekbergová právě sundávala prostěradlo z chromované postele.

„Co se děje?“ ptal se.

Hospodyně pokrčila rameny. „Mě se neptejte. Krabice jsou ve skladě. Mně pan Warren jen oznámil, že už mu je dobře a že může pracovat v knihovně. Prý si tu můžu dělat, co chci. Radši jsem toho rychle využila.“

„Všiml jsem si,“ řekl Luke.

„A taky mi řekl, abych pro něj připravila zelenou ložnici vzadu v přízemí. Že prý se tam stěhuje.“

„Proč? Proč se probůh vzdává svojí ložnice?“

„To jsem se ho taky ptala. Kouknul se na mě tak, jako by říkal, ať si hledím svého – vždyť to znáte. A začal si pískat,“ dodala paní Ekbergová zlověstně. „Slečna Molly vám vzkazuje, že tu bude za chviličku.“

„Díky,“ řekl Luke nepřítomně.

Otce našel v knihovně za stolem plným listin.

„Molly se převléká,“ řekl Warren.

„Já vím. Paní Ekbergová si myslí, že jsi se zbláznil.“

„A to proč?“

„Proč ne, když se pán domu stěhuje z ložnice pána domu?“

„Jo tak.“ Poklepal na jeden z papírů před sebou. „Ten dům zrovna přepisuju na tebe.“

V Lukovi hrklo. „Ale tati – tak nemocný snad nejsi, že ne?“

„To je jedno. Prostě přišel čas. A když už nebudu majitelem, uvolňuju hlavní ložnici. Chystám se usídlit se ve spodním pokoji,“ řekl Warren bezstarostně. Usmál se a odložil štůsek papírů na stůl. „Tak co to dneska s Molly podnikáte?“

Co to s Molly podnikáte? Tak odtud vítr vane. Ale co. Dříve nebo později se Warren bude muset smířit s faktem, že z Luka a Molly nikdy pár nebude.

„Luke!“ vykřikla Bailey a vrhla se mu kolem krku. Přehodil si ji přes rameno jako pytel mouky a pohlédl na její matku. S těmi džínami se nespletl, usoudil. Molly měla dlouhé, štíhlé nohy a vypadala v nich báječně. Což by určitě platilo i o nejrůznějších jiných způsobech odění…

„Nedělej si žádné naděje, Warrene,“ řekla ostře Molly.

Luke se zamračil. Tak nebezpečně snad Warrenova poznámka nezněla.

„No nic. Hlavně se dobře bavte. A dělejte si, co chcete,“ zamumlal Warren.

Jeli pár mil po vyhlídkové cestě k Přístavům, pak zaparkovali, prošli se po liduprázdné pláži a chvilku hledali acháty. Pak se Molly posadila na vyplavený kmen, přitiskla Bailey k sobě a pověděla jí, že teď má konečně tátu, po kterém tak toužila.

Bailey přejela pohledem z maminky na Luka. Tvářila se vážně a trošku se mračila, jako by pořád ještě nechápala. „Ty budeš můj táta?“

Luke přikývl. Bylo mu, jako by slavnostně přísahal. Natáhl ruku a dotkl se její dlaně, opatrně, jako by Bailey byla mýdlová bublina. „A jsem na to moc pyšný.“

Bailey se rozjasnil pohled. „Tak jo.“ Seskočila z klády, rozevřela zpocenou ručku a vysypala svůj achátový úlovek Lukovi do dlaně. „Já chci na véču.“

„Říká se na večeři,“ opravila ji bezděky Molly, ale to už se Bailey brodila pískem zpátky k autu.

Luke se udiveně podíval na Molly. „To je všechno?“ zamumlal. „Nic víc na to neřekne?“

„Je to snad potřeba?“ Molly vstala a oprášila se. „Gratuluju, pane Hudson. Máte dceru.“

Mínila to ironicky, ale dobře si všiml, jak uprostřed věty zakolísala hlasem, a taky jak se jí zaleskly oči.

Nevěděl, jak ji utěšit. Vlastně ani nevěděl, jestli to chce zkoušet. On ji přece o dítě nepřipravil. Nechtěl.

Ale musel uznat, že se k němu zachovala nevýslovně laskavě. Mohla mu to pořádně ztížit, kdyby chtěla.

„Molly,“ vzal ji kolem ramen. Až se lekl, jak mu připadala malá a křehká.

Na chvilku strnula a skloněnou, odvrácenou hlavou se přitiskla k jeho paži. Pak se mu vyvinula a vydala se k autu. Vypadala opuštěně.

Luke připoutal Bailey do sedačky. „Tak kam pojedeme na tu večeři?“

Podívala se na něj, jako by si dělal legraci. „No přece do Ráje dětí.“

Luke zvedl obočí a otočil se k Molly. „Říká to, jako by se nikam jinam na večeři jít nedalo.“

„Podle ní ne.“ Molly si zapnula bezpečnostní pás.

Trochu ho mrzelo, že od chvíle, kdy se s Bailey usadila na té kládě na břehu, se na něj ani nepodívala.

„Budeš mě moct vysadit u vás, než půjdete na večeři?“

„Já chci mámu,“ řekla Bailey.

Všiml si, jak bolestně se Molly na chviličku zatvářila. „Víš, holčičko… Občas s tebou bude táta chtít být sám.“

Musí jí to rvát srdce, pomyslel si. A přece to říká. Kvůli Bailey, ale stejně… Bailey našpulila pusu.

„Ale dneska ne, princezno,“ řekl Luke. „Máma jde taky.“

„Nech toho, Luke.“ Řekla to tak potichu, že se k ní musel naklonit. „Netvař se, že jsme rodina. Nejsme.“

„Já tě chci vzít na hamburgera,“ poznamenal suše. „To snad není tak výrazná změna životního stylu.“

Pak už mlčela, ale stejně se na něj nepodívala.

Bailey byla celá blažená – jednak ze svého gumového kuřecího řízku, jednak z obrovského hřiště, kterým Ráj dětí disponoval. Šplhala nahoru a dolů, občas na něj zavolala: „Koukejte!“ a když jí zatleskali, rozzářila se jako sluníčko.

„To je číslo,“ prohodil Luke. „Je bezvadná, co? Chtěl bych -“ Zarazil se. „Chtěl bych pro ni být víc, než táta na půl úvazku.“

Molly se na něj zadívala. „Neopovažuj se,“ řekla drsně. „Na něčem jsme se dohodli a ty se s tím budeš muset smířit. Nemáš jinou možnost.“

„Nemám?“ řekl spíš pro sebe. „A co když by jedna byla? Jedna mnohem lepší?“

Oči se jí znovu zalily slzami. Měla strach, že přijde o dcerku. Ale tentýž strach kdesi hluboko cítil i Luke.

V uších mu zněl Warrenův hlas. Uděláš to, co bude potřeba. Taky se vystěhoval z velké ložnice a nechal vyklidit vedlejší salónek, jak kdyby předpokládal…

Netvař se, že jsme rodina, řekla před chvilkou Molly. Ale proč vlastně ne?

Luke chvilku pozoroval dno svého dopitého kelímku od kávy, pak pohlédl přes stůl na matku svého dítěte. A pak slyšel jako z velké dálky svůj hlas. „Vezmeš si mě?“

DEVÁTÁ KAPITOLA

Kelímek, který Molly vyklouzl z ochablé ruky, se pomalu převrátil. Uvědomila si to, až když jí vlažná tekutina prosákla látkou kalhot. Bezmyšlenkovitě sáhla pro ubrousek.

Vezmeš si mě?

Co to má znamenat? To přece nemůže myslet vážně.

Jeden ubrousek nestačil. Luke doběhl k pultu a vrátil se s celou hrstí. Když se Molly podařilo tu spoušť zlikvidovat, zvedl Luke svůj prázdný pohárek. „Dáš si ještě kafe?“

V jeho podání zněla tahle otázka stejně osudově, jako ta předchozí. „Ne, díky.“

Luke se posadil.

„Správně. Stejně za nic nestojí.“

Štíhlými prsty si začal hrát s pohárkem. Ohromeně sledovala, jak ničí ouško a roluje zavinutý papírový okraj. Ví o tom vůbec?

„Při tvém rozrušení,“ řekla nakonec, „nemůžu dělat, jako že ses nezeptal. Nemyslím na to kafe.“

Luke neodpověděl. Zdálo se, že přemýšlí. Čas se zastavil. Molly čekala, ani nedýchala a nechtěla, strašně nechtěla, aby svou otázku vzal zpátky. I po těch letech, i po tom, jak se k ní zachoval, jí na něm ještě pořád záleželo.

Ne, opravila se v duchu. Ne ještě pořád. Za tu krátkou dobu jí na něm začalo zase záležet.

Tehdy ho zbožňovala a pokládala to za lásku. Teď už ten rozdíl chápala. Teď taky věděla, že to, co cítí, není bezhlavá zamilovanost. Myslela si, že se od něj odpoutala. Když však během uplynulých týdnů poznala muže, který se z něj stal, probudilo se v ní něco mnohem trvalejšího.

Zamilovala se do něj. Slepě, hloupě – ale tentokrát zcela určitě.

Věděla dokonce přesně, kdy se to stalo. Hned první den v jeho kanceláři, kdy si uvědomila, jakou starost má Luke o svého otce a jak moc mu chce vrátit chuť do života. A pak to, jak se choval k Bailey. Přišel do práce pozdě, jen aby pořídil tříletému děcku hloupou umělohmotnou visačku. Byl k smrti unavený, ale udělal si čas na to, aby s Bailey a se psem běhal po zahradě.

Celou dobu k tomu směřovala, ale definitivně se jí to přihodilo ten večer, kdy se Bailey ztratila a kdy ji Luke v jejím zoufalství chránil stejně, jako mezitím Lucky chránila její dceru.

Jak si mohla nevšimnout, že k Lukovi necítí jen vděk? Její podvědomí ale reagovalo neomylně. Proto Lukovi prozradila své tajemství. Nejen proto, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Hlavní důvod byl ten, že nechtěla, aby ji opustil.

Přála si… přesně tohle.

„Ty taky nejsi zrovna nejklidnější,“ poznamenal Luke.

Molly si všimla, že mokrý ubrousek se přičiněním jejích prstů změnil v hromádku vlhkých žmolků. Nešikovně schovala důkaz svého neklidu do prázdného kelímku, opřela se lokty o stůl a sepjala ruce.

„Otázka zůstává,“ řekl Luke.

Nejen to, pomyslela si Molly. Otázka jako by se stále opakovala. Skoro se divila, že ji nezaslechla Bailey, která se kdesi u stropu houpala na laně.

Vezmeš si mě?

Jenže skutečný význam jeho slov byl úplně jiný. Stejně jako jeho pocity s ní nesouvisela. Nebýt Bailey, Lukovi by nic podobného nikdy nepřišlo na mysl. Věděli to oba.

Teď stačí jen říct ano a bude mít to, na čem podvědomě celou dobu pracovala. Ale jak ubohá výhra by to byla. Nechce ji za ženu. Chce jen mít Bailey pořád u sebe, dát jí iluzi normální rodiny, proto se obětuje a vezme si její matku.

„Kvůli Bailey,“ pokoušela se Molly udržet svůj hlas na uzdě.

Luke se podíval na, hřiště. Molly sledovala jeho pohled. Bailey zrovna sjížděla hlavou napřed po barevné skluzavce.

„Samozřejmě že kvůli Bailey,“ řekl netrpělivě. „Neřekl jsem, že je to láska jako trám.“

Molly píchlo u srdce.

„Tak v tom ti skutečně odporovat nemohu.“ Protože já tě sice miluju, ale ty mě ne.

Pokrčil rameny. „Myslím, že než došlo k tomu zádrheli, snášeli jsme se docela dobře.“

„K jakému zádrheli?“

„Než jsme se začali hádat o Bailey. Kdyby se tenhle důvod odstranil, nevím, proč bychom spolu nemohli rozumně vyjít.“

Chladné shrnutí chladného vztahu.

Musím říct ne, pomyslela si Molly. Kdybych souhlasila, bude to jen horší a delší. Ale nedokázala se jen tak vzdát toho, po čem tak strašlivě prahla. Aspoň ne přímo. „Víš, co říkáš? Je to hloupost.“

„Myslíš? Kdybys mi na Meganině svatbě řekla, že jsi těhotná, a já ti navrhl to, co dneska, neváhala bys ani minutu.“

„To jsem si myslela, že tě miluju.“ Dneska to vím určitě – a není v tom žádný rozdíl, protože jsem ti stejně ukradená jako tenkrát.

„A jak by takové manželství podle tebe dopadlo?“

„Asi špatně,“ řekl bez zaváhání. „Ale už nejsme děti.“

„Už nejsme takoví blázni, abychom si mysleli, že láska všechno vyřeší,“ řekla hořce.

„Přesně tak – láska s tím nemá co dělat. Oběma nám jde jen o Baileyino dobro.“

Bailey. A jsou zase na začátku. Opravdu by jejich svazek – manželství se tomu dá říkat jen těžko – byl v jejím zájmu?

Místo toho, aby si ji dělili dva lidé, aby měla dva domovy, aby nevěděla, kam opravdu patří, může mít oba rodiče pohromadě, normální rodinný život, jeden domov – a jaký. Což neznamená, že by se takové rozhodnutí mělo řídit materiálním hlediskem.

Ten den, kdy se Bailey narodila, přísahala si Molly, že zájem jejího dítěte jí bude nade vše, že mu od nynějška budou podléhat všechna její rozhodnutí. Ale jak daleko má zajít? Řekla by ano pro Baileyino dobro, nebo by svou dcerku využila jako záminku pro to, aby mohla udělat, co sama chce?

Byla si jistá jen tím, že momentálně je na jakékoliv rozumné rozhodnutí příliš rozčilená. „Musím si to promyslet.“

„Spousta mírových smluv byla podepsána během pár minut.“

Za jiných okolností by jeho tón vypovídal o zoufalství zamilovaného mládence, který se bojí, že dostane košem. Ale aspoň je upřímný, a za to mu byla vděčná.

U stolu se objevila zrůžovělá a udýchaná Bailey. „Já chci napít, mami,“

Molly sáhla přes stůl pro umělohmotnou lahvičku na mléko.

„Kolik času potřebuješ?“ zeptal se Luke.

„Je toho na mě moc, Luku. Chci pár dní.“

„Dobře. Ale upřesni to, aby ses pak nevymlouvala.“

„Ty si vážně myslíš, že bych se na takovou věc mohla vykašlat?“ povzdechla si. „Od soboty za týden slaví naši výročí svatby. Bude ti to stačit?“

„Dobře. Ale kdyby sis to rozmyslela ještě předtím -“

„Věř mi, že se to dozvíš jako první,“ řekla Molly.

Cestou domů uondaná Bailey na zadním sedadle usnula, a když ji Luke i se sedačkou přenášel z jaguára do Mollyina auta, sotva se zavrtěla. Vypadala tak nevinně, až srdce usedalo. Kdybych tak viděla do budoucnosti, pomyslela si Molly.

Otevřela dveře auta, ale ještě nenastoupila. „Mluvili jsme o Bailey,“ řekla s pohledem upřeným do země. „Co my dva?“

„Myslíš… jestli ti navrhuju jen formální, nebo opravdové manželství?“

„Tak nějak.“

„Vzhledem k tomu, že spolu máme dítě, vypadaly by oddělené ložnice trochu pokrytecky, nezdá se ti?“ řekl velice tiše.

Molly se pokusila polknout. Nešlo to.

Položil jí dlaně na ramena a obrátil ji k sobě. „Co bys řekla malé zkoušce?“

Zastřený tón jeho hlasu ji nenechával na pochybách, co přesně má na mysli. Tentokrát na to přivedla řeč sama, a tak ho nemohla jen tak odmítnout.

Vlastně ani nechtěla.

Vzhlédla k němu, zavřela oči a v duchu si namlouvala, že to bude jen obyčený polibek na dobrou noc, takový, jakých za uplynulá léta dostala dost. Nebyla ani tak bláhová, ani tak nezkušená, aby si doopravdy myslela, že tohle bude polibek jako každý jiný, ale Lukova technika se dozajista nebude moc lišit od způsobu, jak líbali muži, se kterými za tu dobu chodila.

Luke jí dal její první polibek v životě, a navíc za tak pohnutých okolností. Proto se jeho doteky ve vzpomínkách zdály příjemnější, než jaké doopravdy byly. Protože žádný muž na světě by nedokázal to, co si vysnila o té jedné dávné noci, a nebylo by od ní spravedlivé porovnávat…

Tahle pracně vybudovaná konstrukce jí nevydržela déle než tři vteřiny.

Luke jí vzal hlavu do dlaní, přejel jí palcem přes spodní ret a pak se k ní sklonil. Pomalu, přemýšlivě ji zkoumal, ale jejich rty se sotva setkaly. Začala se horečně chvět. Jak je možné, že tak letmý dotek může vyvolat tak závratné blaho? přemýšlela.

Pomalu se od ní odtáhl. „Tak tohle se ti nelíbilo? Můžeme – samozřejmě čistě v rámci experimentu -zkusit něco jiného.“

Ne, mně se to líbilo, chtěla říct. Poprvé v životě jí hlasivky vypověděly službu.

Luke zřejmě její mlčení považoval za souhlas. Rukama jí pomalu přejel přes ramena dolů po zádech a přitiskl ji k sobě tak pevně, až se zdálo, že se jejich těla taví a spojují. Ztratila rovnováhu a nemohla dělat nic jiného, než se k němu přimknout a opětovat jeho divoké a horké doteky. Nestačilo mu to, chtěl víc a víc, a ona poslechla, vzal jí dech, ochromil její vůli, a nepřestal, dokud jí všechny nervy v těle nevibrovaly jako struny.

Když ji pustil, Molly se opřela o dveře auta a snažila se nelapat po dechu. Luke se opřel vedle ní. Taky se snaží získat rovnováhu, nebo jen zaujal uvolněnou pózu, aby jí ukázal, jak je klidný?

„Já bych to prohlásil za úspěch,“ prohodil jakoby ochraptěle. „Co myslíš, Molly?“

Molly mezitím vzdala boj se svými roztřesenými koleny a zhroutila se na sedadlo. „Dobrou noc.“

Nahnul se přes ní a starostlivě jí zapnul pás. Molly poprvé v životě napadlo, že i takhle lze svádět. Nedotkl se jí ani špičkou prstu, ale přesto si jeho blízkost uvědomovala celým tělem.

Než se narovnal, stihl jí na rty vtisknout ještě jeden letmý polibek.

„Přemýšlej o tom,“ zašeptal. „Třeba se ti to taky líbí. A jeď opatrně.“

Vlny vzrušení slábly – jako kruhy kolem kamene, hozeného do vody. Pomalu se vracela do skutečnosti.

Mrkla do zpětného zrcátka na Bailey. Podívanou, která by ji bezpochyby zaujala, holčička jednoduše prospala s tvářičkou zabořenou do měkké sedačky.

Bailey – jediný důvod, proč ji políbil.

„Neboj,“ řekla. „Vezu vzácný náklad.“

Luke zvedl obočí. „To tedy ano.“

A když zahýbala do Londýnské ulice, umiňovala si, že jako moudrá žena by neměla zapomínat na jednu věc – celá tahle příhoda byla jen zkouškou. Měla ukázat, jestli jejich svazek, uzavřený pro dobro jejich dcery, má šanci na přežití.

Meganina pokojská otevřela dveře a ustoupila, aby Molly mohla vejít. „Paní Bannisterová je ve svém budoáru.“

„Díky. Trefím sama.“ V polovině elegantního schodiště se Molly zastavila a pohlédla dolů od velikého atria, kde za týden budou její rodiče slavit své výročí.

A Luke bude chtít odpověď.

Za probdělou polovinu noci dospěla k názoru, že by musela být blázen, kdyby na jeho návrh přistoupila. Nebylo potřeba celý ten nesmysl dál prodlužovat. Dneska mu to řekne a hotovo.

Zaklepala, vešla do pokoje a pokračovala do ložnice.

Megan poloseděla v obrovské posteli, záda podložená polštářem z hedvábí meruňkové barvy, na sobě krajkovou košilku, v ruce knížku. Vypadala slabě. Dokonce i její dohladka vykartáčované vlasy jako by ztratily obvyklý lesk.

„Jak ses měla na výletě?“ sklonila se a políbila ji na tvář.

„Nic moc – což je u Randových služebních cest normální. Ale vrátili jsme se strašně pozdě. Proto jsem ještě v posteli. Když jsi ráno volala, chtěla jsem vstát, ale nešlo to.“

„Hlavně na sebe dávej pozor.“ Molly se posadila do nohou postele.

Náhle se Megan rozjasnil obličej. „Mimochodem jsem včera prošmejdila obchody. Koupila jsem pár šatů na tu oslavu.“

„Kolik si jich na sebe chceš vzít?“

Megan si objala pokrčené nohy.

„Ale prosím tě. Jsou pro tebe. Určitě jsi na nákupy neměla čas. Jestli se ti bude líbit, co jsem vybrala – stejně jsem loni zapomněla na tvoje narozeniny. A jestli je nebudeš chtít, tak jim je pošlu zpátky.“ Pokrčila rameny. „Hlavně si s tím nedělej hlavu. Nákupy byly to nejzábavnější, co jsem včera mohla dělat.“

Molly se snad nikdy necítila provinileji. Megan je na ni tak hodná, a ona pro ni má takové neradostné novinky…

„Co kafe?“ zeptala se Megan. „A chceš se kouknout na tu mísu?“

„Možná za chvíli. A kafe si nedám, díky.“ Molly se nadechla. „Vlastně jsem nepřišla kvůli míse.“

„Tak to zní slibně.“

„Nemluvila jsi teď někdy s Lukem?“ zeptala se Molly tím nejklidnějším tónem, který dokázala nasadit.

„Naposledy v té nemocnici. Proč?“

„Jen tak.“ Za celou tu dobu nepřišla na žádný jednoduchý způsob, jak to Megan sdělit. Asi žádný není. „Měli jsme předevčírem večer takovou rodinnou radu. Volala jsem ti, abys přišla, ale Rand říkal, že jsi už šla spát.“ Těkala očima po celém pokoji, jen aby se nemusela dívat na Megan. Podvědomě zaznamenala netknutou druhou půlku postele. To je Rand tak ohleduplný, že svou ženu nechtěl vyrušovat, nebo je to tu normální? A to Luke nechce oddělené ložnice. Možná by mu měla říct, že lepší lidi je mají.

Megan si hrála s volánkem na přikrývkce.

„Nevyřídil mi to. Asi zapomněl.“ Nuceně se usmála. „Tak co je to za tajemství? A co s tím má společného Luke?“

„Luke -“ Molly se kousla do rtu a stiskla pěsti tak pevně, až jí zbělely klouby. „Luke je otec Bailey.“

Megan se zatvářila, jako by dostala něčím hodně těžkým po hlavě. V Molly zatrnulo.

„Promiň,“ řekla nešťastně. „Já vím, že pro tebe hodně znamená.“ Jen jsem doufala, že ne tolik. Horečně přemýšlela, jak zmírnit sestřin šok. „Ale už je to dávno pryč, takže -“

Jenže ji požádal o ruku. Ale Molly si ho stejně brát nebude, takže to Megan nemusí vědět…

„Já myslela, že ti to třeba řekl,“ pípla.

Megan prudce zavrtěla hlavou. „Ne. Ani ťuk. Dokonce se mě ten večer v nemocnici na jejího otce vyptával. Řekla jsem mu to málo, co jsem věděla, a připadala jsem si jako strašná drbna,“ přiznala se a celá zrůžověla.

Molly byla zmatená. Megan se očividně svět nezhroutil.

„Docela mě překvapuje, žes mi jednu nenatáhla, když jsem začala mluvit o nevlastních tatínkách,“ zamumlala Megan. „Zasloužila bych si to. Neměla jsem nejmenší tušení, že ty a… No jo.“

Molly měla mžitky před očima. „Tobě to nevadí?“

„Co by mi mělo vadit? Že jeden z mých nejlepších kamarádů mi opomněl prozradit, že je otcem mojí neteře, nebo že mi moje sestřička nedůvěřuje?“

„Luke se to dozvěděl až v té nemocnici.“

„Tak v tom případě je mi jasné, proč se tvářil, jako by na něj spadl strom.“

Spíš domeček, pomyslela si Molly.

Zatočila se jí hlava. Jestli Megan do Luka není zamilovaná… Tak je to mnohem jednodušší.

Megan se posadila a v očích jí vesele jiskřilo. Veseleji, než za celé uplynulé týdny dohromady.

„Jak máma vzala, že její vnučka je Hudsonová? Jásala, nebo se děsila? Škoda, že jsem u toho nebyla.“

„Ani jedno, ani druhé. Bylo to zvláštní, Meg. Skoro z ní šel strach. Podívala se na mě, zamrkala a řekla něco v tom smyslu, že není divu, jak pěkně se Bailey pohybuje. Že Lukova matka byla tanečnice. To bylo vše.“

„Tak to je mi fakt líto, že jsem to neviděla,“ řekla Megan. „A co dál? Myslím ty a Luke.“

„Nic. Zařídíme to stejně, jako kdybychom byli rozvedení.“

Megan zdvihla pěstěné obočí. „Jak myslíš, zlatíčko. Ale mám pocit, že mi něco tajíš.“

Molly cítila, že rudne. Ale o Lukově návrhu jí neřekne. Proč si přidělávat starosti? Dočkala by se jen dobře míněných rad a bylo by ještě hůř.

Stejně se už rozhodla.

Nebo ne?

Když Molly to odpoledne parkovala před domem Hudsonových, Lucky čenichala v záhonu a Bailey se tak netrpělivě vrtěla, že dalo velkou práci ji vyprostit ze sedačky. Jakmile Molly rozepnula poslední přezku, Bailey vystartovala. Molly vytáhla z auta svůj kufřík a hromádku knížek, které nesla vrátit Warrenovi. „Bailey, víš, co jsme si domluvily,“ zavolala. „Ven smíš jen s dospělým. Lucky se nepočítá.“

„Já budu hodná,“ bránila se Bailey.

„Pamatuj si, že ven sama nesmíš.“

Po chvilce fňukání Bailey zjistila, že to na maminku neplatí, a přiloudala se k ní. Jak nádherně snadné je vyznat se v tříletém dítěti, pomyslela si Molly.

Děvčátko se rozeběhlo ke dveřím, zaklepalo a s nenuceným „Dobré odpoledne, Watkinsi!“ proplulo kolem majordoma.

Watkins provedl povinnou denní inspekci modřinky po infúzi a pak Bailey po jedné noze odhopsala do kuchyně.

Je jí tu tak dobře, napadlo Molly. Co až její práce skončí? Kniha je skoro hotová, videofilm se nebude realizovat tady.

Takže sem nebude muset denně jezdit – a tím pádem Bailey taky ne. Od podzimu bude ve školce celý den a své zdejší kamarády neuvidí třeba celé týdny. Bude se jí stýskat jestli si ji Luke k sobě nebude brát.

Nebo…

Kousla se do rtu. Nebo jestli si ho nevezmu. Znovu se jí zmocnily pochyby.

Dokázala by žít bez lásky? Stačilo by jí vědět, že je Bailey šťastná?

A stačilo by jí to na celý život?

Dennodenně sváděla Molly v myšlenkách těžký boj, každé ráno jí přinášelo nové argumenty pro či proti.

Když v pondělí odpoledne dorazila k Hudsonům, paní Ekbergová jí od Luka vyřídila, že má vybrat pro Bailey pokoj a rozmyslet si, jak ho zařídit. Molly div že neupustila kufřík. Copak si je tak jistý její kladnou odpovědí?

Pak si uvědomila, že i kdyby sem Bailey měla jen jezdit na návštěvy, bude pro ni lepší mít tu svůj koutek. Luke to zřejmě nemyslel zle. Naopak – bylo od něj velkorysé, že zařízení nechal na její úvaze.

Nazítří se Warren výjimečně rozhodl navštívit přátele, a Luke nabídl Molly – a samozřejmě Bailey -, aby s ním povečeřely. Předvádí mi, o co bych přišla, napadlo Molly, když seděli u stolu v jídelně.

A jak tak plynul večer ve třech, začala uvažovat o tom, že možná jeho nabídku přijme.

Další den odcházela pozdě, a tak se před domem srazila s Lukem. Ve smokingu ho neviděla od Meganiny svatby, a tak byl účinek o to silnější. Dokonce i na Bailey udělalo jeho oblečení mocný dojem. Nezvykle dlouho mlčky stála a prohlížela si ho. „Ty jsi hezkej, tati,“ prohlásila pak. Rozesmál se, popadl ji do náručí a vlepil jí pusu.

Ale na jeho dokonalém vzhledu se nepodepsal jen střih obleku. Mohl za něj i jeho zvláštní dychtivý výraz. Kampak asi šel, a za kým?

O den později to Molly zjistila. To když se u Hudsonů objevila zlatá Melinda. „Tady vracím motýlka, co si u mě včera mladý pán zapomněl,“ řekla Watkinsovi. „Vyřiďte mu prosím, že to byl nezapomenutelný večer.“ Pak se bělostně usmála na Molly, která ke své smůle právě procházela halou, otočila se na podpatku a odkráčela.

Molly si stísněně uvědomila, že když Luke mluvil o jejich manželství, nezmínil se o tom, že by se hodlal omezit pouze na svou ženu. Zdravý rozum jí velel okamžitě mu říci ne.

Krátce potom jí Luke oznámil, že jeho právník dokončil všechny listiny potřebné k dohodě o společné péči a rodičovských právech. Teď už bylo jen na ní, jestli je podepíšou nebo roztrhají. To ji znovu rozkolísalo.

Den nato Luke nabídl Bailey, aby u nich přespala, a Bailey nadšeně souhlasila. Při pomyšlení, jak lehce na ni její dcera zapomíná, Molly zabolelo srdce. Zatnula zuby a řekla si, že je to dobře, protože beztak se teď Bailey bude v jednom kuse stěhovat sem a tam – pokud ovšem…

Ale když nadešel večer a Molly se začala chystat k odjezdu, Bailey se srdceryvně rozplakala, a tak ji Luke nakonec odnesl k Molly do auta. Tam ale celou cestu domů pobrekávala, protože chtěla tátu.

Molly přesně věděla, jaký zmatek musí ta chudinka mít v hlavě. Vždyť ona sama se v tom nedokázala vyznat. Jenže ji ještě ke všemu tlačil čas. Oslava byla plánovaná už na zítřek, a Molly pořád ještě nevěděla, co Lukovi řekne.

Netušila, že její rodiče mají tolik přátel. Seznam hostů vypracovala Megan – vůbec skoro celá oslava byla jejím dílem. Než se se všemi pozdravím, bude půlka večera pryč, myslela si Molly. Ale zato v tom davu nebude těžké vyhnout se Lukovi.

Prošla atriem a ve dveřích jídelny potkala Megan. „Strašně se stydím,“ řekla. „Dala sis s tím takovou práci a já ti vůbec nepomohla.“

Megan pokrčila rameny. „Baví mě to, a času mám fakt dost.“

„Řekni mi, co mám dělat, a konečně si sedni.“ „To vypadám tak špatně?“

Ano, málem vyhrkla Molly. Megan měla propadlé tváře, kruhy pod očima, a dokonce ani zářivě oranžové šaty jí nepřidaly na barvě. „Trošku unaveně,“ řekla taktně.

Jakási matróna se k nim přihnala a políbila Megan na tvář. „Báječný večírek, drahá Megan. Kde máš mužíčka?“

„Bohužel musel narychlo do práce. Bylo mu strašně líto, že tu nemůže být.“

Od chvíle, kdy oslava začala, slyšela Molly svou sestru pronést tatáž slova aspoň tucetkrát. To kvůli Randově nepřítomnosti vypadá Megan tak vyčerpaně? Nebylo by divu. Organizovat takovou party musí být namáhavé až až i ve dvou. Kapela, která dosud hrála jen tichou, náladovou hudbu, spustila taneční kousky. Lidé se rozestoupili a uvolnili střed atria, a Bernie s Alix začali tančit své sólo.

Třicet let, uvědomila si Molly. Tři dlouhá desetiletí společného života, vychovávání dětí, budování domova. Jak to dokázali?

Chci jen vědět, jak moc záleží na tom, jestli jeden druhého milovali. Je láska jen něco jako koření, se kterým jídlo chutná výjimečně, ale i bez něj může být vynikající? Nebo je spíš jako olej, bez kterého by se součástky motoru zadřely, přehřály a nakonec celý mechanismus zničily?

A co když miluje jen jeden? Je to lepší nebo horší, než manželství bez lásky?

„Smím prosit?“ řekl jí za zády Luke.

Molly mu s pocitem neskutečnosti vplula do náručí.

Od jejich povinného sóla na Meganině svatbě spolu netančili. V náručí ji nedržel od toho zničujícího polibku u auta, a to už bylo před týdnem. Chtěla zůstat klidná, a tak si radši nezkoušela vybavit, jaké to tehdy bylo. Jenže jejich horké prsty se proplétaly, cítila jeho ruku na svých bedrech, jeho tvář ve svých vlasech, a vzpomínky pomalu ožívaly.

S úžasem si uvědomovala, že tohle objetí je svým způsobem ještě mnohem erotičtější. Z pomalé hudby a z rytmického pohybu se jí zrychloval tep. Fakt, že byli obklopeni lidmi, dodával celé situaci jakýsi pikantní nádech. Bylo tolik věcí, které tu nemohli dělat – a o to víc je chtěla.

„Molly, co -“ zašeptal.

„Co Bailey?“ vyhrkla chvatně. „Nevztekala se, že musí zůstat u vás sama? Po tom, jak vyváděla včera -“

„Když jí Watkins slíbil, že půjdou s Lucky na procházku, stal se z ní hotový andílek. Nějak se ti do toho nechce, Molly.“

Bez dechu pokračovala: „Strašně chtěla jít taky. Jenže tady to pro děti moc není.“

„Jak je u Meganiných podniků zvykem. Ale Molly, tys mi slíbila odpověď. Čekám.“

Čas vypršel. Všechno to rozumné uvažování stejně k ničemu nevedlo. Ať tedy promluví srdce.

Zavřela oči, zahleděla se hluboko do sebe a pak řekla: „Ano.“

Hudba jako na povel zpomalila. Luke si ji přitáhl blíž.

„Oznámíme to hned?“

Nezní to šťastně, pomyslela si. Vlastně ani nijak zvlášť potěšeně. Zní to vítězoslavně. Jako by vyhrál bitvu. Nebo rovnou celou válku.

DESÁTÁ KAPITOLA

Takže oznámit zasnoubení – i když šťastná nevěsta už teď svého rozhodnutí napůl lituje, i když má už teď chuť odplížit se kanálem?

„Ne,“ vpadla mu Molly do řeči. „Dneska tu slaví moji rodiče.“

„Nemyslíš, že je o to vhodnější příležitost?“

„Myslím, že by se to naši nejbližší měli dozvědět jako první a v klidu. A co Bailey? Není to taky tak trochu její věc?“

„Tipnul bych si, že zrovna ona si stěžovat nebude,“ rýpnul Luke.

„Proč tak spěcháš?“ Jistěže jí to bylo jasné. Chtěl, aby se veřejně zavázala. Když to bude vědět tolik lidí, těžko pak bude měnit rozhodnutí. Luke není padlý na hlavu a musí mu být jasné, že když jí rozhodování trvalo týden, není si zrovna dvakrát jistá.

Najednou koutkem oka zachytila nezvyklý zmatek na opačné straně sálu. Lidé se kolem něčeho sbíhali. Bylo to zářivě oranžové a leželo to na zemi.

„To je přece Megan,“ řekla. „Něco se děje.“

Odstrčila ho a rozeběhla se napříč atriem. Ve chvíli, kdy doběhla k hloučku, Megan už si s pomocí jednoho z hostů sedala a pokoušela se vyloudit na tváři úsměv.

„Je mi trochu slabo,“ řekla. Bylo jí sotva rozumět.

„Bavte se dál, prosím.“ Očima se střetla s Molly. Byla v nich zoufalá prosba.

Molly se prodrala mezi lidmi a svezla se na zem. Její sukně na chladném mramoru vykroužila blankytně modré hedvábné jezírko. „Copak se děje, Meg?“

„Už je to tu zase,“ zašeptala Megan. „Půjdeš se mnou… prosím?“

Další potrat? To ne… „Mohli byste uhnout? Potřebuje vzduch.“ Molly se horečně rozhlížela, ale Luke nebyl v dohledu. Zato jejich matka ano. Alix začala shromážděné neprodleně rozhánět na taneční parket, do jídelny, na terasu.

Zničehonic se objevil Luke. Konečně. Molly si nerada přiznala, že se jí v tu chvíli ulevilo.

Sklonil se nad Megan. „To je na špitál, děvče. Moje auto čeká před vchodem.“

Slabě se usmála. „Vy máte něco proti sanitkám, pane Hudsone?“

Posadili ji na zadní sedadlo jaguára. Molly se usadila vedle ní a utírala jí pot z čela. Už předtím měla pocit, že je Megan strašlivě bledá. Teď byla bílá jako stěna.

Luke se netvářil povzbudivě. „Jak dlouho to trvá?“

„Pár dní. Posledně to trvalo týden, takže jsem si myslela, že tu oslavu vydržím. A nekoukej se na mě takhle, Luku. Já to našim jen nechtěla zkazit.“

„Měla jsi radši zůstat v posteli,“ zamumlala Molly.

„Ten večírek na tom nic nezměnil. Věř mi, já vím, jak to probíhá. A doktor mi říkal, že ležení mi nepomůže, že se klidně můžu zabývat svými obvyklými činnostmi.“

„Zajímalo by mě, jestli ten její doktor počítá mezi obvyklé činnosti organizování večírků pro tři sta lidí,“ řekla Molly hořce, když o hodně později přecházela po čekárně, zatímco Luke listoval časopisem.

Nevzhlédl od něj. „Zřejmě měl pravdu. Nic by to nezměnilo.“

„Neměl by to někdo říct Randovi?“

„Proč? Kdyby Megan chtěla, řekla by si o to.“

„Ty jsi teda dobrej. Má přece právo…“ Molly selhal hlas. Má taky zodpovědnost. Jestli to Megan věděla už několik dní, a on přesto odjel na služební cestu…

„Zdá se, že ti konečně dochází, proč tu sedíme jen my dva,“ utrousil Luke. „Jestli sem budeme chodit s takovou železnou pravidelností, dají sem na naši počest pamětní desku,“ dodal po chvilce mlčení.

„Aspoň jsme dneska vhodněji oblečení.“

„Mluv za sebe. Jestli si mám vybrat mezi mokrými teniskami a motýlkem -“ Rozvázal si ho a strčil do kapsy. „Ale aspoň máme trochu času, což se nám hodí, že? Musíme si dohodnout datum svatby.“

Molly se scvrknul žaludek. „Zřejmě ji chceš uspořádat co nejdřív.“

„A proč ne? Stejně by v naší situaci bylo dost divné pořádat velkou svatbu v bílém. Nemusíme dělat žádné zvláštní přípravy, takže není důvod otálet.“

Kéž by byl, pomyslela si Molly. Váhavě přikývla.

Kolem půlnoci měla Megan nejhorší za sebou. Luke odešel zatelefonovat jejím rodičům a Molly stála u Meganina lůžka. Hladila ji po vlasech a tiše, konejšivě a laskavě na ni mluvila.

„Přesně tohle jsi dělala, když tu byla Bailey,“ řekla Megan.

Není zrovna teď poněkud nešetrné připomínat jí děti? napadlo Molly. „Promiň.“

„To ne – chtěla jsem říct, že mě baví, když mě někdo rozmazluje.“ Megan zavřela oči. „A vůbec. Děláš, co můžeš. Nijak jinak mi stejně nepomůžeš.“

„Snažím se. Ale chápu, že to bolí tak jako tak.“

Pak Molly opatrně dodala, „Možná, že až se uzdravíš, mohla bys začít uvažovat o adopci. Jak budeš mít jednou v náručí miminko, bude ti jedno, jestli jsi ho porodila, nebo ne -“

„To já vím. Ale Rand by nikdy nepřipustil, aby jeho jméno nosilo dítě, které sám nezplodil. Mohlo by mít špatné geny. Jako by je ty dvě děti, co jsme ztratili, neměly taky… Mojí vinou, samozřejmě – aspoň Rand si to myslí. To víš, pocházíme jen z dělnické rodiny.“

Její nevzrušený tón Molly vyděsil.

„Patrně si myslel, že to jeho vznešená krev zachrání. Jenže když jsem poprvé potratila… A pak jsem dlouho nemohla otěhotnět. Určitě tě napadlo, proč jsem se neradovala, když se to konečně povedlo.“

„Začínám to chápat,“ řekla Molly.

„Chystala jsem se Randovi oznámit, že se s ním chci rozvést. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Kdyby se mi podařilo dítě donosit, Rand by ho stejně považoval za svůj majetek. A kdybych se s ním rozvedla, myslíš, že bych se o něj mohla starat? Ztratila bych svoje druhé dítě úplně stejně, jako to první. Takže jsem radši mlčela.“

„Tys mu to neřekla?“

Megan zavrtěla hlavou. „Kdybych tohle nebezpečné období přestála bez úhony, samozřejmě by se to dozvěděl.“ Otřásla se. „Je to strašné, ale mně se vlastně skoro ulevilo. Děťátka je mi líto, to jistě. Ale teď už mě aspoň nic nepoutá k člověku, který mě nemá rád.“

Zmlkla a Molly na chvilku připadalo, že usnula.

… který mě nemá rád.

„Matka se mnou nejspíš do smrti nepromluví,“ řekla pak Megan. „Vzdát se všech těch peněz a společenského postavení. Ironie, co? Za těch pár týdnů jsme si, bráno z jejího pohledu, úplně prohodily místo. Ty jsi teď skoro Hudsonová, já nejsem nic.“

„Tak bych to neformulovala.“

Megan jako by neslyšela. „Bude to muset překousnout. Až se Rand vrátí ze služební cesty…“

Něco v jejím hlase Molly zarazilo. „Počkej. On není na služební cestě?“

„Jasně že ne. Vzal si mě jen proto, že potřeboval, abych mu obstarala dědice. Taky se mu samozřejmě hodila manželka, která by na něm byla úplně závislá a musela snášet ty jeho věčné avantýry. A já byla nešťastnější a nešťastnější, až jsem to nemohla vydržet…“

Konečně usnula. Molly ještě dlouho stála nad lůžkem, držela Megan za ruku a v hlavě jí znovu a znovu zněla její slova.

Byla jí jaksi povědomá.

Luke není Rand, říkala si. Nemůžeš je srovnávat. Ale…

Megan Randa taky kdysi milovala. Molly nikdy nezapomněla, jak šťastná její sestra byla ve svůj svatební den. K tomu, aby jejich manželství vydrželo, ale její láska nestačila. Na opačné misce vah byl muž, který ji nemiloval, muž, který od ní chtěl jen dítě. Meganina láska Randa nezměnila a nakonec se pod tíhou bolesti a křivdy úplně vytratila.

A co Molly a její láska? Je tu rozdíl? V jednom určitě ano – Luke je k ní od začátku mnohem upřímnější, než byl zřejmě Rand. Přiznal, že ji nemiluje, přiznal, že s ní chce být jen kvůli jejich dceři. Ale může upřímnost nahradit lásku?

Dokázala by to vydržet?

Molly ležela na lehátku za domem, vystavovala se slunečním paprskům a užívala si volna, když zadními dveřmi na verandu prošel Luke.

Hned ji napadlo, že nikdy nevypadal líp. Pod opranými džínami se rýsovaly jeho štíhlé boky, nad tmavohnědým svetrem vypadaly jeho velké oči ještě větší. Když k němu zvedla hlavu, usmál se na ni a z toho úsměvu se jí zatočila hlava.

Jenže jeden úsměv pravdu nevyvážil. Posadila se. „Ahoj. Jestli chceš limonádu, je na stolku.“

Zavrtěl hlavou a přitáhl si židli. „Tvoje matka říkala, že je tu Megan.“

„Zrovna si s Bailey dávají dvacet. Meg už se tam nechce vrátit.“ Molly bezděky neřekla domů, ale Luke ji očividně pochopil. „Máma ji kupodivu nevyhodila, takže -“

„Megan ti řekla všechno, co?“

Molly přikývla. „Aspoň doufám, že si ještě něco nenechala pro sebe. Chápu, proč tak dlouho mlčela. Čím míň lidí to vědělo, tím spíš mohla tu situaci důstojně zvládat. Ale -“ Ale tobě to řekla, myslela si Molly. To by mě zajímalo, proč.

„Budete tady teď mít trochu těsno, ne?“

„Nějak se uskrovníme. Stejně to nejspíš nebude nadlouho.“

„Proto jsi se mnou chtěla mluvit? Klidně se můžeme vzít dřív.“

Molly si prohlížela nehty. Řekni mu to. Musíš mu to říct.

„No tak,“ naléhal Luke. „Nechávalas mi vzkaz, že se mnou chceš mluvit o svatbě.“

„Takhle jsem to neříkala.“

„To ne. Byla jsi velice diskrétní. Watkins sice zachoval svůj profesionální klid, ale bylo na něm poznat, že umírá touhou zvědět, cos tím myslela.“ Sáhl do kapsy. „Tohle bych ti asi měl dát.“

Hodil jí do klína malou bílou sametovou krabičku. Molly ji zvedla, ale neotevřela. Nebylo proč. Mohla zjistit jedině, jaký tvar diamantu a jaké zasazení kamene zvolil. Dala se předvídat dokonce i jeho velkost. Pro nevěstu Luka Hudsona jen to nejlepší.

I kdyby ještě nebyla rozhodnutá, tohle by jí rozhodně otevřelo oči. Když je někdo zamilovaný, tak své vyvolené prstýnek navlékne, místo aby ho po ní házel. Ke cti mu slouží, že aspoň nepředstírá city. Ale jeho nedostatek něhy se stal jen další kapkou do už takhle přetékajícího poháru její trpělivosti.

Hodila mu krabičku zpátky. „Nechci tu svatbu posunout, Luke. Chci ji zrušit.“

„To nejde.“ Vstal a položil jí krabičku do klína. „Slíbila jsi mi to.“

„To jo. Rozmyslela jsem si to.“

„To teda ne, Molly. Na rozmyšlenou jsi měla celý týden. A nemůžeš říct, že jsem tě do něčeho tlačil. Já neřekl ani slovo.“

Stál na kraji verandy se založenýma rukama. Přešla k němu a strčila mu krabičku do ruky. „Jsem zmije,“ prohlásila. „Nedá se mi věřit. Podrazila jsem tě jednou a můžu to kdykoliv udělat zas. Máš štěstí, že se z toho můžeš vyvlíknout. Važ si toho, Luku. A považujme celou tu věc za skončenou – aspoň to Bailey neublíží.“

Začal si krabičku přehazovat z ruky do ruky jako horkou bramboru.

„Proč?“

„Říkám ti -“

„Ne. Zajímá mě důvod, ne výmluvy.“ Neznělo to zraněně, ani útočně – jenom zvědavě.

Zaváhala a připomněla si jeho upřímnost. Už jen z prosté úcty mu nemohla oplatit lží.

Ale stejně tak mu nemohla říct pravdu.

Nepodívala se na něj, ale na jezero, které se modře lesklo v zářivých slunečních paprscích. „Myslím, že ti do toho nic není,“ odpověděla. „Jak jsem se rozhodla, to už víš. Platí to.“

„Včera ses taky tvářila, jako že víš, co říkáš.“ Mluvil podezřele klidně. Molly pocítila neurčitou obavu. „Koukám, že názory měníš dost lehce. Takže se tě pokusím trošku přesvědčit.“

Než Molly stačila uhnout, sevřely se kolem ní jeho paže. První polibek byl dobyvačný, skoro surový. Neubránila se. Když ucítil, že mu vychází vstříc, úplně se změnil. Už neútočil, ale hladil, nedobýval, ale prosil. Kdyby pokračoval tak hladově a drsně, jako začal, její odpor by tím jen zesílil. Jeho něha jí ale zasela do duše klid a do hlavy zmatek. Pak ji roztřesenou pustil.

„Takže jak jsme se znovu přesvědčili,“ prohlásil, „úplně lhostejný ti nejsem.“

Molly se musela chvilku vzpamatovávat, než byla schopna odpovědět. „To je fakt, Luke. Lhostejná nejsem. Spíš naštvaná.“ Odpotácela se přes verandu ke dveřím. Tam se zastavila a ještě jednou, naposledy, se na něj podívala jako na toho, koho milovala. Ode dneška bude jen otec její dcery. Nic víc.

Ve středu dopoledne, když Luke pracoval na korespondenci, vešla do kanceláře sekretářka. „Promiňte,“ řekla. „Je tu slečna Matthewsová a chces vámi mluvit. Prý klidně počká.“

Luke křečovitě sevřel diktafon. V neděli s ním taky „chtěla mluvit“. Co se děje? Že by si to zase rozmyslela? „Řekněte jí, že hned přijdu, Wando.“

Sekretářka přikývla a odešla. Luke si ještě chvilku hrál s rozdělaným dopisem, ale k ničemu to nebylo. Vydal se ke dveřím.

Vstala a Luke dlouze a zkoumavě přejel očima její útlou postavu v chladně zeleném kostýmu. Už dávno předtím považoval její nohy za nejkrásnější v Minnesotě, ale teď ho napadlo, že ji velice podcenil. V celé Americe by zaručeně dokonalejší nenašel. S lítostí se toho pohledu vzdal. „Pojď dál, Molly,“ vybídl ji.

Schválně jí neřekl, kam se má posadit. Bez váhání si vybrala jednu z židlí s rovným opěradlem, stojící před pracovním stolem, usadila se a na klín si položila kožené desky. „Chci, aby ses podíval na moje návrhy, co se týče toho videofilmu.“

Práce jako každá jiná, pomyslel si. Nepřekvapilo ho to ani nezklamalo. Molly zřejmě nedělalo potíže oddělit osobní záležitosti od pracovních. Takže bude nejjednodušší chovat se také tak.

„Stálo to míň, než jsem čekala,“ řekla. „Tady je pár návrhů, jak by se dalo naložit se zbylými penězi. Až si to projdeš, mohli bychom si o tom promluvit.“ Z desek vytáhla pečlivě srovnanou dokumentaci a položila ji na stůl.

Natáhl se pro papíry a pomalu v nich zalistoval.

Ani se nehnula. Čeká na jeho vyjádření, nebo celá ta věc s videem byla přece jenom záminka?

„Ještě něco,“ řekla nakonec.

S očekáváním se na ni podíval.

„Když jsi mě najímal, mluvili jsme o tom, že bys mě případně doporučil jiným firmám. Knížka už je skoro hotová, video bude brzy, takže se začínám poohlížet po nových klientech. Kdybych se mohla odvolat na Meditronics, dost by mi to pomohlo.“

Tak Meditronics. Ty ne, Luku. Jen tvoje firma.

„Jistě.“

Molly si přesedla na samý kraj sedadla. Vypadalo to, že už nic dalšího neřekne. Jako blázen začal přemýšlet, co by nadhodil, aby ještě neodcházela. „Včera mi volala Megan,“ napadla ho spásná myšlenka. „Říkala, že se Rand konečně objevil a že se dohodli.“

„Dá se to říct i takhle,“ řekla s ironií v hlase Molly. „Spíš to ale vypadá, že Randa ulovila naše zlatá Melinda. Budou se prý brát.“

Všiml si, jak upřeně se na něj v tu chvíli zadívala. Copak si myslí, že ho Melindiny plány do budoucna mají nějak zvlášť rozčilit? Nebo doufá v opak?

„Vlastně to byla docela legrace,“ pokračovala Molly. „Máma řekla Randovi, že je od něj velice prozíravé vybrat si druhou ženu se stejnými iniciálami. Že prý aspoň nebudou muset párat monogramy na ručníkách.“ Pak vstala. „Ale nechci tě zdržovat drby. Až si to přečteš, dej mi vědět, prosím tě.“

Přešla ke dveřím tak rychle, že neměl šanci jí je otevřít. Jen se postavil za stolem a sledoval to vzrušující vlnění úzké sukně. „Molly -“

Otočila se a zdvihla obočí.

Vlastně na ni nechtěl volat. Nebyl si jistý, proč to udělal, a teď mu bylo skoro trapně.

„Ještě něco?“

„Ne. Teda… Jestli na dnešek nic neplánujete, rád bych vzal Bailey k nám.“

„Jasně. Chceš ji vyzvednout ze školky?“

Přikývl. Přátelsky mu zamávala a odešla.

Chovala se tak oficiálně, jako by se mezi nimi nikdy nic nestalo. Jako by neexistoval ten podzimní večer před lety, jako by neexistovaly ty nesmírně dráždivé polibky ani jejich jednodenní zasnoubení.

Proč si to rozmyslela? Prý mu do toho nic není. Pitomost, samozřejmě. Jestli mu není nic do toho, proč ho nechce, tak o co už by se měl zajímat?

Co jí na něm tak vadí?

Ale ano, chtěl toho od ní moc, pomyslel si sarkasticky. Žít v jejich elegantním domě a nechat se obskákovat oddaným služebnictvem. Pracovat ne proto, aby měla její dcera co do úst, ale proto, že by sama měla chuť. Být každý den s Bailey. Nosit jeho prsten…

Vytáhl ze zásuvky stolu sametovou krabičku. Pak pomalu otáčel kroužkem a pozoroval hru světla, které se zachytilo ve velikém kameni.

Na tom prstenu není nic špatného. Ale ona se ani na něj nepodívala.

Důvod bude nejspíš zcela prostý. Prostě si mě nechce vzít. V tom to bude.

Položil prsten na desku stolu a prsty si promnul spánky.

Jestlipak někdy dokáže zapomenout na její vůni?

V noci se Bailey vplížila k Molly do postele a do rána si vydobyla mnohem víc prostoru, než bylo spravedlivé. To nám ten Svátek matek pěkně začíná, pomyslela si Molly, zívla a vstala.

Otec byl už v kuchyni a vyráběl své vyhlášené palačinky. „Budeš tak hodná a vezmeš mamince kafe?“ poprosil.

Molly vytáhla z poličky bílý porcelánový šálek, naplnila ho po okraj kouřící kávou a vydala se přes předsíň do ložnice rodičů. Alix seděla v posteli, opírala se o polštář a četla Vogue.

„Vaše káva, madam,“ řekla Molly. „A všechno nejlepší ke Svátku matek.“

Alix odložila časopis. „Bernie zase blbne s palačinkama, co?“

„Ale nezakazuj mu to, prosím tě. Já je zbožňuju.“ Molly se posadila na kraj postele. „Mami, chtěla jsem se ti omluvit. Vím, že jsem tě hodně zklamala.“ A teď, když si nevezmu Luka, bude to ještě horší.

Alix usrkávala kávu a dívala se na protější stěnu. Molly připadalo, že její omluvu přeslechla.

„Nebyla jsem zklamaná z tebe, ale ze sebe,“ řekla po chvíli pomalu Alix. „Naháněla jsi mi strach – ta tvoje nezávislost, inteligence…“

„Paličatost?“

Alix se usmála. „To asi taky. S Megan to bylo mnohem jednodušší, ta se dala prokouknout. To až teď je jedna velká záhada. Stejně si myslím, že za většinu jejích problémů může moje výchova. Naučila jsem ji, že strašně moc záleží na tom, co si o tobě myslí jiní. Ale ty – i když jsi na tom byla v životě nejhůř, nepustila jsi mě k sobě. Vím, že jsem to nezvládala zrovna nejlíp -“

„Ale dělala jsi to, cos pokládala za nejlepší.“

Alix zavrtěla hlavou.

„To tedy ne. Omlouvám se, Molly, za ty povídačky, co jsem si vymýšlela. Snažila jsem se přesvědčit sebe samu, že tě mají chránit, ale celou dobu… Teď si nejsem jistá, jestli bych ty svoje lži měla uvést na pravou míru, nebo to radši nechat být, abych ti to ještě neztížila.“

„Netrap se tím, mami.“ Molly se sklonila a objala ji. Zůstaly tak hodně dlouho.

Pak se dovnitř přihnala Bailey. Táhla za ocas plyšového lva a vyšplhala Alix na klín. „Nakreslila jsem ti obrázek k svátku, babi.“

„Vážně? To si ho budu muset nechat zarámovat,“ přitiskla ji k sobě Alix. „Jsem na tebe tak pyšná, Molly – a na svoji vnučku taky.“

Jak se zdá, aspoň něco dopadne dobře, pomyslela si Molly.

Po snídani si Molly s Bailey vyjela k jezeru. Zastavila u pláže, kterou měla Bailey nejraději a kde se taky dozvěděla, že má tátu. Ty si nedáš pokoj, vyčinila si v duchu Molly. Jenže co měla dělat? Jestli zůstane v Duluthu, nemůže se téhle části pobřeží přece vyhýbat věčně. Jezero za její chyby nemůže.

„Táta slíbil, že sem budeme chodit s Lucky,“ oznámila Bailey. Pak se rozběhla k vodě a vydala se podél ní. Malé vlnky jí olizovaly nohy a ty větší ji tu a tam pořádně pocákaly.

Molly se posadila na svoji oblíbenou vyplavenou kládu a špičkou nohy zamyšleně čmárala do písku. Ani nevěděla, jak dlouho tak zůstala sedět. Najednou se kolem nijako střela prohnalo něco rezavého. Zuřivě to štěkalo a řítilo se to k vodě. Vyděšeně vyskočila a už už se vrhala své dcerce na pomoc, když si uvědomila, že ten pes je Lucky.

Což samozřejmě znamenalo, že Luke nebude daleko. Zavřela oči a soustřeďovala se.

Měl na sobě džíny a tenisky a pod paží nesl krabici ve zlatém papíře a s ohromnou mašlí, která se k jeho oblečení vůbec nehodila. „Ahoj,“ řekl. „Tvůj táta říkal, že jsi jela někam sem, tak jsem to zkusil a našel jsem tvoje auto.“ Podal jí krabici. „Takže ti přeju všechno nejlepší k Svátku matek.“

Nechtělo se jí krabici otvírat. Ale nemyslel to zle, a těžko ji po něm mohla hodit. A tak se zase posadila a pomalu začala rozvazovat stuhu.

Luke se posadil vedle ní, ale zachoval si bezpečný odstup. Sklonil se, nabral hrst písku a nechal si ho protékat mezi prsty.

Když Molly strhla papír, žaludek se jí sevřel. Tak tohle od něj není jen nefér a vypočítavé. Je to naprosto nevkusné. Kupovat jí dárek v Prádélku Milady! I kdyby vybral něco úplně nevinného – jen samotná krabice jí naznačuje něco, o čem nehodlá ani přemýšlet.

Ovšem to, co našla uvnitř, mělo k nevinnosti daleko. Pod zlatým celofánem objevila noční košilku ze smaragdově zeleného saténu a krajek – byl to přesně ten odstín, který dokonale lichotil její pleti a který dokázal kouzelně zdůraznit její oči. A navíc, jak si všimla, byla to přesně její velikost.

Musela zatnout zuby, tak to bolelo. Co si to o ní myslí? Že takový hadřík ji přiměje změnit názor? Copak on pořád ještě nepochopil, že tělesná přitažlivost nestačí? Že city jsou mnohem důležitější?

„To není moc vtipné, Luke.“ Třesoucíma se rukama urovnala celofán. „Lépe řečeno, je to nebetyčná drzost.“

Trošku se uklidním, pomyslela si, seberu Bailey a půjdeme.

„Promiň,“ řekl.

Ani se na něj nepodívala. Přikývla, spíš na znamení toho, že ho bere na vědomí, než že jeho omluvu přijala. Stejně by ji nepochopil. Nemá cenu nic vysvětlovat.

„Já se neomlouvám za to prádlo,“ řekl. „Omlouvám se… za to, co se stalo tenkrát.“ Molly ani nedutala.

„Já totiž maminku miloval,“ dal se Luke zvolna do řeči. „Čtrnáct dní předtím, než umřela, přijel jsem domů na její narozeniny. Byla – vypadala – úplně v pořádku. Pak se najednou zhroutila a dozvěděli jsme se, že umírá. Nemohl jsem pro ni nic udělat. Všechno to, co jsem se naučil na fakultě, mi bylo na nic – jen jsem díky tomu věděl, jak je na tom zle.“

Molly mu položila ruku na rameno. V zamyšlení to ani nepostřehl.

„Ten večer v domečku to bylo nejhorší. Snažil jsem se smířit se s myšlenkou, že ji ztratím. A pak jsi přišla, chtěla jsi mi pomoct… Molly, já tě využil a strašně, strašně jsem se za to styděl.“

„Nevyužil. Vždyť jsem se na tebe sama vrhla,“ řekla hořce. „Byl jsi tak strašně smutný, že jsi ani nemohl vědět…“

„V tom to nebylo. Děsilo mě, že jsem tě tak strašně chtěl, a ty jsi přitom vůbec nevěděla, co děláš.“

Poryv větru Molly načechral vlasy. Celofán zašustil. „Nemysli si, že jsem se taky nestyděla. A když sis to pak se mnou o pár dní později vyjasnil a vysvětlil mi, co si o mně myslíš…“ Kousla se do rtu. „Když jsem zjistila, že se stal zázrak a já jsem těhotná…“

„Tak teď už chápu, proč jsi mi to neřekla.“

„No to je dost. Co jsem podle tebe měla dělat? Dal jsi mi dost jasně na srozuměnou, že mě už nikdy nechceš ani vidět, že tě ničím nepřitahuju -“

„To teda ne. Už tenkrát toho byla spousta. A teď…“ Zhluboka se nadechl. „Třeba to, jak čestně jsi se ke mně zachovala, i když jsi věděla, že tě samotnou čekají jen nejistota a trable. To, že jsi i ve své situaci přivedla na svět Bailey. Mohlas to řešit jednodušeji.“

Molly zavrtěla hlavou. „To já bych nemohla.“

„Pak je tady můj otec. Nedivil bych se, kdyby tě požádal o ruku, až se dozví, že mě nechceš. A naše služebnictvo? To ti leží u nohou. Jediná živá bytost v našem domě, která se do tebe zatím ještě nestačila zamilovat, je, když o tom tak přemýšlím -“

Ten jediný člověk, na kterém mi záleží nejvíc, pomyslela si.

„- náš pes, a to jen kvůli tomu, žes mu přivedla lepší kamarádku.“

Molly se celá napjala. Uvědomuje si, co řekl? A jestli ano – myslí to vážně?

„A ještě něco,“ odkašlal si Luke. „Tenkrát před lety jsem ti řekl, že ještě nemůžeš vědět, co je to láska. A dodnes si za tím stojím. Jenže jsem si teprve teď uvědomil, že v tomhle ohledu jsem na tom tenkrát byl úplně stejně. A když jsi mě minulý týden odmítla, strašně mě to rozčililo. Odkopnout takovou příležitost…“

To tedy byla příležitost, chtělo se Molly vykřiknout. Spousta peněz a věcí, ale nic opravdu podstatného.

„Snažil jsem se logicky si to vysvětlit. Náš dům zřejmě nebyl ten pravý důvod. A i když co se peněz týče, nejsi nijak náročná, nezdálo se mi, že bys mě odmítla kvůli mému majetku. A pak myslím, že pro Bailey bys udělala skoro všechno. Takže mi z toho vyšlo, že ti vadí manželství se mnou – nebo lépe řečeno já.“

Kdyby to bylo opravdové manželství, nevadilo by mi, chtěla říct, ale zradil ji hlas.

„A pak jsem si najednou uvědomil, že vlastně nejsem naštvaný. Jen mi to bylo strašně líto. Ranilo mě, že ti na mně nezáleží. Že bys ani pro dobro naší dcery nevydržela se mnou žít. Ale když jsi mě políbila…“

„Manželství se odehrává i jinde než v posteli.“

„To je fakt.“ Zvedl krabici. „Tohle nebyl nejlepší nápad, co?“

„To nevím,“ řekla Molly opatrně. „Záleží na tom, proč jsi mi to dal.“

„Abych ti naznačil, že si tě nechci vzít jen proto, že jsi Baileyina matka. Zřejmě to nevyšlo. Ale já tě chci za ženu v ložnici i jinde. Všude. A napořád. Já tě totiž miluju.“

Pěsti svírala tak pevně, až jí zbělely klouby.

„Samozřejmě, že stojím o Bailey,“ pokračoval Luke. „Nechci svojí krásné holčičce dělat tátu na půl úvazku. Tak to je a nemá smysl si nic zastírat. Ale minulou neděli jsem na Bailey nemyslel. Myslel jsem na sebe a na tebe a na to, jak beze smyslu teď bude můj život. Ne proto, že bych ztratil Bailey… ale proto, že bych neměl tebe.“ Přiklopil krabici víkem. „Promiň, Molly. Za všechno.“

Hlas se jí vrátil, až když byl Luke několik metrů od ní.

„Co budeš dělat s tím dárkem, Luku?“

Ani se neohlédl. „No, nejdřív ho zřejmě roztrhám na kousky. Pak – Ty bys ho jako chtěla?“

„Já tě neodmítla proto, že bych tě nesnášela. Jen mi krvácelo srdce při pomyšlení, že bych měla zbytek života strávit po boku člověka, který mě nemiluje. Já tě totiž miluju tolik, že mi skoro přeskočilo z vymýšlení důvodů, proč by naše manželství i tak mohlo fungovat.“

Krabice dopadla na zem. Luke popadl Molly za ruce a přitáhl ji k sobě. Líbá se s ním ještě líp než předtím, když teď už nemají žádná tajemství, pomyslela si.

„Tam v kanceláři -“ řekl zadýchaně Luke. „Byla jsi tak chladná. Tak strašně formální. Jako bys na všechno zapomněla.“

Molly pokrčila rameny. „Ne že by mě nějak zvlášť bavilo se tak chovat. Ale myslela jsem na ta léta, co nás čekají. A že spolu budeme muset nějak vycházet, aspoň než Bailey vyroste. Napadlo mě, že kdybys zjistil, jak na tom jsem, začal bys mě litovat a -“

„Na to bych neměl čas. Měl jsem dost práce s koukáním na ten prstýnek, co jsi ho nechtěla, a s litováním sebe samotného.“ Vytáhl z kapsy sametovou krabičku. „Nevzala by sis ho aspoň teď?“

Krabička byla ušmudlaná a oblýskaná, jako by ji s sebou nosil celé dny. „Chtěla.“ Sáhla po ní, ale Luke ji otevřel, sám vytáhl prsten a dlaní ho skrýval před jejím pohledem až do té doby, dokud ho neměla na prstě.

Molly natáhla ruku. Tak krásný a veliký smaragd viděla prvně v životě.

„Má barvu tvých očí,“ řekl. Rozplakala se. Prsty jí setřel slzy a až po chvilce řekl: „Tak co teď? Domluvíme si konečně datum svatby, nebo mám zavolat Randovi a zeptat se ho na seznam jeho nejoblíbenějších hnízdeček lásky a pak tě do jednoho z nich unést a milovat se s tebou tak dlouho, až bys zapomněla, jak se jmenuješ, nemluvě o tvých námitkách proti mé osobě?“

„Ty určitě vybereš líp než on.“

„Já se vynasnažím. Nebo na něco narážíte, slečno Matthewsová?“

„Narážím jen na to, že tě ta věc s Melindou zřejmě nepřekvapila.“

„Jasně že ne. Už dlouho mi připadalo, že se k sobě s Randem ve společnosti chovají nějak nápadně chladně.“

„Ale stejně ses s ní scházel, ne?“ řekla Molly pochybovačně.

„Jen v zájmu mojí špionážní práce pro Megan. Nebylo to nic těžkého. Melinda mě jakožto Meganina kamaráda považovala za obzvlášť dobrou kamufláž.“

„A proto jste se s Megan scházeli u stánku se zmrzlinou? Tys jí podával zprávy?“

„Nechtěl jsem zacházet do detailů, když byla v doslechu její pokojská. Ale jak to vlastně víš?“

„Bailey si vás všimla. Až budeš příště chtít být nenápadný, pořiď si jiné auto.“

„Budu si to pamatovat. Ale abych to dokončil – nakonec mě utvrdilo to, že Rand rezervoval letenky na víkend na Melindino jméno a poslal jí je s pěkně šťavnatým vzkazem.“

„A tohle všechno ti Melinda vyprávěla?“

„Zahrál jsem si na detektiva,“ prohlásil s úsměvem Luke. „Ale moc práce to nedalo. Nechala tu obálku na stole a když se oblékala do opery, měl jsem spoustu času se do ní kouknout.“

To bylo ten večer, kdy ho potkala před jejich domem ve smokingu a plného očekávání, vzpomněla si Molly. Takže on se tenkrát netěšil na Melindu. Těšil se, že ji konečně bude moci usvědčit.

„Jenom doufám, že si nezvykneš zapomínat si u cizích ženských motýlky.“

„Ty sis myslela, že mi ho vzrušením strhla? Nerad bych tě zklamal, lásko, ale já si tyhle věci na krku nenechávám déle, než je nezbytně nutné.“

Vybavila si, jak si v nemocnici motýlka strhnul a nacpal do kapsy, když čekali, jak dopadne Megan.

„Zřejmě mi vypadnul. Jen se divím, že ho Melinda nedoručila Megan, aby odvedla pozornost.“

„Zřejmě předpokládala, že se to roznese,“ poznamenala Molly. „Ještě něco by mě zajímalo. Jak jsi věděl, jakou velikost košilky máš koupit?“

„Věřila bys mi, že jsem prostě přišel do obchodu a řekl prodavačce, že chci něco asi takhle velikého -“ zbytek naznačil rukama.

„To tedy ne.“

„Taky to tak nebylo. Pravda je bohužel mnohem prozaičtější. Nakupovala jsi u nich v Chicagu a od té doby tě mají v počítači. Takže jsem zjistil nejen, jakou máš velikost, ale taky jaké prádlo nosíš. A jestli si představuješ, že mě to nechalo chladným…“

Znovu se k ní sklonil, políbil ji a pak ji pohladil po tváři. „Co ta modřina? Neřekla jsi mi, jak jsi k ní přišla.“

„Říkala jsem ti, že to nic není. Bailey mi předváděla jeden ze svých gymnastických kousků a přitom mě pěkně kopla. Skoro mě knokautovala.“

„A proč jsi mi to neřekla hned?“

„Protože když jsi se mě poprvé zeptal, vůbec jsi o ní nevěděl. Nechtělo se mi to vysvětlovat, to jistě chápeš.“

Po chvilce přemýšlení kývl. „A co ta zlomená noha? Bailey říkala, že jsi spadla ze schodů.“

Molly se zamračila. „Ty sis myslel, že mě někdo strčil? Ne. Vážně to bylo na schodech. Byly namrzlé a betonové.“

„To jsem rád.“

„Že jsem si zlomila nohu?“

„Že tě nikdo nebil. Vždycky, když jsem si na tu modřinu vzpomněl, strašně jsem se styděl. Kdybys kvůli mojí zabedněnosti narazila na nějakého…“

Odvrátila se od něj. „To, co řeknu, ti bude připadat jako pitomost. Mojí holčičce jsou skoro čtyři. Ale tenkrát – s tebou – to bylo naposledy…“ Odmlčela se. „Já už pak nikdy…“

Dlouho nic neříkal. Zalitovala, že se mu vůbec svěřila. „Určitě jsi celou dobu nebyla sama.“

„S pár muži jsem chodila. Ale s nikým… to nebylo jako s tebou.“

„To sis musela užívat,“ poznamenal Luke. „Já ti to vynahradím, lásko. Všechno. Přísahám.“

Znovu ji dlouze políbil. Na zem Molly vrátilo až zatahání za lem svetru. „Mami,“ žadonila Bailey. „Tati, já chci taky pusu.“

A tak svou dcerku zvedli a společně ji objali, a Bailey vzala oba dva kolem krku a přitáhla je ještě blíž k sobě.

„Kdyby existovali ideální muži, neměla bych o čem psát,“ říká britská spisovatelka harlequinských příběhů

PENNY JORDANOVÁ.

Přestože byla jako dítě horlivou čtenářkou, nikdy jí ani nenapadlo, že by se pokusila psát sama. Teprve když jí bylo přes třicet a její manžel byl plně zaměstnán svou prací, zkusila psát. Prvních šest jejích nápadů, které se zpočátku zdály tak vynikající, se smutně rozpadlo po několika kapitolách, ale vytrvala a jednu knihu dokončila. Nyní píše už přes dvacet let a vydala přes sto knih. Žije s manželem v Anglii, v malé vesničce Cheshire, v elegantním zemanském sídle ze 14. století. Sbírá starožitnosti a hodně času tráví kolem květin na zahradě.

LEIGH MICHAELSOVÁ

měla vždycky ráda šťastná rozuzlení. Už když byla dítě a slyšela vyprávět příběh, jehož konec ji neuspokojoval, vymyslela si svůj vlastní. A ačkoliv si vždycky přála psát beletrii, velmi rozumně se rozhodla vydělávat si na živobytí coby reportérka v novinách. Její úmysl jí však nevyšel, a tak nakonec našla sama sebe v psaní příběhů pro Harlequina – a může se tak plně oddávat šťastným rozuzlením, které si dokáže vysnít jedině autorka romancí! Patří k nejoblíbenějším spisovatelkám, a to nejen mezi českými čtenářkami.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s